Torimmer

Fuckin 70s! Vetřelec je čistý a základní příběh o vetřelci (jakožto nějaké entitě, mající význam v tom samotném slově, bez jména a vysvětlení), ne o xenomorphovi, ne o záhadné civilizaci, ne o vesmírných lodích, ne o jednotlivých charakterech, ne o dlouhodobém budování příběhu, ani ne o záhadném a totalitně přihlížejícím všeobjímajícím aparátu Company (který je párkrát zmíněný). S tímhle filmem je divák vhozen do chaotické situace mezi partu lidí v košilích kouřících cigarety, a stojí proti něčemu, co ani nevidí, co nejde zneškodnit, do obličeje mu blikají světla a on neví co má dělat a co bude dál. Dění ve filmu je vlastně jedna velká improvizace. Další díly už jsou vyprávěny s jiným záměrem, a tvoří nástavbu na něčem, co ji nepotřebovalo.

Chtěl jsem od této série aspoň jednu/dvě pořádné silné scény. Až tady přišli. A linka s Peterovou/Spider-Manovou krizí identity to hodně vyzdvihuje.

Jen si to odškrtává ze žánru suché satiry, kde jsou všichni nepříjemnými karikaturami, základní body. Nechce to být bůhvíco, ale zase trošku toho bůhvíco by neuškodilo, protože tady ho moc není. Ale herci jsou v pohodě a některé scény jsou dialog-otevírající. V rozjezdu to zaujme, ale pořád čekáš kdy se to pořádně vyhrotí, a ono se prostě nic pořádného neděje a celé to tak nějak prošumí.

V řemeslnosti a plynulosti toho všeho se samozřejmě Cameron a jeho tým ukazují jako špičky. Avatar opravdu dosahuje toho pocitu, že všechno už se přibližuje realitě a člověk to během sledování akceptuje jako hranou/fyzickou věc. Co se týče obsahu... Velmi laciné naskočení do zápletky v podobě znovu rozjeté války s lidma a jejich kolonizací - takhle by se mohl otevřít každý díl Avatara. Cameron umí vyobrazit krutost lidí - kterou je možné v moderním světě pozorovat, protože se děje neskrývaně všude na světě - a předat to na plátno. Fajn, beru. Ovšem ohledně síly ekosystému, spiritu přírody a její čistoty, a propojenosti všeho živého už se nedostaneme dál než za naivní večerníčkový pohled na věc (pokud to ale někomu otevře dveře/oči - super!). Témata, která nejdou sledovat běžným zrakem, abstraktní světy na bázi myšlenek a hlavně pocitů, je těžké uchopit, ale právě to bych uvítal aspoň jako snahu Avatara 2 třeba jen naťuknout, jak je tohle celé o našem vnitřním zkoumání vlastního nitra a životě jako takovém, a nenechat to v konkrétních zaškatulkovatelných formách, tak aby to všichni v naší současné civilizaci pochopili, a aby se všichni hlavně pobavili. Film podle mě s tímhletím tématem - duchovního vnímání přírodního života kolem nás - nedělá nic, co by už Hollywood nezkoušel pravidelně už mnoho let. Ryba je tady jak lidský kamarád, a vize Eywy jsou jasné, aby jsme v tom neměli bordel, aby jsme teda věděli, co ten strom chce říct, a aby jsme si teda oddechli, protože nám dá odpověď na všechny naše otázky. Celá věc vlastně furt a stále založená na logice, a ne na pocitech, nejistých obrazech, barvách, světlech, nebo prostě něčem abstraktnějším, přes co se dá filmovým médiem hovořit, a o co by si tohle téma říkalo. Všechno je to příliš doslovné. Magie je doslovná, příroda je doslovná a "mluví" naší lidskou řečí. Příběh o hluboce indigenních národech, ještě nesoucí si přímý dialog s přírodou je jasně vyprávěný skrz americký/západní pohled, založený na materialismu, jiném paradigmatu, anglicky, slovy, s nutností akce, a výrazného konfliktu, kde jsou jasní zlí a jasní hodní, takže spíš než o film pojednávající o přírodě a její neviditelné síle, jde o film pojednávající o BOJI za přírodu a její neviditelnou sílu. To jinak nejde velký epický příběh jedné rodiny vyprávět, než za pomocí toho, jak tvrdě budeš za tu rodinu bojovat? Jinak důležitost a hodnota nejde zdůraznit? Jen prostřednictvím toho, že přijde zlý zamračený chlap s bitevní lodí a začne po nás střílet? To je opravdu jediný možný nepřítel? No, Pandora jako zdroj něčeho celostnějšího a hlubšího - to, co pociťují tamní obyvatelé - se pro mě jako diváka nekonala, ale šlo jen o takovou hezkou tropickou lokaci. Ono to zní možná, že jsem náročný, ale já ten film beru, je ok, jen to není nic tak velkého, jak by se z jeho ohlasu a statusu mohlo zdát. Žádný milník. Ani síla.

V rámci série určitě vděčný posun v příběhu a vývinu postav. Jako celek funguje hodně pěkně. Stále to (ALE JEN ZČÁSTI) nešlape v hranicích, které si tam tvůrci v jiných současných animácích pořád nastavují, nebo se bojí kontroverze nebo nízké sledovanosti a dělají velmi suchou a infantilní zábavu. Tady se vypráví všeobecné fantasy, kde hlavní roli hraje magický prožitek (třeba z létání na drakovi). Je to zábavné, epické, dojemné. Postavy dospěly nejen věkem, ale i mentálně, a ukázali, že můžou být zajímavé i bez vtipných skečů a šklebících se ksichtů. Ale jednička... to byla prostě jednička. Ty první díly k tomu kolikrát přistupujou tak jednoduše, vypráví se nekomplikovaný, základní příběh, kde je čas na postavy a jdou si jasně k cíli, bez nutnosti mít pokračování. Tady se v hodině a půl musí odehrát snad úplně všechno a obsáhnout všechna témata. Pak je to tu tak necitlivě naládované za sebou, takže po hodně emocionální scéně dostaneme zase hurá hurá dobrodrůžo do akce. Všechno se děje hrozně rychle, scénám, které to potřebují, není dán prostor dýchat. Plus ty tvůrčí limity a konvence, které jsem na začátku nastínil, se tady začaly celkem projevovat nejen v tom, jak moc chtěl být tenhle film ambiciózní, a tak úplně to nevyšlo, ale že se tvůrci rozhodli nejít dál v temnotě, smrti, traumatech, nebo nenávisti, které do příběhů a pohádek patří, jako ta největší a nejlidštější překážka, kterou překročí jenom ten nejodvážnější. Pořád se tyhle témata schovávají a ukazují jen tak bezpečně z lehka. A ve velkých momentech se raději postavy rozhodnou velmi ploše a naivně vysvětlovat celé dění a jeho vyznění divákům tím nejstručnějším způsobem, viz "Dobří draci, pod kontrolou zlých lidí, dělají zlé věci.". Tahle věta snad fakt přece nebyla potřeba.

Těch hvězdiček dávám ve skutečnosti deset. Pět za hudbu a pět za Bezzubku.

Poslední epizoda umocnila to, s čím jsem měl celou dobu problém, a sice zkopírovala závěr hry skoro, a někdy doslovně, záběr po záběru. To nové, co seriál přidával se mi na něm určitě líbilo nejvíc, včetně jedné scény z poslední epizody. Jen jestli to celé rozšiřování příběhu ze hry, nebylo i na škodu, protože bylo uděláno tak, že je vlastně v téhle verzi všechno doslovnější a černobílejší, i když příběh ze hry stál na nejednoznačnosti, tak tady sice základ nechali, aby zas nemuseli překopávat celý příběh a jeho vyznění, ale to kolem, co mohli změnit, změnili směrem k jasnému názoru a vysvětlení, s morálním kompasem v ruce. Je to celé takové zvláštně schizofrenní, protože tvůrci něco razantně změní v chování postav, ale dojezd je jako přes kopírák ze hry. Jsem člověk jasně ovlivněný hrou, kterou znám tak hodně dobře, ale tím sem se vlastně odsoudil ke skoro až prozívání se tímhle seriálem, protože šlo vlastně o suchou adaptaci, která má strach dělat věci jinak, a opravdu si otrocky odškrtává, jakou důležitou scénu ze hry už má hotovou a jde se dál, bez imerze průchodu postapo světem, kde se budování postav a jejich vztahů neodvíjelo jenom z těch zásadních milníků - jednotlivých dialogů, kde houstlo napětí - ale prostým trávením času, a společným přežíváním. Proto to možná chtělo víc dílů. Tady vedlejší epizodní postavy hrozně rychle mizí ze scény, ani se nerozkoukají, a přitom jim je dodáváno víc backstory. Tvůrci měli velké ambice, velké oči, a skutek utek. Chtěli sdělit, co měli na srdci, což vítám, je to s potřebným zapálením a důrazem, ale jako celek se to nechytlo a působí to uspěchaně. Takže jako jo, to hlavní - emoce - se dostavilo... dokud se už nedostavilo. Pak je něco divně, když potenciálně mega silná scéna se mnou neudělá skoro nic. Začalo to jako hodně zajímavá adaptace, a teď, po konci, to byl "prostě nějaký seriál, co teď vyšel".

Citlivý film, který se jako jeden z mála zastavuje a dumá nad problémy dnešní doby, sleduje situace, které se pro lidi staly přijatelné - lidští predátoři jsou dál predátory, komíny kouří, bohatí lidé se přiblble smějí, a je to vlastně už normální, narozdíl od jiných věcí, které nám zase přijdou hrozné. Mike White tne do živého, to živé, co je tak hodně povědomé. A je dobře, že se pomocí větších produkcí aspoň někdo na poli filmového průmyslu zamýšlí nad lidma i v hlubších vrstvách. Tady ale jenom posmutněle poukazuje na stav "tam těch" lidí, kteří převálcovávají ty, kteří naopak zase léčí. Celá situace dvou polarit během jedné večeře, dvou silných energií, které se střetnou, je dobře rozehrána, ale v klíčových momentech bere moc zkratky, aby se jednoduše sdělilo, kdo je jaký. Taková situace, takový střet vyžaduje nadhled a opatrně zvolená slova. Když jsou takhle ledabyle vyhrknutá, berou podstatnost a uvěřitelnost zprávy celého filmu. Podle životního vnímání Beatriz by tenhle střet u večeře mohl znamenat započínající dialog. Takhle to na konci vyznívá jako vzdání se tomu všemu, podlehnutí. Ona, jako nejdříve vyrovnaná hluboce lidská bytost na konci vypadá jako někdo, kdo prohrál v celoživotním boji. Boji, který se mi zdá spíš jako pragmatický. A i když to takovému člověku může lámat srdce, neznamená to konec, obzvlášť když ji čeká reinkarnace, ne? Jemný spirituální pocit, který filmem prostupuje je nakonec pryč, je tam jen ta smutná prohra. Tak silné vnímání by mohlo vést k nahlédnutí na nás, na lidi, ne na "tamty zlé", co neustále přinášejí svět do nerovnováhy, a na ty na druhé straně stojící léčitele, ty, co pomáhají, kteří se furt vlastně tak tak snaží misky vah vrátit do rovnováhy, ale pořád prohrávají. To bych řekl, že takhle to nikam nevede. Jedni pořád zůstanou zákeřní ve své bublině, a druzí se asi utrápí k smrti... K čemu to vlastně?

Narozdíl od prvního Magic Mika tady opustili jakousi "sofistikovanější" nebo "temnější" příběhovou rovinu. Jednička měla velké oči a tak se zaměřila na moderní sociální systém, prodej drog. Bouřková scéna celou tu temnou poetiku hezky reprezentuje. A dvojka je příjemný feel good road trip. Jednodušší, konverzačky ze života, bezdějové, až mi to připomíná nějaký mumblecore nebo co. Tohle sem nečekal, a trochu mi teď do očí bije ta divná nesourodost s jedničkou - zbavili se hlavních postav (kromě Mika), a dali prostor skupině, která předtím byla jen v pozadí. Dali pryč postavu Kida, která mi teda vůbec nesedla (byla ve výsledku pointless, nezajímavý herec) a upřednostnili skupinu kolegů z práce, která mě právě v jedničce bavila svojí zažitostí a pohodou v šatně před/po šichtě. Není to svět pro mě, je mi to cizí, a asi i furt na mě moc povrchní, a zatím se teda necítím na to, že bych se k týpkům rád zase vracel, ale já tyhlety pohodičky s postavama, co se baví jen tak o věcech, smějou se, mají se spolu dobře a tak, nějak můžu... Prostě jim tohleto nahé divadýlko s šílícíma ženskýma házející bankovkama nějak odpustím.

V prvních sériích mi to přišlo jakože se to snaží být nejednoznačné, pak se z královny stala ice queen, a čím dál víc, a s 5. sérií se to potvrdilo, to vystrkovalo růžky na monarchii. A všechno to sedí, a furt si to drží svojí integritu. Je to teďka jakoby odvážnějši, ale stejně byla 5. série nejslabší. Já na věci typu monarchie nebo instituce mám svůj jistý nadhled, ale nemůžu upřít, jak silně to pracuje s osobními příběhy, s vnitřními konflikty. Jak jsou tvůrci schopni převézt historickou záležitost do univerzálnějších lidských témat. Jako furt tomu chybí ta nespoutaná odvázaná svoboda od všech formalit. Ale v rámci toho, co to vypráví (asi nemůžu chtít všechno) je to pecka.