jatamansi

Naprosto odpudivá adaptace a sentimentální blábol, ve kterém jsem knihu hledala jen velmi stěží. Divím se, že si někdo po Olivierovi na Maxima troufne, ty by musel být jiný herec. Jako by chtěli znovu natočit Jih proti severu a dali Rhetta nějakému béčku. Ani ta Dunway to nevytrhla. Spíš jako by tam chtěli mít slavné jméno, co táhne. Jenomže od Čínské čtvrti už holka hodně vyčpěla. Ztráta času, panebože, a ještě to dávali nadvakrát.

Daphne du Maurier patří k mým oblíbeným autorkám, přečetla jsem snad všechno, co u nás vyšlo, a Mrtvá a živá patří k tomu nejlepšímu. Olivier je Maxim jak se patří, šlechtic a aristokrat každým gestem, pohybem ruky. Joan Fontaine taková, jak Maurier popisuje. Pokud se někdo diví, že se celý film nedozví, jak se jmenuje, je to prosté. V knize autorka ani jednou její jméno nezmíní, je to jen ta od Maxe. I když v knize píše, že si maxim po představování správně zapamatoval její jméno. Černobílá filmu sluší, pokud jste někdo viděli druhou Rebeccu, byla otřesná. Ale zpět k této. Knihu jsem četla dřív než jsem viděla film, a tak pro mne děj nebyl překvapením. O to víc jsem si mohla vychutnat atmosféru. Nesmělou dívku, kterou sráží její zaměstnavatelka. Bláznivou svatbu. Její strach znového domu, služebnictva, jídelníčků, ranního salonku. Naprosto dokonalá byla Judith Anderson jako paní Denversová. Naháněla hrůzu svou fanatickou oddaností Rebecce, v originále i řezavým a střídavě vemlouvavým hlasem. Mohla jsem si vychutnat úžasný karnevalový kostým, který přinesl tolik nedorozumění. A také azalky v údolí. Bohužel mám dojem, že já bych byla spíš Rebeccou než tou myškou, ale nikdo nejsem dokonalý. Tvář Danversové v hořícím domě pak patří k vrcholným scénám.

Krásný les, cvrlikají ptáčci – a bác, mrtvola. O kus dál druhá. Pak chvíli trvá než poznáme, že jsem ve vězení. Jen se sedí, kouří, pije maté, na všechno je dost času. Magor si stále čechrá vlasy a zalamuje klouby na rukou. Ostříhaný a oholený hrdina je k nepoznání. Propuštěn. Dlouhé záběry kamerou, skoro se nemluví. Poměrně odvážná sexuální scéna! Ale vše mlčenlivé. Stejně jako na hřbitově, ani hlásek. Jen ptáci. „Prý jsi zabil svoje bratry.“ „To už jsem zapomněl.“ Voda v řece děsně špinavá. Chvílemi nejen nic slyšet, ale ani vidět. Scéna s kozou opět mlčenlivá a ne právě chutná. Upřímně, argentinský film asi nebude patřit k mým favoritům, ale klidnou mne rozhodně nenechal. Už dlouho jsem nezažila film, kdy vlastně nevím, co si o tom přesně myslet.

Stelle přijde za podivných okolností o sestru Chloe. To není vše, přijde i o snoubence. I když ten přerod v bratra se mu moc věřit nedal. Hlavně to omšelé „musím se vypořádat sám se sebou“. Naštěstí je zde pohledný kapitán Renaud. Mimochodem, cigareta může ve vlaku zachránit život. Sestry jsou typově podobné, ale Stelle upřímně řečeno příliš francouzského šarmu a půvabu nepobrala. Zato pro tvrdohlavost, umíněnost a vytrvalost si šla dvakrát. „Spal jsem s vámi? Mám i tak dost problémů.“ Kolik podob může mít okno. Herci takoví nijací, prostřední, bez charismatu. Tuctoví, ničím neupoutají, prvoplánové typy. „Vlaky tady nestav, ani chleba tady nepečou,“ i tak se dá hodnotit díra u jezera. Je to překombinované, nepravděpodobné, zdlouhavé. Nezáživný propletenec.

Pro začátek **, časem možná ***. Trier je má velká láska, ale asi je lepší, když si i sám režíruje. Chvilkami mi něco přebývalo a pak se zase nedostávalo. Začalo to jako nevinná hra dvou kluků a kam to došlo – no, závěrečná scéna byla trošku moc přestřílená, prostřílená i přestřelená. Úplně jsem nepochopila, proč měla černošská hospodyně tu pušku a proč střílela, vysvětlení mi chybělo. Přesto mne pobavila hláška: „Vzal jsem mu knihu Obraz Doriana Graye, zkrácené vydání. Někdo vytrhl 20 stránek.“ Líbilo se mi, že ač tak mladí kluci, pili při rituálech portské - tomu rozumím moc dobře.

Jeden z mála novodobých českých filmů na mé gusto. Se skutečnými hvězdami, herci prověřenými divadlem a ne s nějakými rychlokvaškami tupých pohledů a ještě tupějších dialogů. Kazem jedině Dušek, prostě jej nemám ráda. Tečka. Ani v divadle. Ale Anička Šišková (kdo ji neviděl v Odchodech vlakov neví, co fakt umí), Polívka z Divadla na provázku mého mládí v Brně, Huba jako herec i režisér Shakespearovských slavností. Miláček Jirka Pecha – není co komentovat. Kdo viděl Pezza versus Čorba ví, o čem mluvím. Kassai a Radošínske naivne divadlo, nenechám si je v Praze nikdy ujít. Ale teď už k filmu. „Nikdy není taková tma, aby vás ukryla.“ Dušek jako vlezlý patolízal, náruživý a úlisný, musím uznat, že v roli je výborný. Musíme si pomáhat – z kolika úst to zazní a jaký to může mít různý význam! Civilní film, civilní výkony, nikdo nepřehrává. Radost se koukat. Škoda, že Tesaříka předaboval Heřmánek. Citlivý příběh, bez zbytečného patosu a sentimentu. S lidským trápením, radostmi i strastmi, statečností, zbabělostí, českou vyčuraností. A proto pravdivý. I ti mrtví se nakonec sejdou u jednoho stolu. Březinova hudba skvělá. Bachovy pašije s Magdalenou Koženou pod závěrečnými titulky jen umocnily dojem ze silného filmu.

Výsostná francouzská klasika. S vynikající muzikou Francisca lai. Aiméé i Trintignant ve svých snad nejlepších rolích. Trintignant mi vždycky připadal jako takový francouzský tříska. Krásná Aimée s mandlovýma očima, kterým ani tehdejší móda širokých linek nemohla ublížit. „Vy jste vdaná?“ „A vy?“ Mistrné střídání barevných a černobílých sekvencí. Film, kde je na všechno dost času, ne projížďku na koních, mytí vlasů, zpěv. Děj pomalu plyne a není nutná akce každou vteřinu, máme čas si vše užít, neskáče se od A k Y a od B k X. Kdy i ženina tragédie je podána s citem, tak mimochodem, nečekaně. Doba, kdy muž obejde auto a otevře ženě dveře. Je to jako pohlazení dívat se, jak se dva lidé na sebe dívají, sbližují se, jemně se dotýkají, prostě nehupsnou hned do postele. Romantika, která však není ani levná, ani podbízivá. Těžko říct, zda pomalé tempo filmu ještě udrží pozornost dnešních akcemilovných diváků, ale labužníci si jej jistě vychutnají se vším všudy.

„Měl bys pracovat“ – nalepené na stropě. To by potřeboval při zevlování a lelkování leckdo z nás. Nejen génius Sebastian, Kevin Bacon. Už neviditelná gorila dost dobrá, do toho pochopitelně citová zápletka. „Nebyli jsem spolu skvělej pár?“ „Nebyli, já stála vždycky opodál.“ Ze začátku fakt slibné. K tomu spousta vědeckých výrazů, řevnivost v týmu. „Člověk by se neměl považovat za Boha, Sebastiane.“ Dobré triky, sérum procházející žilním systémem a postupná stavba těla. Skoro jako pro děti v hodině tělovědy, chtělo by se říci. Když je vědec příliš ambiciózní, dělá i neschválené a neuvážené skutky, zde jdeme z opice na člověka, pochopitelně Kevina. Fakt dobrý, jaký je obrys těla vmáčknutého do podložky. A jak se asi obráncům zvířat líbily ty plechové klece? Při rozepínání knoflíčků se neviditelnost fakt hodí. Jenže se něco zvrtlo, Sebastian zůstává neviděn a stává se agresivním. A pak ještě hůř, začne se mu líbit být neviditelný. Opět se potvrzuje mé oblíbené (ne životní, ale ve filmu) že poslouchat za oknem či dveřmi se fakt vyplatí. Sebastian se vymknul kontrole a v závěru už jde jen o to, kdo bude chytřejší a rychlejší. Ale je to pak zdlouhavé, nastavované. Každému je jasné, jak to dopadne, ale přichází další a další kolo lstí a nástrah a člověk si vydechne, až to skončí.

Na tuhle slátaninu je těch hereckých hvězd prostě škoda, lepší byl Chamberlain a mým favoritem přes značný věk (filmu, ne herců) je Jean Marais. DiCapria obecně moc nemusím a v tomhle je jako čajíček, dětský a ještě ovocný.

Mé kolegyně to tehdy hrozně prožívaly a protože člověk se neměl pak o čem bavit, pár dílů jsem viděla. Trpělivost jsem neměla a jen si pamatuji, že Veronika Žilková tam byla taková oplácaná. A vím, že šlo o problém zvláštních škol. Prostě socialistické seriály pro mne prostě nikdo točit nemusel. Na opakování jsem si nevyčlenila ani minutu, ve frontě čekají zajímavější věci.