Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (103)

plakát

Kdo hulí, ten umí (2001) 

Ten film je tak obří ekvivalent zkouřeného filmu, že jenom ten celuloid musel být prorostlý hromadou kvalitní pryskyřice a s promítačky se musel linout tak hustý marihuanový dým, že to muselo zkouřit celý multiplex.

plakát

Lucy in the Sky (2019) 

"And the award for the most boring film goes to..." Jako nějaké zajímavé myšlenky a nápady tam byly, ale jinak... To byl tak divný bordel, mišmaš, a nevím jaké divné, neforemné, a zmatené označení bych tomu ještě dal.

plakát

Kořist (2019) 

Ale jako ta písnička v závěrečných titulcích byla fajn.

plakát

Bambi (1942) 

Předchůdce Lvího krále. A hezký. Ta malebná (doslova) příroda je fakt krásná a poetická. I když jsem se teda i nudil, když se děj ubíral pomaličku, krůček po krůčku cestičkama, které už jsem dávno čekal. Ale krásu a suprové drama některých scén jsem fakt nečekal. Hezky ukázaný koloběh života.

plakát

Pinocchio (1940) 

Opravdu divný, a takový pasivně agresivní Disneyho produkt. Morální poselství o dostihnutí brutálního trestu dětí a puberťáků, kteří se oddávají dospěláckým neřestem, přičemž jsou celou dobu manipulováni dospěláky a celé je to přitom zaobalené do barvičkovité disneyovské veselé pohádky, nějak fakt nemám chuť podporovat. Když se aspoň chci zabavit u akce a děje, tak zjistím, že ten je vycucaný z prstu a bez nápadu (to, že Gepeta z ničeho nic spolkla veleryba a on přebývá v její tlamě jsem nepochopil). Celým filmem se tam line to, že Pinocchio vlastně neumí poslouchat, a je nezvladatelný a sobě-nebezpečný, ale hlavně, že celou dobu má strašně působit jako oblíbená, doširoka se usmívající, pohádková postavička. Přitom je to ňouma. Jo, "děti mají poslouchat, jinak budou potrestány", to je to, co se má Pinocchio naučit. Kecy. Žádná druhá stránka věcí, žádné pozastavení se nad krásou života kolem (jak to Disney umí), žádné pocity štěstí (opět jak to Disney umí), jen boj o vlastní život kvůli vlastní blbosti. A nakonec si zazpíváme jako v nádherném šťastném příběhu, jakoby se ty hrůzy předtím vůbec nestaly. Pakárna. Nebrat vážně. A jako né že by tahleta (a jiná) prapodivná poselství nebyla v pohádkách běžně přítomna, ale tady už to bylo fakt moc.

plakát

Sněženky a machři po 25 letech (2008) 

Směřování tvůrců spíše k nějakému smutnému vzpomínání a nostalgii, než k bezstarostné epizodce ze života, jako byl první díl. Tak s takovou ambicí se do toho mohli přece opřít víc a nezůstat u nekvalitních dialogů a dřevěného herectví Jeníčkové a Duchoslava. Chvilkama tam člověk vidí takovou hezkou zimní poetiku, a vlastně nám atmosféra toho izolovaného prostředí společně z nádhernou ústřední písní hezky nastavuje ten setting pro příběh. Tak proč udělat z postav Machrů jen fanoušky původního filmu, který rádi citujou? A proč mám pocit, že se pořádně nic v jejich životě kromě toho jednoho lyžáku před 25 lety nestalo? Když už to berou takhle víc do hloubky, tak bych rád uvítal regulérní postavy, které přesahujou rámec onoho osmdesátkového filmu. Tady to vlastně celkem vyzdvihuje linka s Radkem a Hankou, stejně jako to vyzdvihovala v původním filmu (nejlepší herci z obou filmů, hlavně Václav Kopta je podle mně výborný herec). Oceňuju tu vizi, že vezmem tyhle zidealizované, věčně mladé, krásné a rebelské postavy, a převedem je do našeho světa. Ale výsledek té vize zůstal tak divný, zdeformovaný, a hlavně nerealistický, že ti naši oblíbení Machři nám zůstanou v těch osmdesátkách a budou nás bavit furt jen odtamaď.

plakát

Tři bratři (2014) 

Tohle celé vůbec nevím proč to bylo. Co to bylo. Někomu asi došly nápady. Tady nefungovalo skoro nic. Divně za sebou poskládané příběhy, kdy ten Klusův skončí dřív než začal, pak je tam divný prostřih na Dyka, a pak řešíme Piškulu, což je asi nejbizarnější věc, co jsem za poslední dobu v nějakém filmu viděl, a pak se vrátíme k Dykovi a...12 měsíčků?? Cože!? Who cares!! :D

plakát

Půlnoční nebe (2020) 

První půlka mně nebavila. George Clooney je jako režisér tak opatrný, až se tam bojí vůbec něco udělat. Ovšem s větším zaměřením na lodní posádku v druhé polovině se ukazuje, že se tady umí pracovat s týmem lidí a tvořit si k nim a mezi nimi vztahy (Sweet Caroline!). Pak už je to jen lepší. Tady jde vidět, že pomalé vyprávění je fajn, když se s ním umí pracovat.

plakát

Superman se vrací (2006) 

Mám takový pocit, že celý ten film je jak ten jeho plakát. :D Je to pocta Reevesovu Supermanovi. A je to celé takové photoshopové.

plakát

Střípky ženy (2020) 

Za poslední dobu už čtvrtý výjimečný film, a zas na to jde jinak. Je krásné vidět, jak novým a pronikavým způsobem to jde. I když se tady místama vaří z vody a filmu dochází dech, a tak trochu bloudí do příběhových slepých uliček, start to dostane masakrální. Ten to rozjel tak, že mu zbytek filmu může děkovat.

Reklama

Reklama