(mOnkey)

Něco tak famózního jsem ještě neviděl a od prvního zhlédnutí takřka dokonalého Shawshank Redemption jsem se bál, že už ani neuvidím. Trvalo to sedm let a mé hledání je nyní u konce. Snímek Stanleyho Kubricka, kterého jsem se z hloubi srdce bál, poněvadž zvolené období a téma nepatří k mým nejoblíbenějším, mi ukázal, že dát na vnitřní dojem bývá často krátkozraké a zcela scestné. Na závěr mi tedy zbyla tříhodinová výpravná epopej, od níž jsem čekal daleko spíše zklamání, než prudké rozčarování. Za tohle a za všechno, co jste vytvořil, Vám patří můj velký obdiv!

Občas je dobré nedat na první dojem. Když jsem si kdysi dávno pustil Blade Runnera pozdě v noci, zmožen aktivitami všedního dne, domníval jsem se, že se jedná o zatuchlou a časem vyčpělou sci-fi s pro dnešek nulovou uměleckou a morální hodnotou. Proto jsem tehdy udělil filmu pouhé dvě hvězdičky. Od toho dne již uplynulo mnoho času a mně hlavou stále vrtaly myšlenky, že chyba je možná ve mně, že má tehdejší únava měla na výsledný dojem možná větší vliv, než jsem byl tenkrát ochoten si připustit. I proto jsem rád, že jsem si na Blade Runnera udělal opět čas a tentokrát ho zhlédnul v tom správném rozpoložení, jelikož se skutečně jedná o ohromný snímek se skličující atmosférou (v tom správném množství), nebývalou nadčasovostí své myšlenky i jejího podání, a v neposlední řadě skvělými hereckými výkony. Neříkám, že jsem již nyní naprosto pronikl do jeho kultu, avšak zcela jistě mám mnohem blíže k jeho pochopení. // Trvalo osm let a čtyři projekce, než jsem se dostal od původních dvou k nynějším pěti hvězdičkám. Ale některé filmy to tak prostě mají, že do nich buď musíte dozrát, nebo je postupně vstřebávat dalšími a dalšími projekcemi. Proto jsem moc rád, že jsem to s Blade Runnerem kdysi nevzdal a ty šance mu po prvním prozívaném setkání dal. Jedná se totiž o ten typ filmu, který nemá vůbec komplikovanou dějovou kostru a během chvilky se v něm dá bez problému orientovat (však i sama premisa je triviální), ale zároveň obsahuje takové množství (zjevného, v náznacích dávkovaného či rovnou umně skrytého) symbolismu a motivů (náboženských, filozofických a jistě i dalších), že je poměrně obtížné ba přímo nemožné to všechno vstřebat na jedno posezení. V roce 2009 jsem psal, že jsem ještě nepronikl do kultu Blade Runnera - myslím, že se mi to s každým dalším zhlédnutím daří víc a víc, ale rozhodně bych se neodvážil tvrdit, že jsem ho konečně zcela pochopil a nemá mě tedy do budoucna už čím stimulovat. S tímhle Ridleym jsme se určitě neviděli naposledy. Director's Cut, Final Cut. 90%

Velkolepé vizuální dílo doprovázené ohromující (a značně depresivní) složkou hudební. Jeden z nejstylovějších filmových odchodů historie (abych pravdu řekl, žádný srovnatelný mě nenapadá) a zároveň jeden z pětice nejlepších Kubricků.

Geniální! Stačí?

Že si neumíte představit charizmatického sympaťáka Paula Newmana za katrem? Můj mozek taky nebyl sto tuto představu absorbovat, avšak potom přišel Frajer Luke. Paul v podstatě předvádí "one man show". Po tom, co nastoupí svůj trest, si svou paličatostí vydobývá uznání ostatních spoluvězňů. Od mohutného trestance se nechá zmlátit do bezvědomí jen proto, že se nechce vzdát. Scény jako asfaltování silnice nebo pojídání vajec na čas se řadí k tomu nejlepšímu, co si filmový fanda se špetkou pochopení pro humor může přát. Nebo vy byste snad dokázali sníst 50 vajec za 60 minut? Pochybuji. Frajer Luke je totiž jen jeden. 90%

Aneb síla přátelství a láska ke kinematografii neuhasíná v žádném věku.

Nejgeniálnější vesmírná výprava všech dob. Snímek stejně důležitý jako samotná cesta do vesmíru.

Chudák Wilík, tolik klacků, co mu život hodil pod nohy, tolik sofistikovaných principů a pastí, co dokázal vymyslet, takových nápadů co realizoval. A co je nejhorší, přesto toho zatraceného ptáka nikdy nechytil! : )

Čistě subjektivně to nejlepší, co Spojené království v rámci komediálního seriálu kdy vyplodilo. Maximálně sympatičtí hrdinové (a to včetně podlézavého a úskočného Rimmera, skutečného intergalaktického dobrodruha, jemuž chyběl k velikosti pouhý ždibíček), kteří mají navíc každý svou minulost, dobré a špatné vlastnosti, svou osobnost (Rimmer je protivný hnidopich, Lister nemytý trouba, Kocour sebestředný a sobecký, Kryton obětavý a zároveň sarkastický, a nezapomeňme na Hollyho, který umí ďábelsky dobře dělat měsíc; ostatní s námi nestráví tolik času). Pokud bych si měl až do konce života pouštět už jen jednu věc, bez mrknutí oka bych volil hochy z Trpaslíka, jelikož ani po těch zhruba třiceti zhlédnutích mě nenudí, ba naopak, stále mě dokáží udivovat a hlavně pobavit svými dnes již legendárními hláškami, které stále s oblibou cituju. O legraci jde přece až v první řadě. Počet zhlédnutí: 30+. // Posledních několik let jsem sledování Trpaslíka pěkně flákal, viděl jsem ho celého asi jen třikrát. Zato jsem si ho ve zvukové podobě hodil do mp3 a mobilu a zároveň naordinoval jako pravidelného večerníčka, bez kterého jednoduše neusnu. Teď, po dvaceti letech pravidelného sledování, když znám jednotlivé scény a dialogy zpaměti, mi to dokonale vyhovuje. Počet poslechů: 55+. Dokonalé není nic, ale Trpaslík k tomu má za těch necelých 150 let filmové historie zatím nejblíž.

Tomuhle filmu patří nemalé prvenství, protože to byl právě on, který ve mně vzbudil lásku k filmu. Bylo mi tehdy osm let a jako každé dítě tohoto věku jsem si v onu noční hodinu poklidně spal, když tu mě vzbudil nějaký rámus. Vedle mě běžela televize a na ní jsem spatřil nápis Phoenix, Arizona. Byla to černobílá televize, takže to, že je film černobílý, jsem se tehdy nedozvěděl. Jelikož jsem nebyl unaven, řekl jsem si, že se chvilku podívám, co že to v té televizi zase běží za ptákovinu (kolem jedné ráno přece nemůže běžet nic jiného kromě porna - a i na to bych se s chutí podíval - vždyť jsem byl dítě : )). K obrazovce jsem nakonec zůstal přikurtován až do konce a až do rána se klepal strachy jako tajtrlík. Ano, Psycho mě tehdy děsilo svou dusivou atmosférou, nervydrásající hudbou a pochopitelně taky tajemnou vražedkyní (například tahle - pozor, neklikejte, pokud jste film neviděli! - dokonalá scéna mě vždycky odrovná). Byl jsem tak nadšen, že jsem si pak každý další týden nastavoval budík na pozdní hodiny noční (nebo časné hodiny ranní?), abych mohl sledovat další příběhy Normana Batese a jeho matky. Tomu prvnímu se ovšem ani zdaleka nevyrovnaly (ztrácely hlavně v již provalené pointě a nenápadité režii). No a ten osmiletý špunt si tehdy vytvořil vzor, vzor, který ctí dodnes.