vypravěč

Smyslem seriálu zřejmě bylo odradit diváky od tohoto žánru a povzbudit k návratu k národním klasikům…

Válka jako příležitost natočit (špatný) film.

Snůška klišé, mající se k hororu jako podkladek k vejci (zůstaneme-li u ptačích metafor).

Obdivuhodnému snoubení toporného Delonova neherectví s klišovitým scénářem chybí k dokonalosti jen tragická smrt ústředního mileneckého páru.

Tři strašlivě nevěrohodné pokusy dostihnout duše Kladna. Vtělená bezradnost a výrazová stereotypnost mladých normalizačních kádrů, kteří se nevepsali do dějin českého filmu ani monogramy. Ani stopy po atmosféře, po hloubce lidského citu; přízemní erupce osamělého vzteku bytostí na okraji ve druhé povídce (toporně opisující z Kachyňovy Naděje) jsou karikaturou člověčích emocí, stejně jako náznaky dramatu ve třetí povídce, jíž se ani na okamžik nepodařilo navodit klaustrofóbii životní bilance (v níž však nechyběla slza dojetí za časy kolektivizace) ani strachu v podzemí, karikují hornickou práci, kontakt se zemí. Nečekal jsem mnoho, snad alespoň zajímavě snímané prostory, ale ani těch se mi nedostalo (a o nějakých mimořádných hereckých ani nemluvím: to byla naprostá suť); a těch pár zrnek (od "slepých kuřat") záhy ztrpklo nejapnou (a tedy ovšem k celku vhodně přiléhající) hudbou. Zbytečný pokus, ztroskotání.

Tento snímek pěkně ilustruje kvalitativní propad české filmové tvorby za normalizace. Nepochybně talentovaný režisér Jaroslav Balík, který v předcházející dekádě natočil několik mimořádně zdařilých snímků (především Romeo a Julie na konci listopadu), se s tímto pokusem o charakteristiku ženské duše probořil hluboko do padesátých let, která jsou také ve filmu s patřičným sentimentem vzpomenuta (na příkladu pamětníků Hegerlíkové a Moučky), a vzkřísil řadu přežilých (a novou filmovou vlnou po právu zavržených) „uměleckých“ stereotypů. Strašlivě nevěrohodná charakterizace postav, které se zčásti napravují, zčásti propadají do hlubin svého „rozmazleného“ zla (buržoazní emigrant Cupák), se zde spojuje s křečovitou budovatelskou obrazotvorností, manifestující zdravé dělnické jádro každého správného Čecha. Opět: tak špatný a bezbarvý film, že nedokázal vyvolat ani kouzlo nechtěného.

Je to přesně, jak říkala moudrá Harriet Beecher Stowe: „Půjdeš-li někam, kde vše zdá se býti proti tobě, takže se domníváš, že nelze ti tam ani minutu déle setrvati, nikdy nepovol, poněvadž to je právě to místo a doba, kdy nastává převrat.“ Ale tenhle převrat měl význam pádu. Don Gio věrně artikuluje přesun umělecké tvorby z ideologických pranýřů do banánových krabic tržnic, nicméně přebírá-li kritik jazyk těch, které chce odsoudit (čili především řeč reklamy obnovující svou povadlost zneužitím uměleckých postupů), nemůže celá kritika nevyznít naprázdno.

Namísto inzerované "originálnosti" a "zajímavosti" jsem se zde setkal jen s toporným pohybem postav časem, jehož bezradnost až zarážela.

Isidor Ducasse trefně poznamenal, že poezii najdeš všude, kde není pitomě výsměšný obličej člověka s kachním obličejem; bohužel právě tady je jich přespříliš.