bratr.Milan

Pomalu a dlouho se rozjíždí, nespěchá. Buduje. Audiard nám nenechá nahlížet do myslí postav, ukazuje jen události a malé útržky událostí okolo hlavních postav. Jsou ale stěžejní pro to co se s nimi stane, stejně jako události, které předcházeli a budou následovat. Ty ale nevidíme. Neříká nám všechno, některé linky nechá nedořečené, neuzavřené. Ne proto, že by si nevěděl rady, není potřeba je uzavírat. Ty jako divák si můžeš vymyslet jejich uzavření, nebo je nechat, ať se uzavřou sami mimo film. Nejsou důležité pro to, co chtěl tvůrce říct. Skutečně se staly, ale jsou jen katalyzátorem na cestě hlavních postav k tomu, co je opravdu důležité.

Krátká groteska s jedním malým grázlem a závěrečným zadostiučiněním. Někdo by mohl říct, no, nic moc! Ale je třeba se dívat s vědomím, že Alice Guy spoustu postupů ve filmu dělala jako první, nebo mezi prvními. Vymýšlela, jak se různé příběhy dají natočit.

Mrzí mě, že jsem dlouho váhal a nakonec nešel na Bohéma do kina. Rád bych poznal, jak by na mě působil na velkém plátně. Film bývá často porovnáván s Amadeem. Forman točil filmy s jasným cílem, myšlenkou, kterou se snažil předat výborným filmovým způsobem a zároveň vnímal diváka, vycházel mu vstříc. Od Petra Václava jsem viděl jenom tento film a je natočen jakoby nezúčastněně, ani dokumentárně, ani filmařsky, někde v meziprostoru. Připadalo mi že chodím vedle Myslivečka a sleduji co dělá, jsem kousek za ním, nebo vedle něj a neviditelný. Nemohu se ho dotknout. Mohu jen sledovat, práci, rozhovory, milování, otevřenou hnisavou ránu v obličeji, dívat se na vyměšování a následnou filozofickou disputaci o exkrementu, mohu si poslechnout krásnou hudbu. Vše se jen tak děje a je to dlouhé tak jak režisér chce. Není to utahané, jen to tak plyne. Jako bych byl v hlavě režiséra, který dlouho studuje tohoto skladatele a přemýšlí, jak o něm natočí film. Nesleduji natočený film, ale film v mysli režiséra. Nevím téměř nic o režisérovi Petru Václavovi, ale podle tohoto filmu mi přijde, že netočí jako většina současných českých tvůrců. Netvoří jako Čech, ale jako Evropan. Myšlenku, kterou chce filmem říct jsem viděl, ale byla někde v dálce, nedůležitá, prostě tam jen byla. Chápu, že jsou lidé, kterým se tento film velmi líbil a chápu i ty, které nudil. Já si ho pustil na ČT a chtěl jsem to vypnout, protože mě vyrušovalo předabování Vojty Dyka jiným hercem. Nechápal jsem proč?! Po pár minutách mi došlo, že to asi bylo natočeno v italštině a pustil si to v originále a bylo to mnohem lepší.

Velmi děkuji tvůrcům za tento počin. Moje neteř začala studium grafického designu a už jsem jí poslal odkaz na první dva díly. Stojí to za to. Výsledky práce grafických designérů na nás útočí každý den ze všech stran. Proto je dobře, že vnikl tento seriál, snažící se informovat a ukazovat kvalitní práce v tomto oboru (i když možná trochu jednostranně, ale díky i za to), aby těch nekvalitních z veřejného prostoru ubývalo. Jedinou věc, co bych tvůrcům vytkl je, že jsem často nestačil přečíst jméno a specializaci osobností, které v dokumentu prezentují. Text strašně rychle zmizel. Naštěstí jsem se díval na ivysílání ČT, takže jsem často film zastavoval a vracel zpět na tu jednu sekundu, kterou text trval.

Dokument o opravdovém režisérovi. Provází nás sám Miloš osobními promluvami o tom, co je pro něj důležité. Dozvíme se jak prožíval formativní události svého života, které se odrážejí v jeho filmech. Řekne nám o jeho vztazích a rodině. Postupně se před námi objevuje hlavní myšlenka jeho tvorby. Také nám prozradí, co tohoto líného člověka donutí natočit film, nebo vůbec vstát ráno z postele.

Oceňuji pět let práce na dokumentu, mám respekt ke dvaceti letům cestování režiséra Petra Horkého a a bádání archeologa Miroslava Bárty. Na jeho sedmi zákonech zrození růstu a upadání civilizací je film postaven. Snaha tu byla, ale nepovedlo se to. Režisér nadhazuje důležité otázky a myšlenky. Pomocí ilustračních videí a mluveného textu předkládá svůj názor. Skáče po povrchu témat od jednoho k druhému. Vzniká mišmaš a chaos bez pevných základů. Nevysvětlí co to je civilizace, jak dospěl k tomu, že existuje globální civilizace a co to je. Neřekne proč do ní nepočítá pralesní indiány, ale jiné národy ano. Pokud se specializujete na některou oblast, které se v dokumentu dotýká, můžete si všimnout, na jak chatrných základech stojí jeho tvrzení. Ta pak používá jako důkazy pro své závěry a odpovědi. Tvůrci si bohužel ukousli moc velké sousto. Snaží se erudovaně mluvit o globálních problémech a pojmout do toho velké množství myšlenek z mnoha oborů, ale nemají na to. Pokud děláte dokument o tak rozsáhlém globálním tématu, musíte mít mnoho odborných poradců z různých oborů v celém procesu vzniku filmu. Kromě pravdivých informací (pevný základ) vám dávají i zpětnou vazbu, abyste neuhýbali do svých domněnek a výmyslů. K tomu nestačí jen odborné mluvící hlavy, které řeknou svých pár vět. Pokud odborníky nemáte, musíte být opravdu dobře všeobecně vzdělaný. To znamená, že máte svou celoživotní kartotéku s poznámkami a odkazy z mnoha oborů a umíte ji používat. Jeden příklad za všechny. Když mluví o náboženství, k mluvenému slovu jdou ilustrační záběry natočené z festivalů na Srí Lance a na Filipínách. Ukazují ty nejvíce šokující a patologické náboženské projevy, lidé věšící se na kůži za háky, vezoucí se na vozech v průvodu, a lidé nechávající se bičovat a křižovat zaživa jako Ježíš. Pak je záběr na turisty, kteří se před ukřižovanými fotí. Povrchními exhibicionistickými projevy víry majícími málo společného se skutečnou vírou, ukazují náboženství jako hloupé a zastaralé, mimo dnešní realitu. Tvůrci pak řeknou nějaký svůj poznatek, moudro, a hned, hop k jinému tématu. Bohužel jen povrchně přelétávají nad tématy, bez větší výpovědní hodnoty. Míchají jedno s druhým, bez ladu a skladu, aby nakonec mohli říct svůj názor. A šokovat nás, že přišli na něco důležitého. K tomu neopomenou zmínit moudrost indiánů v pralese. Celým dokumentem se táhne nevyřčená myšlenka, že oni žijí správně a my špatně. Z těchto záběrů mám legrační postřeh. Nechávají promlouvat nějakého indiánského muže z kmene Waorani a jeho řeč překládají pomocí titulků. Na konci rozhovoru začne mluvit indiánská žena, ale její slova nepřeloží. Za ženského brebentění se kamera odvrací pryč, a střih. To se v dokumentu opakovalo dvakrát. Co tím chtěl básník říci? Doufám, že neříká „Moudra má přednášet muž, co říká žena, není důležité. :) Nelíbí se mi, jak se tvůrce snaží diváka pomocí textu, mluveného slova a ilustračních záběrů manipulovat k určitému závěru. Nemá pevné základy a tak použije všechno, aby diváka přivedl, kde ho chce mít. Ať jsou to mluvící hlavy odborníků, kteří řeknou dvě tři věty s nějakým moudrem, nebo záběry na extrémní náboženské projevy, abychom pochopili, že náboženská víra nám nepomůže. Nebo ukáže záběry z války, abychom pochopili, že válka je špatná. Pokud existuje něco jako povrchní dokumentární kýč, tak Dobrá zpráva o konci světa je zástupcem této kategorie. Proč jsem se na to díval, a proč tomu věnuji tolik času? Nalákalo mě , že tvůrci dělali rozhovory s mnoha zajímavými osobnostmi, které se vyjadřovali k tématu. Bohužel mají ve filmu jen pár vystřihnutých vět, aby podpořili názor autorů. Tomuto tématu by slušela dokumentární série, nebo podcast, kde by byli celé rozhovory s osobnostmi a odborníky. Tvůrce sám by se tam vyjadřoval jen k oblastem, na které je odborník on. Dostali by se hlouběji do složitého tématu a divák by si mohl udělat svůj názor na celou věc sám. Tvůrce si bohužel vzal velké sousto na které neměl. Přitom se dotýká některých zajímavých a důležitých myšlenek a problémů. Bohužel se jenom dotkne a pak skočí k něčemu jinému. Vznikla tím osobní esej, povrchně žonglující s frázemi. Volající do neznámého davu lidí, aby byli lepší a vybrali si lásku a ne válku. Musíme spolupracovat, říkají, musíme vědět co chceme, abychom mohli zabránit našemu kolapsu! Přitom právě činnost těch inspirativních osobností je odpověď. Každý z nich dělá malé skutky a oběti v malých skupinách pro změnu k lepšímu. Tím mění naši společnost, ženoucí se za větším pohodlím pomocí vědeckého pokroku, jaksi zespoda. Ukazují i jiné hodnoty.

Myslím, že se na komedie moc nedívám... Čože?! Algoritmus ČSFD mi tvrdí, že je to můj třetí nejsledovanější žánr? - Inu dobrá, nebudu se hádat! Budu si jen pro sebe myslet, že zdejší popisy žánrů někdy sedí, jindy nesedí. Nebudu ani vytahovat téma, že některé filmy jsou žánrově nezařaditelné. Nedotknu se ani otázky, jestli něco jako žánr existuje a jaký mají význam žánrové škatulky. Nebudu ani ze sebe dělat intelektuála, abych se mohl bavit s Woody Allenem jako rovný s rovným. Mezi intelektuály jsem se nikdy nepohyboval a pokud někdy ano, nevydržel jsem to tak dlouho, abych se od nich stačil nakazit. Takže zpět k tématu. Pokud jsem viděl tolik komedií a přesto si myslím že ne, zdá se, že jsem se až tolik nenasmál při jejich sledování, abych si je pamatoval jako komedie. To se ovšem nestane dílu Woodyho Ellena s názvem Darebáčci. Dialogy napsané a přednesené s lehkostí a třeskutou vtipností se strefují do kdečeho, zvlášť do snobských intelektuálů. Vtipné je jak se Woody snaží hrát, aby vypadal jako hloupý buran, i když z textu celého filmu je vidět, jak se v umění a kultuře orientuje. Vtipnost jeho postavy je i v tomto intelektuálovy hrajícím si na burana. Někomu to může vadit, že si hraje na někoho kým není a moc mu to nejde. Mě ne, já se díky tomu bavil dvakrát. Komičností snažícího se herce i komičností střílení si z kastovnictví a třídních rozdílů v americké společnosti. Nejsou sice navenek tolik vidět, ale přesto existují. Woody z nich vytahuje třeskutě komické situace. Mnohokrát jsem se nemohl udržet a smál se na celé kolo i na celý čtverec.

Příběh mužské ješitnosti a pravé cti. Jednoduchá zápletka se mění v rozjímání nad tím, co znamená být pravým mužem. Když generál Armand prosí o milost pro generála Gabriela dýchl na mě duch Bídníků. Opravdu je tam ta Francie cítit. Nedokáži uvěřit, že to je režisérský debut. Výtvarně krásné záběry a hluboké myšlenky. K tomu navíc realistické souboje, které neruší historické drama. Ba právě naopak, vyzdvihují ho výše. Nedávno jsem viděl jeho Poslední souboj, je do velmi dobrý film, ale The Duelists jsou mnohem lepší. Například to nádherné zátiší na stole před posledním duelem, které okusují myši a kterého jste si nevšimli, je neuvěřitelné! Promiňte, ale jsem malíř.

Snaží se to být až tak tajemné, že na konci nevíte, co si máte vlastně myslet. Další záhadný krátký nepříběh.

Smutný nepříběh v krásné drsné krajině islandského fjordu. Jedna hvězda za umírajícího vorvaně. Chtěl bych vidět víc z jeho porcování, hodilo by se to tam velmi. Ale asi by se to tvůrcům dost prodražilo. Takže mi musí stačit ta chvilka.