jatamansi

Nevím, co znamená plivnout na knoflík a schovat jej v krabičce. Nerozumím říkance na pisoárech. Hnusných a špinavých. Nechápu, proč má dívka k poměrně slušným šatům ty nemožné shrnuté béžové punčocháče. „Tu už vlaky nestoja.“ Zbytečná ST N C .Sled barvitých obrázku poplatných názvu filmu. Padající strom, splaz dřeva, zpěv v autě. Kankán na sudu, hořící oblečení, zakopaná žena. „Netancuj tolko, privoláš dážď.“ A prší, chčije a chčije, slovy pana Kemra. Obrázky pokračují. Boty ve skříni, spodní voda. „Býva sa tu dobře. Len žiť sa tu nedá.“ „Utopenec vraj prináša štiastie.“ Ty staré bavlněné punčocháče mne čím dál víc iritují. Dalším nepochopitelným zvyk sypat ženicha moukou. Chudák ženich, nejen kvůli té mouce. Gregorová je spolehlivě ordinérní v každé situaci. Chudáci, co ji nesli na ramenou. Samý chudák, doslova i obrazně. Film stojí a padá na Tereze Doroty Notové. Ale jde o skutečné stání a padání_ Skoro mi připadá troufalé nazvat film této kvality po Komenském. Odlehčením snad scény s Labudou a Turzonovovou. Labužník Satinský jasným bonbonkem. Nakonec i ta blbá říkanka měla svou pointu. Pro mne jako hudbymilovného diváka byly nejsilnějšími okamžiky scény s výraznou hudbou Solamente Naturali a pohostinsky dirigujícím Markem Štrynclem. Baroko, to je moje.

Klasická dvojka, přežvýkané téma z jedničk, jako dvakrát spařený pytlík čaje, jakž takž obarví, ale už nemá vůbec žádnou chuť. Chyběl Kvietik i Vášáryová, příběh neměl sílu. Ališka, ten byl dobrý jen když použil původní hudbu z Medenej veže. Nastavovaná kaše. Potvrdila se mi moje neláska kČunderlíkové. Žádný výraz, žádná mimika,, jen unylost. Od Pěti holek na krku přes Orlie Pierko až k Nemocnici. Bezkrevná, bez emocí, nemastná neslaná. Jeden obličej na celý život. Dvojice kamarádů už nemá ten esprit jako trojice. Snad jen Vlado Müller tu dostal větší prostor, ale zase v něm neměl moc co hrát. Šťávu dodával Prašivec Julia Vaška, takový normální český, pravda slovenský, podrazáček. Ještěže alespoň ty Tatry zůstaly stejné.

„V tomto světě jsou jen dvě tragédie. Jedna je, když nedosáhneme toho, co jsme chtěli. A druhá, když toho dosáhneme.“ Poslední věta Oscara Wilda ve filmu je vlastně mottem celého příběhu. Páni, kde se doteď schovával Stephen Fry, že mi uniknul? (Ne že bych neviděla Ohnivé vozy či Gosford Park, ale tam byly jiné hvězdy.) Na film jsem koukala kvůli Wildemu jako spisovateli a Lawovi, a on je úplně převálcoval. Není vyloučeno, že 4* ještě povýším na 5, ale chce to vidět ještě jednou a už nehltat příběh, ale prostě koukat. Fryova hřmotnost a nepřehlednutelná figura mu nezabránily vytvořit přecitlivělou a senzitivní bytost, které je tak snadné ublížit. A pokud si dáte práci a mrknete na nějaké Wildovy fotky tak zjistíte, že mu je Fry dost podobný. Law je skvělý jako skoro vždy, ale od něj to člověk tak trochu čeká, podle mne jsou šlechtické role hodně jeho parketa. A taky miluji Zoë Wanamaker s tím jejím úžasným špičatým nosem, že odolala tlakům a zůstala svá a nenechala si z něj udělat hollywoodský prototyp. Pobavila mně situace, kdy Wilde vychází z vězení, ona na něj čeká a on jí řekne: „Umíš si v sedm ráno vzít ten pravý klobouk na uvítanou.“ Wilde není typicky životopisný film, jeho dílo je tam vlastně jen tak na okraj, ale to mi vůbec nevadilo. Spíš naopak, dobře vyprávěný příběh možná někoho, kdo jinak nečte nebo nechodí do divadla, ponoukne k přečtení nějaké knížky či návštěvě představení. A potom splnil i další účel. Protože Wilda docela znám, doporučuji komedie Ideální manžel a hlavně Jak je důležité míti Filipa. Za přečtení pak rozhodně stojí i pro ne právě vášnivé čtenáře rozsahem nevelký Obraz Doriana Graye a pak na zasmání Strašidlo cantervillské. Jo, jo, asi z toho nakonec těch pět* bude.

Stále natáčená Šípková Růženka je snad film od filmu horší. Tvůrcům chybějí nápady na vlastní scénáře a tak paběrkují na klasice. A pokud ji ještě zasadí do nemožných kulis, pomáhají si neuměle nakreslenými obrázky jako předěly a pozadím a princeznu hraje bezkrevná nemastná neslaná přenaivní Eva Horká, není už skoro co dodat. A ty dialogy. „Co jsou to pečené brambory?“, a „Ještě jsem neviděla živou ovci.“ Statické výkony, fádní herectví. Vydra a Stašová tam měli takové štěky, že už to nezachránili, ale pro ně je ta jedna *. Prosím, zvěte na svatby či křtiny všechny sudičky, ať už takové pohádky nevznikají.

Démonický Nicholson v mladém věku, ještě s dost vlasy, ale jeho zdvižené obočí už tehdy dechberoucí. Skvěle vybraná hudba, skvostný hotel a skvostná příroda. Klasický klid před bouří. Genius loci v nejčistším negativním slova smyslu. Vynikající zvuk. Když malý Danny jezdí v autíčku, jasně slyšíte přejezd z koberce na parkety, drnčení a měkkou jízdu. Zvuky hotelu se mísí s hudbou a do toho další ruchy a šumy, výkřiky, kroky, cinkání. Těžko říct, kdo je lepší, zda Jack či Danny. Ten malý kluk hraje jako z partesu. Ke svěřenému majetku se ovšem Jack nechová nejlépe. Chudák černoch dopadne dle hollywoodských pravidel – viz mé předchozí komentáře k černým obětem ve filmu. Závěrečná sekvence v bludišti hodna Kubricka i Nicholsona. Jo, a Bartóka dirigoval Karajan, Kubrick byl perfekcionista.

Nesnadno uchopitelný film o vině, pocitu viny, hledání sebe sama a vlastních kořenů. V náznacích, vizích, zvucích. Jediné co stojí za zapamatování: „Jablko, co to znamená?“ „Červené zvenku, bílé uvnitř.“ Když se pere krev a vzdělání. Bylo tam všeho moc – rozpor bílí – indiáni, otec, duchové, mrtví, drogy, křivá svědectví i chybné předpoklady. A po závěrečných titulcích také příliš mnoho Linnů.

Titanikovský syžet, vypráví stará přeživší dáma. Jen ten příběh je poněkud tragičtější. Když si 22letou Trudi v roce 1942 vybral vůdce za sekretářku, zdaleka nemohla tušit, čeho všeho bude svědkem. V roce 1945, kdy vůdce slaví 56. narozeniny, je Berlín pod dělostřeleckou palbou a poslední dny a hodiny jsou děsivou katarzí konce války a hlavních německých postav. Hitler, Himler, Goebels, ten mrtvolně bledý, asketický, kulhající. Skvělé herecké typy, i můj oblíbenec Speer (ne jako nacista, ale jako umělec a architekt vizionář, inspirovaný antikou!). „Speere, co myslíte?“ „Měl byste stát na jevišti až do opony!“ Velkolepě řečeno. „Pokud bude prohraná válka, je celkem jedno, že národ nepřežije.“ „Pokud jste si nevšimli, ti dobří už padli.“ Braunová má na večírku šaty, ve kterých by se s úspěchem dalo jít do společnosti i dnes. Dobře natočené, bez zbytečného patosu. Věcně, s nadhledem, jaksi mimochodem, syrově a pravděpodobně. Tlumené barvy, červeně jen podklad pod svastikou, řády, lampasy a výložky, minimaxy, kostkovaná podlaha. Červený kříž a červená krev. Ganz jako psychopatický, nemocný Hitler. Ta padající patka – víc rozesměje nebo vyděsí? Gesta, mimika, rozčilení. Štěpničkův – Goebelsův - hlas studený, fanatický, úsečný. Sedí na 100%. A jeho děti zpívající Hitlerovi, mírně falešně, mírně mimo intonaci, děsivější než ta kanonáda nahoře. Madam Goebelsová mimořádně loajální a oddaná. „Lidskost je jen výmluva pro slabochy,“ i pár hodin před koncem života je Hitler neochvějný. Odjistit pod stolem s rodinnou večeří chce velikou dávku odvahy – nebo zoufalství? Kapitulace není možná a každý píše na polední chvíli závěť, Hitler se stihne i oženit s Evou Braunovou. Čekání, než odejde ze světa, Trudi dramaticky prožívá. A bohudíky nevidí tu následnou likvidaci těl. Poslední záchvěvy třetí říše nejvíc symbolizují záchvěvy těl Goebelsových dětí, železná vůle jejich matky. Pak už jen výstřely a padající těla. Výborné titulky s fotkami a osudy hlavních postav tragedie, fakty o přeživších. A poslední slova Trudi o Sofii Scholl.

Tak mne to neuchvátilo tehdy ani nyní při dalším shlédnutí. Od Chytilové mám ráda tak Hru o jablko, kolem její vilky chodím na procházky, ale to je asi tak všechno. Mimochodem, dokument, co natočila o Troji, vydá za všechny filmy. A ty paneláky slouží doteď, to sice bohužel, ale ještě stále v nich bydlí většina lidí. Co já si pamatuji, (a že je toho hodně), tak po tom bytě každý toužil a uplácel a falešně se bral a stěhoval si k sobě příbuzné a když jej dostal, byl na vrcholu blaha.

Parfém patří podle mne k jednomu z povedenějších převedení literárních děl na filmové plátno. Možná i proto, že Tykwer dokázal probudit běžně v kině nevyužívaný smysl, čich. Už úvodní scéna na rybím tržišti je špinavá a páchne, nemytá těla jsou cítit potem. Podobný čichový vjem (naplno řekněme smrad) jsem měla kdysi snad jen při sledování Černého roucha. Pozor, jde o kanadský film, neplést s Almódovarovými Černými rouchy. Mrzí mne, při vší úctě k Benu Whishawovi, že roli nedostal jeden z původně uvažovaných, Jude Law. A teď už mé oblíbené, hudba. Tom Tykwer je jedním z mála režisérů, kteří jsou schopní se podílet na hudební nahrávce projektu. Tak jako pro ostatní své filmy, i pro Parfém složil Tykwer hudbu, společně s Johnny Klimekem a Reinholdem Heilem. Četla jsem, že Tykwer chtěl, aby jeho hudbu nahrával pokud možno slavný ansámbl a řekl: „Když jsem tu hudbu skládal, ptal jsem se sám sebe, jak by měla ve skutečnosti znít, a brzy jsem našel odpověď. Jako Berlínská Filharmonie!“ Přičemž nepředpokládal, že by zbožné přání mohlo vyjít. Sir Simon Rattle, dirigent Berlínské Filharmonie, byl však z této nabídky nadšený. A tak jsou pod hudbou k Parfému podepsány skutečně skvělé osobnosti. Mimochodem, pro ty, kteří nemají klasickou hudbu a osobnosti s ní spojené až tak v malíčku, Simon Rattle je v současné době partnerem české operní pěvkyně Magdaleny Kožené. Má s ní syna Jonáše a v létě čekají narození druhého potomka.

Nadčasový film a nadčasové téma, platné stále. Nůžky mezi skutečně emancipovanými babičkami a těmi služkami dětí a vnuků se stále otevírají. Baldová svým kouzelným způsobem prozřela, ale kolik dnešních babiček ani nevnímá, že dělá v rodině hospodyni? Uf, ale to sem až tak nepatří. Ve Splitu, tam je usmiřování nejkrásnější.