(mOnkey)

Opravdu pozoruhodný příspěvek do žánru mysteriózních thrillerů, který kvůli svému námětu může být pouze tak věrohodný, jako je jeho nejslabší článek. A ten jsem já osobně za celou dobu nějak nezaznamenal. Výtečná filmařina, od jejíhož námětu bych jindy v mnoha ohledech příliš nečekal. To by ovšem nesměl být na place perfektní Lino Ventura, hlavně však bravurní Richard Burton, jehož strnulý pohled jsem po celou dobu děsně žral. Z toho mála, co jsem s ním viděl, si troufám tvrdit, že právě tady předvádí svůj životní výkon (tak kde je sakra Oscar?). 85%

A pak nemají převládat zažité stereotypy, podle kterých vypadají všichni Asiati stejně. Stačí se podívat na dva zdejší hrdiny, kteří jsou si podobní jako vejce vejci. Mysleli jste, že se jedná o dvojroli Jackieho Chana? Tak to jste na omylu! Nejprve se totiž obsadila hlavní herecká dvojice, a když si tvůrci všimli podobnosti obou pánů, ihned tomu patřičně uzpůsobili scénář. Tolik k hlavním aktérům; proč působí většina představitelů vedlejších rolí při scénách omdlévání jako z filmů od Asylum, to anály neuvádějí. Na filmu ihned poznáte jeho stáří, jelikož jednak obsahuje zábavný český videodabing z roku 1994, jenž svou amatérskostí dodává vtip pravděpodobně i scénám, které původně vtipné ani nebyly (nebo ne tolik), jednak je tu Maddona považována za jakýsi ideál krásy. Po celou stopáž jsem čekal, kdy se rozjedou mé oblíbené choreografické hrátky, ale marně (všehovšudy je tu pouze jedna bojová pasáž, v níž Jackie aktivně využívá ve svůj prospěch okolní prostředí a předměty v něm obsažené). Může za to samozřejmě má neinformovanost, poněvadž jsem neměl absolutně žádné tušení, na co se to chystám dívat, ale počítal jsem s tím, že když se tu vyskytuje Jackie, jsou podobné scény tak nějak samozřejmostí. Tak jako mnou nedávno viděná První rána, i Dračí dvojčata čerpají inspiraci v bondovské sérii a stejně jako první zmíněný využívají honičku z Jeden svět nestačí. No jo, jenže ten byl natočen až v roce 1999. Takže naopak, bondovky (minimálně ty z Brosnanova období) vlastně vycházejí z chanovek. Hudební motivy jsou ovšem z Bonda, to se Dvojčatům zapřít nepodaří.

Tak především OPRAVDU velká poklona oběma hlavním aktérům (i když Frank Langella vyčnívá o něco víc), na nichž spočinulo nebývalé břímě, když se odvážili chopit takto odvážné látky, kde všechna tíha padá pouze a jen na jejich rámě. Komorně natočené drama s hlubokým politickým podtextem rozkvétá tak uhrančivě a svébytně, že i pokud o vládě a aféře Watergate Richarda Nixona nevíte zhola nic, ihned po projekci to bude jedna z prvních věcí, kterou se budete zabývat. Nervydrásající atmosféra zaostřuje na vypjaté dialogy mezi dvěma rivaly: Richardem Nixonem, prezidentem, jenž rezignoval na svou funkci, a odvážným britským bavičem Davidem Frostem. Veřejnost se po právu domnívá, že Nixon zadupe Frosta do země, komik nezvládne tíhu emočně silně vypjatých interview. Jenže Frost dokazuje, že je silná a odhodlaná osobnost, která dokáže vycucat z Nixona zbytek životní energie, pokud v něm ještě nějaká zbyla... A podle Nixonova odhodlání bezpochyby ano. Pro mě osobně rozhodně jedno z největších překvapení roku '08 a zároveň snímek s nemalými ambicemi stát se konstantně součástí zdejší TOP 200.

Pokud to bylo myšleno vážně - nechápu. Jestli se tvůrci snažili vytvořit parodii na původní Dům voskových figurín - neúspěšně. Na tomhle "kousku" mě nejvíc vylekaly titulky, v nichž se jako jeden z producentů skví Robert Zemeckis. Robe, tvá záliba v Béčkových hororech může být jakkoli zvrácená, avšak doba se mění. A pokud si pan režisér myslí, že to, co fungovalo v padesátých letech, musí nutně fungovat i dnes, tak se šeredně plete.

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah.

Chamtivost, rozežranost, mamon a argumenty typu „ale slanina“ v době, kdy jde celý ekosystém do kytek, nepovažuju za hodné člověka 21. století, který má přístup k internetu a tedy vědomostem. Někteří ale tak jak je už dobrým zvykem raději podrobí každé jedno číslo mravenčímu rozboru a budou doufat, že se neshoduje o 0,07 % s jiným odhadem, jen pokud jim to dá možnost v klidu pokračovat ve svých zavedených pořádcích a zvesela ignorovat samotnou podstatu problému.

Kirk Douglas vchází do vydavatelství novin, které má na zdi pověšený slogan "psát pravdu". Ta se ovšem ve skutečném světě, a v tom novinářském obzvlášť, dávno neností. A prachy ten charakter přeci taky zas tak moc nekazí. A tak když dojde k medializaci nešťastného závalu, který pohřbil muže, na místo se jako hladoví supi sjíždějí lidé i média z blízkého i širokého okolí. Tenhle snímek dost ostře kritizuje pokrytectví a hyenismus, s jakým se k sobě (i nevědomky) můžou lidé chovat. Z místa neštěstí se stává atrakce, na níž chtějí profitovat hamižní jedinci a senzacechtivý tisk. Záchrana uvězněného nebožáka je totiž v čase, kdy se peníze jen hrnou, až na druhém místě. 85%

Panu učiteli s láskou.

Expendables nejsou žádným retrospektivním bijákem, kterému byste uvěřili, že vás vrátil v čase o dobrých pětadvacet let zpátky. Oni jsou bijákem, díky kterému budete na jednu stranu rádi, že ta doba je už pryč, na straně druhé se se slzou v oku zalknete a s díky zase jednou svezete na vlně hláškující testosteronové akce jako za starých časů. Člověka přesto přepadá hříšná myšlenka: nemohlo to být přeci jen ještě o chlup lepší, kdyby na place pobíhali třeba i Norris se Seagalem? (Norris by musel být pochopitelně nějak indisponován, aby ostatní měli aspoň jakous takous šanci) Nač ale truchlit, jednou už jsou Expendables tady a nám nezbývá než se těšit na dvojku. A jestli se z toho stane moje srdcovka? Jo. Asi jo.

Shodou okolností mě zrovna předevčírem, když jsem přišel z hospody a chystal se jít do postele, začala otravovat masařka. Po několikaminutovém nahánění po pokoji se usadila na stropním světle a nechtělo se jí odletět. Posilněn několika pivy jsem sebral kuráž, vzal noviny a vylezl na stůl. Když jsem se pak napřáhl, abych tu bestii dostal, málem jsem spadl na zem. Ale proč to říkám - moje eskapáda nebyla pravděpodobně ani zdaleka tak vtipná jako ta, kterou zažívá chlapík a jeho pes v tomto kraťasu, ale utvrdila mě v názoru, že opravdu nemám rád mouchy a jim podobnou havěť.