AnanAss

Robinson Crusoe je pěkný žabař, když má jen svého Pátka. To Willem Dafoe má pokrytý rovnou celý týden. „Co se stalo s Pondělím“ je svižně natočená utopistická podívaná, kde po úvodním povinném představení děje následuje jedna velká futuristická naháněčka v betonovém městě se stylovou a nekompromisní akcí, která jde až na kost. Finále už je sice trošku předvídatelné a nemá takový drajv jako střední pasáž, i tak se ale jedná v konečném výsledku o skvělou zábavu. Navíc mám tyto bezútěšné sci-fi (ve stylu Total Recall, Repo Men, Minority Report) docela rád a za zmínku stojí hlavně šikovně zvládnuté řemeslo Tommy Wirkoly, který to zde poprvé ve své kariéře zkusil na vážno a zase mu to vyšlo. Doporučuje pět ze sedmi sedmerčat!

Zfilmovaná dovolená mladého otce a jeho dcery u moře, zpočátku působící naprosto uvolněně a bez starostí, avšak postupně se začíná dostavovat pocit, že vše nebude úplně v pořádku. Ničím neurážející průměr, který skončí dříve, než čekáte a na spoustu věcí odpovědi nedostanete. Což je i důkaz toho, že to někdy není na škodu. A také důkaz toho, že dobře zvolený song dokáže sakra hodně – zde v podání závěrečné scény za dunění Under Pressure, která je totálně pod tlakem a za jasný plný počet.

Smarzowski byl velký talent už ve svých začátcích, kdy se rozhodl zdokumentovat klasickou polskou veselku, na které nesmí chybět hektolitry vodky, lichváři, úplatky, ustřelené prsty a prapodivná místní kapela s disko fláky v repertoáru, ukrývající nečekané překvapení v kontrabase. Buranský obraz společnosti, ve které si nikdo nemůže být jistý, zdali se dožije rána. Jak se říká „jiný kraj, jiný mrav“. A i když ten kraj není tak daleko od nás… přeci jen, pokud vás nějaký polský známý pozve na jejich tradiční svatbu, na vašem místě bych byl raději obezřetný.

Pomalá, nejistotou a všudypřítomným prachem nasátá, road movie o zlodějíčkovi, který napráší své kumpány a je nucen se stáhnout do ústraní. Po letech je však vypátrán nájemnými vrahy, kteří musí vykonat jeho popravu. Zlodějíček je však se svým osudem smířen a s ledovým klidem je připraven na nevyhnutelné. Nebo je vše jinak? Za zmínku stojí i role Tima Rotha, pomalu se zde připravujícího na pana Oranžového.

Hopeři a uživatelé pika jdou (naštěstí) totálně mimo mě, ale tohoto „Dealerova průvodce mezi pražskými troskami“ jsem si užil dost. Mišík v roli nečekaně překvapil, ale to co tady předvedl Bendig… ať mi nikdo netvrdí, že nebyl po dobu natáčení permanentně sjetý. Hodně to z poslední doby připomíná Drahokam nebo Dobrý časy, ať už špinavým stylem natočení, anebo tím do jakých sraček se hlavní postavy čím dál více zahrabávají. Zde je navíc ještě pořádná dávka drsného humoru a jsem rád, že režisér měl i koule na ten konec, v který jsem doufal, že přesně přijde. Recenze převedena do řeči dnešního kmene: „More, jako bylo to mega hustý a Bendig byl úplně nejvíc, kámo.“

Nenechte se odradit názvem, který spíše evokuje větu nejčastěji pronášenou v uzavřeném prostoru pár hodin po konzumaci hrachové kaše. Ve skutečnosti se však jedná o docela příjemnou rodinnou podívanou ze staré školy v moderním hávu, které se už dnes tak moc netočí. Nebo alespoň ne s tak štědrým rozpočtem. David Harbour je v roli němého ducha, s neznámým původem a šílenou přehazovačkou na hlavě, docela sympaťák a linka ohledně pátrání po jeho minulosti celý příběh zpestřuje. Nic extra jsem od toho neočekával a za mě tedy docela spokojenost a uznávám, že někomu to může sednout více, někomu méně… stejně jako ta hrachová kaše.

Po vydařených úvodních titulcích, určitě ne zrovna ideálních pro epileptiky, sledujeme psychedelický trip o duši, která opouští tělo a přemítá nejen nad svým zpackaným životem. Bohužel se tento feťácký stav reinkarnace strašně natahuje a s ním spojené vizuální hrátky poletující kamery začínají být čím dál více monotónní a rychle se omrzí. Navíc s přibývající stopáží je na mě přeci jen toho halucinogenu trochu moc a tak jediná pořádná pochvala směřuje k mistru kameramanovi, který se při natáčení skutečně „nalítal“. Jestli se mám takto cítit po požití tvrdších návykových látek, tak děkuji, ale nechci.

Wooův majstrpís, který je ještě o stupínek vymakanější a osudovější než už tak dokonalý Hard Boiled. Noirová romance za zvuků svištících kulek, rozstřílených těl, explodujících aut a poletujících holubic s grandiózním finálním zúčtováním v opuštěném kostele. A co může být stylovější než do rozepře nájemných zabijáků vyrazit v bílém saku, na kterém se tak krásně vyjímá jejich krev.

… a já si klepu na čelo a ptám se, kde jsou ty časy, kdy mladej Joel viděl nebožtíky, Bruce byl za totálního superhrdinu a Mel si dával dostaveníčko s emzáky. Je mi jedno, jaké orientace je ústřední dvojice, jaké etniky je adoptované dítko i to, že jeden z rukojmích se zde promenáduje v nemoderním županu. Co mi ale jedno není, že se po celou dobu jedná o nudnou podívanou bez výraznější pointy, které se nedaří budovat napětí a bez jakékoliv snahy alespoň trošku nastínit příčiny právě probíhající apokalypsy, která jednou nastat musela, a to i kdyby letadla z nebe padala.

Do obchodních center jdu jen v nejnutnějších případech a stejně se z nich snažím co nejdříve vypadnout. Proto mě udivují některé moderní famílie, které jsou schopny v nich dobrovolně a s nadšením trávit celé víkendy, místo toho aby podnikly něco smysluplnějšího. Avšak poflakovat se v obchoďáku Kevina Smithe, to by byla jiná. S Jayem a Bobem bych se snažil překazit natáčení televizního pořadu, Stan Lee by mi dal rady ohledně osudové lásky a upozornil mě nad nevhodností přílišné fixace na pohlavní údy superhrdinů, vědma nahoře bez by mi předpověděla budoucnost, ve skryté malbě by se mi možná podařilo spatřit plachetnici, od Bena Afflecka bych dostal do držky a s trochou štěstí bych narazil na Brendu ve výtahu. Sakra, takto strávený den bych si nadmíru užil… a určitě bych si nepodával ruku s Jasonem „Earlem“ Leem. Geniálně napsaná a vypointovaná Smithova konverzačka o životě, vztazích, popkultuře a smrtelném nebezpečí při jízdě na eskalátorech. Vzhledem k režisérově současné tvorbě jeho nejlepší dílo, které již nepřekoná.