(mOnkey)

Pokud znáte Derrena Browna, tak tušíte, že zase něco chystá. A taky že ano. Doporučuju se do The Great Art Robbery vrhnout po hlavě, protože sledovat přípravy na pokus o krádež (a následně samotnou krádež) drahého obrazu je pro většinu diváků samo o sobě velmi atraktivní téma. Pokud ovšem stále nejste přesvědčeni, maximálně někde přelouskejte obsah pořadu (např. zde) a všechny dostupné recenze, články a komentáře včetně tohoto přestaňte číst právě… teď! Vy ještě čtete? No tak okamžitě přestaňte, pokud si nechcete zkazit brilantní zážitek! Derren nemá zapotřebí nikoho lacině oblbovat, takže jak k samotné krádeži dojde, divákovi přesně vysvětlí. A tím nemyslím pouze skrze své oficiální stanovisko, ale i na příběhu o odcizení Mony Lisy. Vlastně zejména na něm. Je samozřejmé, že pro potřeby zábavního (a toto slovo je důležité) pořadu nám některé věci nejsou ihned ukázány, ale jsou nám řečeny - i když si jejich význam zprvu neuvědomujeme -, protože Derren s námi hraje v rámci možností férovou hru. Pokud mu na to tak jako já naletíte (po všech těch pořadech, co jsem s ním viděl, hanba mi!), čeká na vás v závěru nečekaně vypointovaný mindfuck a od srdce se té kulišárně zasmějete; pokud ne, troufám si tvrdit, že si i tak užijete zábavných a vtipných sedmdesát minut ve společnosti jednoho z největších sympaťáků, jaké dnes můžete na televizních obrazovkách vídat. 85%

Děrsu Uzala představuje především přátelství, odvahu, moudrost a nespoutanou volnost života. Na druhé straně zároveň Kurosawův vytříbený cit pro vyprávění. Mám rád přesně takové pomalé filmy, ve kterých se na první pohled nic neděje, ale uvnitř dřímá ohromná narativní síla. A přesně to je i tenhle případ.

Takhle by podle mě měla vypadat adaptace, která jednak vzdává hold předloze, ale nebojí se určité části téhle hry na kočku a na myš inovovat, aby byla aktuální i v dnešní době. Atmosférou nejtemnější zpracování, scénáristicky nejvíce uvědomělé (i když neshazuju žádnou z "velkých" verzí, snad až na tu z roku 1974) a herecky naštěstí kompaktní a vyrovnané. Musím uznat, že když jsem kdysi dávno četl předlohu, Černochův ostrov jsem si představoval přesně tak, jak je prezentován tady - tedy žádné idylické panství u pláže, jako tomu bylo v původní filmové verzi, nýbrž deprimující chladný dům na vrcholu skalního převisu, ze kterého jde hrůza už tehdy, když se člověk podívá z okna. Všechny mnou viděné verze jsem hanil za to, že se drží předlohy jen velmi volně, a že mají jiný, optimističtější a pro většinu diváků i stravitelnější závěr. Tady je k mé spokojenosti takřka všechno tip ťop, ale protože jsem zřejmě nevděčník, i zde mi něco brání v udělení plného počtu hvězd. Oceňuju, že postavy jdou skutečně do hloubky díky chytrému užívání flashbacků. Kniha je ale přeci jen trochu jiné médium a její práce s osobností jednotlivých charakterů je do určité míry záležitostí vlastní představivosti a preferencí, což je - minimálně v tomto případě - rozhodně mnohem víc vzrušující, než když nám někdo předkládá svou vlastní vizi. I přes některá hlušší místa si ale myslím, že z téhle verze by měla radost i samotná Agatha (až na tu otřesnou ruštinu : )).

Adaptace, které se věrně nedrží předlohy, neodsuzuju. A zrovna Ten Little Indians i s tu menšími (drobné odchylky ve vraždách) tu většími (změna místa, kde se děj odehrává) odlišnostmi patří k těm nejlepším, co jsem měl tu čest vidět. Chybí sice detailní prolog, který nás v knize seznámil s protagonisty, ale i tak se atmosféru a sžití s postavami daří vybudovat velmi dobře a hlavně bezprostředně. Naopak zamrzí, že všímavému pozorovateli je vrah odhalen mnohem dřív, než by bylo vhodné (na onen detail tu ale nechci poukazovat, abych dalším divákům nezkazil zážitek). Ke konci jsem si říkal, že nebýt ovlivněn FANTASTICKOU!!! (ty tři vykřičníky tam musím dát) předlohou, neváhal bych jít na pět. Ale poslední scéna mi zničila mé ideály a zůstala mi po ní v ústech hořká pachuť - vždyť to ztrácí na důrazu! Takže "pouze" ušmudlané čtyři hvězdičky. 75%

Pokud mám hodnotit na stupnici zábavnosti, musím říct, že je na tom tento film o něco lépe než verze z roku 1974, které musím dodatečně snížit hodnocení o pět procent, aby bylo jasné, že tohle je o chlup lepší, ale na ty tři hvězdičky to nestačí. Jinak jsou ale prakticky jen tři věci, které mě potěšily a které můžu pochválit: 1) nepopíjí se tu ani whiskey, ani vodka, nýbrž stará dobrá slivovička, 2) Herbert Lom, který si tentokrát střihl roli generála a nad hrobem jedné z obětí pronese v češtině něco jako "mír s tebou", 3) sice nevtipný, ale do jídla stejně zamilovaný Bud Spencer ml. v roli služebníka Rogerse. Pokud se vám to zdá málo, pak nejste sami. 50%

Při pohledu na dvě zdejší maminy jsem si připadal jako Lister v Posledním dnu, když sleduje ženský box nahoře bez a fandí oběma zápasnicím, aby co nejdýl vydržely. Těm dvěma zodpovědným matkám jsem kvůli jejich okouzlující… lásce k vlastním dětem jednoduše musel držet palce (i když brunetě asi přeci jen o něco víc). A komu že se to doprovázené nějakým nevýrazným křovím v tomhle filmu vlastně postaví? Jak už název napovídá - vlastním dětem. Těch je na čtyři dospělé a jednu dospívající dceru asi pět (nebo možná jen čtyři, už ani nevím), ale po chvilce jsem v nich měl takový guláš, že jsem si je nejen nedokázal přiřadit ke jménům, která se tu půlku stopáže vykřikují, ale ani k jejich rodičům. Nakonec to ale ani tolik nevadí, protože to co Děti ztrácejí kvůli nepřehlednosti dětských postav a (ne)logice chování těch dospělých, hravě vynahrazují atmosférou a dobrým střihem, který krásně propojuje scény odehrávající se v tu samou dobu, ale na jiném místě. Skoro bych se až vsadil, že kvůli filmům jako je tenhle budou někteří muži uvažovat o vasektomii. 70%

Tak jako Rock 'n' Roll High School, i Detroit Rock City si užijí hlavně vyznavači dané hudby. První jmenovaný je ovšem výhradně pro skalní příznivce Ramones, kdežto tenhle snímek po svých divácích nevyžaduje, aby bezmezně milovali Kiss (i když slouží jako rámec příběhu, jejich samotné persóny nejsou nikterak důležité - ostatně závěrečný koncert trval k mému překvapení jen nějaké tři minuty). Ale na škodu to pochopitelně není, protože jedině pak budete těm klukům naprosto rozumět a fandit jim v tom, co všechno jsou ochotni udělat pro to, aby viděli svou milovanou kapelu naživo. Film má tu výhodu, že slouží jako současná reminiscence na končící 70. léta, takže je dobře obeznámen s tím, jak se věci v hudební branži vyvinuly a jak to s Kissáky později bylo. Tudíž je nebere pouze jako modlu, před níž bychom měli pokleknout a s pokorou k ní vzhlížet, ale nebojí se si z nich sem tam i dost vtipně utahovat („Disco teď dost frčí a nebyla bych překvapená, kdyby i Kiss nahráli nějaký disco.“ „Jestli je jediná věc, kterou by nikdy neudělali, tak je to tohle.“). Občasná nechutnost některých scén mi přišla zbytečná a i to popichování církve a popu ne vždy padlo na úrodnou půdu, ale už samotné rýpnutí beru s povděkem. Pokud máte rádi kapely jako Thin Lizzy, Cheap Trick, Black Sabbath, Ramones (ano, i ti tu zazní) a pochopitelně i Kiss, asi byste měli o zhlédnutí minimálně pouvažovat. 75%

Seriál mého mládí. To Earlovo "Zlato, jsem doma" mi v hlavě zůstalo dodnes.

Téma útěku z vězení vyloženě zbožňuju. Le Trou se oproti svým bratříčkům zaměřuje těméř bezvýhradně na samotnou práci a jednotlivé charaktery odsouvá trochu do pozadí, čehož důkazem budiž fakt, že jsem si i ke konci občas spletl dvě postavy. Taky je trochu zarážející vstřícné chování bachařů a nekonfliktní vztahy mezi vězni, nový spolubydlící ihned zapadne do party (i když tady nemají moc na výběr). Samotná příprava je na druhou stranu opravdu detailní a zajímavá, což ocením hlavně tehdy, až se sám budu chtít dostat z lochu. A ono na to jednou dojde.

Pokud má člověk právo rozhodovat o svém životě, měl by mít stejně tak i právo rozhodovat o své smrti. Doktor Jack Kevorkian si je toho dobře vědom, a proto začne pomáhat trpícím lidem bezbolestně odejít z tohoto světa. Úřadům se to pochopitelně nelíbí, ale vzhledem k tomu, že asistovaná sebevražda je zákonem nepostihnutelná, nehrozí doktorovi žádné riziko. Jedni jeho chování chápou a podporují, druzí se bouří. Jack několikrát končí ve vězení, kde odmítá stravu a pasuje se tak do role novodobého mučedníka. You Don't Know Jack představuje strhující drama, které stojí na silném příběhu a ohromujících hereckých výkonech, Susan Sarandon i John Goodman jsou super, ale Al Pacinův projev, to je jednoduše herecký koncert, který musím podtrhnout. Okamžitě musím přehodnotit svůj žebříček oblíbených herců a nějak tam Ala nasoukat (ani vlastně nevím, proč jsem ho odtud kdysi vyřadil), jelikož tolik velkých rolí a ještě větších výkonů už jednoduše nemůžu dál přehlížet. Proč takovéhle filmy nejdou do kin, proč se musíme stále dívat na nedopečené komedie nebo rutinní thrillery, když tenhle komorní TV film strčí většinu z nich hravě do kapsy. 85%