(mOnkey)

Pokud byste se mě v devadesátých letech zeptali, který z filmů Ridleyho Scotta považuju za nejlepší, dlouho bych se nerozmýšlel a řekl Dobytí ráje. Dnes už jsem však s podobnými soudy opatrnější. S delšími filmy nemám absolutně žádný problém a v těch 150 minutách, což je konec konců oproti jiným výpravným spektáklům jen taková lehká rozcvička, nevidím nudné scény, ale bohužel tam spatřuju několik takových, které mi sice nevadí, ale klidně bych se bez nich obešel. Pozitivní dojmy přesto převládají a několik momentů je vskutku nezapomenutelných – zpozorování země na obzoru přes mlžný opar a Kolumbovy první krůčky po „souši“ doprovázené opojnou Vangelisovo hudbou. Ostatně ta pro mě stále zůstává tím nejlepším, co tenhle šikovný Řek v rámci filmové tvorby kdy vytvořil.

Druhou Addamsovic famílii jsem měl vždycky raději než první díl. Její příběh je totiž celkově zábavnější, (černo)humornější a také rozvětvenější, což se ukázalo být obrovskou výhodou. Obě dvě zápletky (s tou druhou se pak mísí ještě jedna menší podzápletka) jsou výborné a dávají více vyniknout postavám, které v nich vystupují. Všichni hlavní členové této rodiny jsou totiž zajímaví a zaslouží si dostatek vlastního prostoru. Takže tu máme potomstvo odsunuté na dětský tábor, na kterém si můžou tvůrci převážně skrze dceru Wednesday utahovat z domnělé nadřazenosti privilegovaných dětí a jejich povýšeného chování. Strýčku Festerovi se pak do života vloudí chůva nejmladšího potomka Morticie a Gomeze (a právě na jejich dítko připadá ona třetí podzápletka), černá vdova, která neprahne po lásce, ale pouze po penězích (a kohopak to nevidím v této roli, báječnou Joan Cusack alias Sheilu z amerického Shameless). Já zas prahnu po legraci a tu mi tento film poskytuje měrou vrchovatou.

Seznamte se s rodinkou Gallagherových. Matka je v trapu a otec Frank zase věčně zpitý pod obraz, a tak se šestice jejich potomků žijících pod jednou střechou musí protloukat životem sama. I když jejich britské jmenovce (zatím) neznám, jde poznat, že si z nich americké Shameless bere to nejlepší, co je zvykem vídat u spousty ostrovních seriálů, tedy cynismus, řádně černý humor, otevřený přístup k nahotě (Nebo je snad poslední položka devízou pouze zámořské verze? Brzy to snad zjistím.) a navíc přidává otevřenou kritiku americké zaprděnosti, konzervatismu a pokrytectví (týkající se mimo jiné víry). A přesně to jsou položky, které já můžu a kterými si mě seriál velmi rychle získal. Ale pochopitelně nejen jimi, ale i sympatickými postavami (postupem času všechny!), vtipnými dialogy a scénáři, které při vší té absurditě a nadsazenosti působí uvěřitelně a vyvolávají dojem, jako by je psal sám život. Což je při stávajícím počtu šestatřiceti epizod skutečně úctyhodný výkon. P.S. William H. Macy v roli nezodpovědného otce ale zodpovědného alkoholika je bez nadsázky brilantní a situace, které před něj tvůrci staví a způsob, jakým je Frank řeší, až nebezpečně často vyvolává nezadržitelné záchvaty smíchu. Ta postava je v podstatě politováníhodná, ale přes všechno svinstvo, které v průběhu seriálu provede, si u mě i díky pohodovému Macymu vlastně drží status sympaťáka. 85%

Pozoruhodný experiment, který zaujme především pestrou škálou použitých barev a epilepticko-hypnotickým střihem. Samozřejmě nemám nejmenší tušení co - pokud vůbec něco - tím chtěl Macumoto říct, ale pokud mu šlo o to navodit u diváka zbystření smyslů a způsobit mu bolehlav jak po dvoudenní kocovině doprovázené nepřetržitou jízdou na kolotoči, pak se mu to bez výhrad povedlo.

Další z neuvěřitelných příběhů, které napsal sám život. Po Anvil a Rodriguezovi se svět dozvídá i o takříkajíc rodinné punkové kapele složené ze tří bratrů Hackneyových. A co je na ní tak zvláštního? Například to, že tu byla mnohem dřív než Bad Brains, The Clash, The Adicts, dokonce i Ramones. Snaha prorazit v raných 70. letech s punkovou kapelou jménem Death se však nesetkala s úspěchem a to i přesto, že pánové pocházejí z Motor City, města rock 'n' rollu zaslíbeného. Bobby a Dannis se postupem času dali na reggae (však i k punkrocku původně konvertovali, jak sami uvádějí, až poté co uslyšeli The Who nebo Alice Coopera) a David skládal pod pseudonymem Rough Francis vlastní věci až do své smrti v roce 2000. Jak už to tak bývá, slovo se šíří a v době internetu ještě rychleji než kdy dřív, což nakonec vedlo k tomu, že se svět po nějakých třech dekádách o Death dozvěděl. K tomu kromě samotné hudby, jež je energická a i v dnešní době má co nabídnout (obě alba už čekají na to, až naplno udeří do mých ušních bubínků), Bobbyho tří synů, kteří společně se svými kamarády založili kapelu Rough Francis, s níž pomáhali (a stále pomáhají) šířit povědomí o Death tím, že hráli (hrají) cover verze jejich písní, nyní velkou měrou přispívá i tento dokument. Zachycuje totiž silný emocionální příběh jedné neobyčejné a neobyčejně soudržné rodiny, který, jak už bylo řečeno na začátku, dokáže napsat pouze sám život. 85%

Neo(nový) Noé.

Pokud jste viděli celou Trávu, pak vás jméno Jenji Kohan v titulcích ani v nejmenším nezaskočí. O podobné téma (jak vězení, tak lesbičky) se totiž lehce otřela už v sedmé sérii výše zmíněného seriálu. Do Orange Is the New Black si dokonce přizvala Shaneova „mentora“, detektiva Ouelletta, zde Sama Healeye, v podání Michaela Harneye. Většina hereckého ansámblu je velice příjemná, v čele s hlavní hrdinkou a její svůdnou femme fatale. Akorát mi nejde na rozum obsazení těch dvou polen z Prciček, která mi každou svou scénou tuto báječnou podívanou akorát znepříjemňovala. Proč svou roli získal Jason Biggs pochopíte ve třetí epizodě, ale ten důvod se mi vzhledem k tomu, že neumí vůbec hrát, zdá velice mizerný a málo opodstatněný. Poslední dobou se mi zamlouvají tyhle seriály na Netflixu, které vyvrhnou celou sérii najednou, takže když to člověka chytne, může si dopřát svou pravidelnou dávku čtyř epizod denně a nemusí týden co týden odpočítávat hodiny do vysílání nové části. Ale rok čekání na další sérii ho pak stejně nemine. Na tohle vydařené drama se silnými komediálními prvky (Nebo že by to bylo naopak? No, to asi ne.) se ovšem počkat vyplatí. P.S. Moje milovaná Regina svou skladbou z openingu trefila opět do černého.

Podívaná pro ty úplně nejmenší, ale i taková má právo na život. Japonci navíc oproti některým svým západním kolegům (jejichž pohádky mám často taky rád, ale většinou z úplně jiných důvodů) nevštěpují dětem do hlavy hodnoty, že pokud chtějí být oblíbené/milované, ale náhodou vybočují z řady, nemůžou počítat s tím, že je společnost přijme takové, jaké jsou, ale musejí se nutně změnit, což je podle mě myšlenka naprosto ohavná. You Are Umasou ve svém jednoduchém příběhu o dinosaurech, kteří se pohybují v prostředí, do kterého nepatří, naopak oslavuje toleranci k lidem jiných národností, barev či tvarů. Podle toho jednoho obrázku ve zdejší galerii to vypadá, že Umasou je jedním z nejlépe vypadajících animovaných snímků vůbec. V pohybu se však jedná spíše o mírný nadprůměr, ale vše plně vynahrazuje pestrá paleta barev, které stejně zajímají děti mnohem víc než nějaká technická stránka. Vzhledem k tomu, že se ve filmu vyskytují pouze a jen všemožné druhy dinosaurů, podařilo se do něj tvůrcům velmi nenásilnou cestou zakomponovat elementy kaidžu, takže se přerostlí ještěři v jeho průběhu několikrát seřežou. Postavička malého Umasoua je navíc tak mile nadabovaná, že bych si tuhle roztomilou potvůrku vzal okamžitě domů. To by ovšem nesměli dinosauři vyhynout před 65 miliony let (tohle dětem raději neříkejte).

Sir David má tentokrát k dispozici pouhých pět dvacetiminutových epizod a na prostoru sto minut se věnuje celkem deseti živočichům (dva na každý díl), které příroda obdařila nějakou nezvyklou fyzickou „anomálií“. Mezi zkoumanými zvířaty nalezneme například žirafu a její dlouhý krk, motýla a zebru s jejich specifickým zbarvením nebo chameleona se svým mrštným jazykem a schopností přizpůsobovat své zbarvení okolnímu prostředí. I když slovo zkoumání je v tomto případě mírně nadsazené - každému zvířeti je věnována pouhá desetiminutovka, takže na nějaké hlubší rozbory jejich života nedojde. Ani technické zpracování nenechává diváka oproti jiným Attenboroughovým dokumentům v němém úžasu nad tou krásou, kterou se podařilo trpělivým tvůrcům zachytit, Davidův zasvěcený a poutavý komentář naštěstí nechybí. Stanice Eden, na níž Natural Curiosities běželo, už objednala druhou sérii, která bude tentokrát obsahovat rovný dvojnásobek epizod. Vysílat by se měla ještě tento rok. 75%

Prince Avalanche je ta nejlepší mainstreamová artová komedie (respektive dramedie), jakou jsem měl tu čest kdy vidět. A že jsem už žádnou další neviděl (a čert ví, jestli ještě nějaká taková vůbec existuje) jeho kvality ani v nejmenším nesnižuje. 85%