Tiiso

Po dlouhé době jsem se odvážil vstoupit opět, do původní současné tvorby, a hned na začátku chci podotknout, jak se mě tato odvaha vyplatila. Jelikož snímek Filipa Renče, v mých očích rozhodně nepatří ke slabým, filmovým počinům. Příběh sice napsal někdo jiný, v jiné době, ale osudy v něm obsažené nejsou rozhodně natolik vzdálené současnému člověku. Díky silnému příběhu měli scénáristé půlku práce za sebou, ale jak známo, špatným scénářem se dá zničit mnohdy výborné literární dílo rychleji, než se řekne švec. V tomto případě k tomuto nedošlo a za to jsem rád. Ačkoliv nejsem velikým příznivcem melodramat, Hlídač č. 47 dokázal zaujmout mou pozornost a zájem. Z velké části, ději napomáhá válečná minulost hlavní postavy. Pokud se s ní pracuje v mezích normy (tak jako v tomto snímku), tak umí na naše duše, které válečné běsnění nezažili, dobře působit. Je pro nás vždy, myslím válku, tajemná, nenáviděná a nezažitá, proto dosti nepochopená, a tímto vzniká velký emoční dojem. Osud Josefa Douši je zajímavý, politováníhodný a po celou dobu filmu ve mě vzbuzoval zvědavost. Stejně tak další dějové linie okolních postav. Vyprávění má dobré tempo, tzv. správnou napůl pomalou rychlost. Jen v jedné části jsem pocítil zaváhání tvůrců, těsně před vlastním ohluchnutím Douši, a v tomto místě film ztrácel na gradaci. Ale to se po koupi hostince spravilo a právě některé scény z hospody patří k těm nejsilnějším. Karel Roden zvládá svou roli na obstojné úrovni a velmi dobře. Nic více, nic méně. Stejně tak Vladimír Dlouhý. Jiráček mě byl nesympatický svou postavou a teď těsně po shlédnutí, nedokáži posoudit jak vlastně hrál. Lucia Sipsová patří ke slabším článkům řetězce. V několika okamžicích dokázala své emoce přednést před objektiv, někde zase ne. Technická stránka filmu se mě zamlouvá. Pohledy kamery, osvětlení či pohyby jsou na dobré filmařské úrovni. V některých částech příběhu z obrazovky opravdu čišela zima jako v psinci. Všudepřítomný padající sníh vypadal dobře. A celková desaturace filmového materiálu, dodávala dobrou atmosféru. Tak snad jen ta doprovodná hudba snižuje kvalitu díla. Jednoduchý motiv, hraný na klavír je hezký, ale častým opakováním, pomalu leze zpět z uší ven. To je ale, vůbec problém naší současné kinematografie. Absence vynikajících hudebních skladatelů Hodnocení se točí někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Spíše se přiklání k lepší čtyřce.

Slušné, ač podprůměrné a to navzdory k objektivnímu přiklánění se, času natočení. Největším handycapem snímku je doprovodná hudba. Nevhodná jak kompozicí (je příliž lehkovážná a posakakující) tak i tím, že je slyšet vlastně pořád. Inu počátky všech zúčastněných se projevují všelijak. Jinak je snímek odveden na dobré filmařské úrovni a člověk rád spočine očima na tehdejší práci se světly. Některé záběry vyloženě obcovaly s německým expresionistickým stylem, který je vyhlášený svou hrou se stíny. Pan Plachta podával přesvědčivý výkon. Jako příjemná oddechovka v zimním podvečeru, funguje velmi dobře i po tolika letech, které uplynuly od jejího vzniku.

Technologie a píběh versus kapesné mladých pubescentů a zarytých Alenkofilů, zvláště těch amerických. Nechám stranou srovnávání knižní předlohy s filmovým zpracováním. Nerad se na tento tenký led pouštím. Proto asi mám rád původní scénáře. Samotný film: jak jsem předeslal, technologie vítězí nad vyprávěním a Alenka je jen jasným důkazem. Je sterilní, je takřka bez emocí, a houby záleží na tom jestli aktéři hrají či ne. Studio sází na jistotu a s ním všichni okolo. Na rozdíl od Avatara, kde bylo stoprocentně vsazeno na jistotu, zde ale chybí praticky ode všeho něco. Snad jen hudební doprovod je někde o něco výše. Dokáže vytvořit jakousi atmosféru. Ale i přes toto, příběh nedokázal mou zhýralou filmovou duši bavit. Ani vtáhnout do bizarního světa. Nedokázal mě přednést hladkou emocionální hloubku a jízdu se vším všudy. Jsem asi trochu už paranoidní, ale při sledování snímku jsem měl neustále plnou hlavu jiných myšlenek, ale ne jenom těch příběhových. Což je špatně. Film mě má myslím odpoutat od reality. Tedy film typu Alenka. Ano, všiml jsem si paralely výchovného efektu a amerického náboženství. Ale jaksi jen okrajově a nedostatečně. Nejsilnější okmažik jsem objevil ve scéně, když Alenka dopadla na dno králičí nory. Ten nazelenalý přísvit a černobílá podlaha, byla jak vystřižená ze scény Matrixu, kde se blíží okamžik výběru ze dvou pilulek. Ano bratři Wachovští jsou přinejmenším plni smyslu pro humor a Burton to snad musí vědět. Ono totiž slavné Následuj bílého králíka je pro obyvatelstvo USA více než jen pohádkou. Tim Burton si udělal Alenku podle svého. Nic více, nic méně. Pro mě bohužel méně. Navíc v projekci 3D dozajista některé okamžiky působí dobrým dojmem. Ale to není vše. A snímek by měl býti komponován aby i v "obyčejné" 2D projekci působil velkolepě. Tak jak zmíněný Avatar. Ale ztvárnění triků tohoto typu, jaksi nesplńovalo očekávání. Ale to může být už jen čistě můj, subjektivní postoj. Suma sumárum. Burton umí dělat lepší filmy a každý den není posvícení.

Kdo si potrpí na tajmné hrady a nějakou tu duchařinu, musel mít rád tento večerníčkový seriál. Dobré postavy, dobrá animace. Výborný hlasový projev pana Abraháma. Prostě jednoduše, velmi dobré a sahající na paty skvostům typu Krkonoššské pohádky či Pat a Mat.

Brodím ve vodách nerozhodnosti a rozporuplnosti týkajících se záležitosti jménem L.A. Confidental. Po třinácti létech od vzniku, po několikeré projekci se bohužel zmíněné body nerozhodnosti spíše prohlubují. Na jedné straně výskám radostí a nadšením. Snímek má svižné, až možná příliš svižné tempo. Nedovoluje mě být pohlcen nudou, či roztrpčením, co se zpracování (technickém) týče. Velmi dobrý Opening, ztvárněný DeVitem a jeho čteným článkem z bulvárního magazínu HUSH-HUSH, jasně navodí situaci, která panuje v policejních okrscích prosluněného L.A. Seznámení se všemi hlavními aktéry probíhá přesně jako z filmové příručky pro začínajícího režiséra. Snímek je plný (hlavně z dnešního pohledu) zvučných jmen. Někdo hraje lépe někdo hůře. Tomu se málokdo vyhne. Typicky hollywoodský příběh patří také ke kladům tohoto počinu. Ale jsem na rozpacích a opatrný, co se týče srovnávání s klasickými výtvory žáků drsné školy a vůbec celé škatulky "film-noire" či "neo film-noire". Zde právě dochází k posunu ne nejlepším směrem. Stejně fragmentovaný jako je L.A. Přísně tajné, působí i De Palmova Černá Dahlia, z které jsem byl původně také nadšen, ale pak....Právě snaha okolí (a i samotných tvůrců) přisuzovat filmu L.A. Confidental, nějakou tu nálepku ze škatulky slavných románů a filmů hollywoodu čtyřicátých a padesátých let v rovině shodné klasické Tvrdé školy detektivů, ubírá na jeho síle a působí dosti samoúčelně. Jelikož se také nedokáži vymanit z tohoto pohledu, vidím film příliš kriticky a neobjektivně. Snímky typu Hluboký spánek, Pojistka smrti atd., posouvali knižní předlohy do určité roviny a dnes působí na diváka stejně, nebo velmi podobně jako tehdy. Jsou toho plné články profesionálních recenzentů a debatuje se o tom do nekonečna ve filozofických kroužcích začínajících scénáristů a režisérů. Kdežto filmy točené na konci dvacátého století, zanesly tzv. nový pohled, který má lépe oslovit dnešní generaci. Ovšem na úkor kvality prožitku. Zkrátka a dobře. Jako samostatná detektivka film nefunguje špatně. Je sice příliš reklamně barvitý a příliš sladký, ale své kouzlo bezesporu má a dokáže nějaké ty emoce v divákovi probudit. Jako snímek, prodlužující linii určité škatulky (sami tvůrci toto předkládají), prohrává a nedokáže svým starším bráškům sahat moc na ramena. Jako se to sedmdesátých letech podařilo třeba Polanskému se svou Čínskou čtvrtí. A to nehledě na skutečnost, že oba filmy hudebně doprovázel Jerry Goldsmith.

Thunderball je velmi svižná a rychlá bondovka. Více se zde děje než mluví a miluje. James sice nějakou tu krásku potká, ale celý duch filmu je hodně rychlý. Už úvodní rvačka s falešnou vdovou naznačuje jak bude film vypadat. A pak to jde ráz naráz. Podvodní scény jsou působivé a taktéž dobře působí i nápad ponořit stíhací bombardér pod hladinu moře. Ačkoliv jsem nyní vyzdvihl klady snímku, thunderball je pro mě pouze průměrný film o dvojté nule. Vždy když ho shlédnu, brzy mě vyprchá z mysli a tak nějak nedokážu zážitek udržet v sobě samém. Tudíž tři.

Přepisovat slavné knižní romány na stříbrné plátno je vždycky velký risk, a vždy asi velké pokušení. Skládám obdiv každému kdo má odvahu a jde do takovéhle nevděčné práce. Coppola není žádné ořezávátko a jeho vizuální styl práce čiší ze všech momentů snímku. Úchvatná činnost s kamerou. Dokonalé triky se stíny. Takřka Burtonovská vizuální stránka pohledu. Vše je na první pohled zajímavým způsobem umělé, ale ne špatným směrem. Atmosféra tudíž překypuje ohromností a velikášstvím. Hudba Killara vše podtrhuje. Práce se zvukem je na vysoké úrovni. Ambientní zvuky, vzdychání, hlásky a já nevím co ještě, na mě útočili ze všech reprobeden, a to prakticky celý film. Aktéři se mohli ve svých rolích přetrhnout, zvláště pak Oldman a Ryderová. Jenže pane režisére, ačkoliv se může zdát, že filmové umění je hlavně o "looku" opak je pravdou. Na výtvarné stránce záleží přeci jen z poloviny. Sen každého umělce, ať už jde o film, fotografii, obrazy, hudbu, je z jedné strany odvést perfektně techniku zobrazení, ale zároveň dostat do díla ducha a atmosféru. To je těžké, přetěžké, a zároveň tolik krásné se o to pokoušet. A to druhé se jaksi v Drákulovi poněkud nedostává. Zkrátka a dobře na mě tento snímek nefunguje jak by asi měla hororová klasika působit. V žádném případě nemíním snižovat snahu a píli. Když mrknu na některé současné dílka s nemrtvými, padají mě vlasy z hlavy. Ale zde se snaha mírně minula s účinkem a při každém shlédnutí ve mě zůstává pocit, profesionálně zvládnutého obalu na skromnějším a chudším obsahu.

Veškeré kouzlo, prvních třech dílů, atmosféra, filmařský um je nenávratně pryč. Diagnóza smrti jasně dokazuje jak se dá vše natočit jinak (rozuměj hůře) i když mám stejné podmínky a herce. Už jen režisér ví co se stalo. Už jen posun do formátu barvy a do obrazu 1,70:1 dokazuje hodně. Ačkoliv je příběh silný, jeho zpracování a herecké výkony, ho nemilosrdně posílají ke dnu a do bedny s nápisem průměrně až podprůměrně šedivé.

Tak co s tím pane Scott? Největším problémem kolem snímku Robin Hood 2010 jste právě vy. Cítím, že kdyby tento film natočil nějaký No name režisér, věc by se uzavřela velmi rychle. Přes noc by už nebyl No name režisér, ale naopak by se o něm psalo a mluvilo. Ale není žádné kdyby. Robina natočil režisér velkého jména a vlastně tímto se řeklo vše. Příliš mnoho očekávání, příliš mnoho tužeb. A ono ejhle. Průměrný mainstreamový filmeček, plný pěnez, plný komerčních jistot a plný limonády (cola a popcorn). Nemám nic proti limonádě v této podobě. Sám ji často piji a užívám více než je zdrávo. Ale ona se dobře pije, když jde o nějaký blockbuster typu Transformers či 2012. Ale ne když jde o legendu(Robin Hood). Souhlasím, že několikrát přetáčené filmy by měli být někam posunuty. To se zde neděje. Veliká škoda, protože snímku chybí jen a jen ta jiskřička poznání. Protože vše ostaní je zde obsaženo ve veliké miře. Poctivá filmařina. Minimum digi, kvalitní herecké výkony (tedy aspoň u některých aktérů). Hudební doprovod, kamera, světla, prostě vše je v pořádku. Jen ten příběh vlastní se někam vytrácí. Za tři a hotovo.

Velká země, ač se možná o to nesnažila, je používána a zneužívána k určování měřítek kinematografie. Hodně recenzentů a filmových kritiků tento film bere jako "mustr" k porovnání s jiným zbožím. Tím pádem se neustále i po tolika létech tvoří taková ta nechtěná reklama. Nic, ale co jsem výše napsal, nemění na tom, že snímek je grandiózní a natočen s filmařským umem let padesátých minulého století se značkou Made i n Hollywood. A to doslova se všemy, libůstkamy i nešvary co tato doba nesla. (jako kdyby ji každá jiná nenesla). Příběh je pojat velkolepě, roztáhle, širokopohledově, jak scénaristicky, tak i kamerově. Líbivé scény, líbivé dialogy, život podle předlohy, muži v čistých košilích atd. Snímek neumí sám o sobě provokovat, tedy aspoň v dnešní době, kůru mozkovou takovým způsobem, aby člověk nemusel nic dělat. Film dnes potřebuje ke sledování pomoc. Být naladěn na cukrovou omáčku, být v srdci připraven na sladkobolný a hrdinský epic. Pro někoho to může být problém, pro někoho ne. Vyrovnal jsem se s tímto jedno odpoledne u TV obrazovky hravě. I s českým dabingem, i v příšerně ořezané obrazové verzi. (však jsem si pak v budoucnu oko spravil jiným transférem). Tak abych se nějak nezaplétal a nepsal prázdné slova. Velká země obsahuje, poněkud roztáhnutým stylem, dobrý děj. Jeho přednosti jsou v tom jakým způsobem vypráví o dobru, o zlu, o svobodě, a hlavně o té velké zemi za louží, kde vše je možné, když se člověk nebojí a jde za svým cílem. A vlastně ani nejde o to jestli je to western, či by nebyl. Motiv je více než jasný a tento se dá vpasovat do jakékoliv reálie.