Poslední recenze (392)
Elvis (2022)
Elvis nikdy nebyl středobod mého zájmu, přesto částečně rozumím mánii, kterou vyvolal a dokážu vidět, že "na něm něco bylo". Životopisnej film prostě musí umět předat divákovi esenci a ikoničnost Krále, jenže casting je úplně mimo. Austin, ač se snaží a jeho výkon je hodný obdivu, nemá charisma nejen Elvise, on nemá vůbec žádný, vypadá jako vyplastikovanej homoKen a já se nemůžu ubránit otázce, proč by jeho směrem chtěl kdokoliv vrhat své kalhotky...snad jen vyjma domněnky, že si vlastní zapomněl. O jeho člověčenství se nic moc nedozvíme a i přes přehnanou stopáž na konci přijde fwd --> a nekrolog. Nejlepší je konec, kde je fakt Elvis a to je blbý, páč by lepší službu udělalo video na yt a peníze za opulentní Luhrmannovo růžový melodrama se mohly ušetřit...
Mimi šéf: Rodinný podnik (2021)
Příšerně pojevená, uječená pohrkatina, jejíž děj není schopna stíhat a chápat ani dospělá osoba, natož dětská duše. Přitom hezké momenty tam byly. Prostřednictvím takových filmů se dají z budoucí generace udělat zombie a Appky na ovládnutí populace ani netřeba.
Blue Valentine: Milostný příběh (2010)
Všichni bychom si měli "natočit", vrýt hluboko do šedé kůry, krásný a šimrající pocity začínajícího vztahu v plný palbě zamilovanosti. A pak si tyhle obrázky živit a často připomínat.
Poslední deníček (14)
Moje nová závislost a odér letošních Vánoc
S každými svátky u mě - jelikož mám najednou čas poslouchat, přijde nějaká hrstka songů, která mi atmošku Vánoc i přes svou třeba žánrovou odlišnost od tý doby připomíná. Předloni to byla Wish You Were Here od Floydů, Old Man od Neila Younga a Here Comes the Sun od Broukůů. Letos jsem se při vůni právě pečenýho cukroví a rumu nechala kolíbat Hole (do hlasu jejichž frontmanky jsem se zasekala, ať je, jaká je) a pár songů od Mudhoney, který od teď budou brnkat na nostalgickou strunu a pokaždý, když je uslyším, ucítím linecký...
Kromě Pokin' around, ještě Acetone a Good Enough