Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (107)

plakát

Nebezpečná metoda (2011) 

Mohlo z toho být něco víc. Z pohledu Junga to mohlo být mnohem přemýšlivější a spirituálnější, ale tvůrci zůstali zaseklí na technickém chladném popisu, přičemž emoce přicházely hlavně z romantické linky s Jungovou pacientkou, a tady se nepohli dál než za klasický klišé románek: doktor + pacientka. Do těch hlubších psychoanalytických diskuzí se tvůrci pouštěli hlavně za přítomnosti Freuda, který byl vynikající. Plus psycholog na terapii Vincent Cassel za svůj krátký čas nabídnul taky pořádnou dávku myšlenek valících a převalujících se v hlavě. Celkově mám ale pocit, že se většinu času nevěnoval prostor zajímavějším věcem v Jungově životě, a tak tu máme tohoto pána jen jako koukavého a poslouchavého s netečným výrazem, občas toužícího po vášni. Jakmile má svou předtuchu před začátkem první světové války, a začíná se nám psychicky hroutit před očima, tady se může rozjet jeho velká životní cesta. Bohužel tady ale film končí.

plakát

Kráska a zvíře (1991) 

Návrat ke klasickému disney konceptu "princezna hledá štěstí". Až na to, že princezna není princezna, místo naivity oplývá intelektem, a její princ není žádný princ, ale outsider, kteréhož zvířecí zevnějšek se promítá do jeho nitra, a činí ho stydlivým a hrubým. Takže staré cesty se potkávají s novými. Dostanem tu velkou zamilovanou taneční scénu, či muzikálové číslo, kdy si Disney fakt ujíždí na tom svém spektáklu. A tohle je krásně skloubené s novými pohledy na situaci, kdy se chytrá holka z venkova snaží učit zvířecího prince ztraceným způsobům, a celkově si film překvapivě dává záležet s přirozeným budováním jejich vztahu. Jak máte dobrou chemii mezi ústředním párem, velká část příběhu je kompletní a člověk je hned víc spoko.

plakát

101 dalmatinů (1961) 

No, jako na příběh o unesených dalmatinech to vlastně není vůbec zlé. Není to kdovíco, ale Disney si hodně pomohl s tím novým stylem. Styl "neučesané" animace tomu dodal zase jinou fajn atmošku. Mně to je teda sympatičtější. K tomu Londýnu se to hodilo, celé je to takové civilnější a méně doširoka se usmívající a s obříma lesknoucíma se očima. I dabing mi přijde méně afektovaný a přízemnější. Krok vstříc nové modernější éře. Okej, dobrý.

plakát

Popelka (1950) 

Vlastně Disneyho archetypální pohádka. Poctivě, klasicky, ale ničím to už teď moc nezaujme. Ale samozřejmě animace je na tu dobu jinde, to zas musím tomu Disneymu nechat. Ti věděli co dělají.

plakát

Kdo hulí, ten umí (2001) 

Ten film je tak obří ekvivalent zkouřeného filmu, že jenom ten celuloid musel být prorostlý hromadou kvalitní pryskyřice a s promítačky se musel linout tak hustý marihuanový dým, že to muselo zkouřit celý multiplex.

plakát

Lucy in the Sky (2019) 

"And the award for the most boring film goes to..." Jako nějaké zajímavé myšlenky a nápady tam byly, ale jinak... To byl tak divný bordel, mišmaš, a nevím jaké divné, neforemné, a zmatené označení bych tomu ještě dal.

plakát

Kořist (2019) 

Ale jako ta písnička v závěrečných titulcích byla fajn.

plakát

Bambi (1942) 

Předchůdce Lvího krále. A hezký. Ta malebná (doslova) příroda je fakt krásná a poetická. I když jsem se teda i nudil, když se děj ubíral pomaličku, krůček po krůčku cestičkama, které už jsem dávno čekal. Ale krásu a suprové drama některých scén jsem fakt nečekal. Hezky ukázaný koloběh života.

plakát

Pinocchio (1940) 

Opravdu divný, a takový pasivně agresivní Disneyho produkt. Morální poselství o dostihnutí brutálního trestu dětí a puberťáků, kteří se oddávají dospěláckým neřestem, přičemž jsou celou dobu manipulováni dospěláky a celé je to přitom zaobalené do barvičkovité disneyovské veselé pohádky, nějak fakt nemám chuť podporovat. Když se aspoň chci zabavit u akce a děje, tak zjistím, že ten je vycucaný z prstu a bez nápadu (to, že Gepeta z ničeho nic spolkla veleryba a on přebývá v její tlamě jsem nepochopil). Celým filmem se tam line to, že Pinocchio vlastně neumí poslouchat, a je nezvladatelný a sobě-nebezpečný, ale hlavně, že celou dobu má strašně působit jako oblíbená, doširoka se usmívající, pohádková postavička. Přitom je to ňouma. Jo, "děti mají poslouchat, jinak budou potrestány", to je to, co se má Pinocchio naučit. Kecy. Žádná druhá stránka věcí, žádné pozastavení se nad krásou života kolem (jak to Disney umí), žádné pocity štěstí (opět jak to Disney umí), jen boj o vlastní život kvůli vlastní blbosti. A nakonec si zazpíváme jako v nádherném šťastném příběhu, jakoby se ty hrůzy předtím vůbec nestaly. Pakárna. Nebrat vážně. A jako né že by tahleta (a jiná) prapodivná poselství nebyla v pohádkách běžně přítomna, ale tady už to bylo fakt moc.

plakát

Sněženky a machři po 25 letech (2008) 

Směřování tvůrců spíše k nějakému smutnému vzpomínání a nostalgii, než k bezstarostné epizodce ze života, jako byl první díl. Tak s takovou ambicí se do toho mohli přece opřít víc a nezůstat u nekvalitních dialogů a dřevěného herectví Jeníčkové a Duchoslava. Chvilkama tam člověk vidí takovou hezkou zimní poetiku, a vlastně nám atmosféra toho izolovaného prostředí společně z nádhernou ústřední písní hezky nastavuje ten setting pro příběh. Tak proč udělat z postav Machrů jen fanoušky původního filmu, který rádi citujou? A proč mám pocit, že se pořádně nic v jejich životě kromě toho jednoho lyžáku před 25 lety nestalo? Když už to berou takhle víc do hloubky, tak bych rád uvítal regulérní postavy, které přesahujou rámec onoho osmdesátkového filmu. Tady to vlastně celkem vyzdvihuje linka s Radkem a Hankou, stejně jako to vyzdvihovala v původním filmu (nejlepší herci z obou filmů, hlavně Václav Kopta je podle mně výborný herec). Oceňuju tu vizi, že vezmem tyhle zidealizované, věčně mladé, krásné a rebelské postavy, a převedem je do našeho světa. Ale výsledek té vize zůstal tak divný, zdeformovaný, a hlavně nerealistický, že ti naši oblíbení Machři nám zůstanou v těch osmdesátkách a budou nás bavit furt jen odtamaď.

Reklama

Reklama