Mr.Dogman

Problem Ticheho mista je, ze si producenti sedli v 11:00 na schuzku a v 11:10 sli na obed, protoze meli skvely napad, a rekli si, ze to jim staci. A pak z toho je 1,5 hodiny dlouhy napad, ktery je naprosto k nicemu. A navic na te schuzce nebyla zadna zena, aby zabranila tomu, ze to jedine k cemu je postava Emily Blunt dobra je to, aby porodila dite. Give me a break.

~Videno na pre-screening na University of Chicago~ Velmi hypnotizujici (i kdyz ne doslova, jako v Get Out) zazitek, ktery se snazi vmestnat mnoho teorie do pomerne kratkeho casu. Urcite to funguje jako pripominky na texty, ktere americti studenti socialnich ved ctou k ranni kave, ale prislo mi to trochu uspechane. Bohuzel to obcas vychazelo jako delsi, ale inteligentnejsi, epizoda Black Mirror.

To, jak Coppola dokáže vytvořit téměř hmatatelnou atmosféru, není žádnou novinkou a v The Beguiled se jí to podaří nepřekvapivě opět. Ale to, jak dokáže rychle diváky přizpůsobit na napnuté nátury všech žen a dívek žijící v jižanském internátu, a pak ve vás vyvolat naprostou eforii s pouhými malými náznaky sexuality a zhoubnosti, to byla ta nejlepší hra s emocemi, co jsem od ní zatím viděl.

Takove hong kongske Lost in Translation.

Taková narážka na Foucaulta s perfektními napjatými dialogy a excelentním Lermanem, který své monology přednáší jako 60 letý právník.

Nikdy jsem moc nechápal, jak může být filmová postava někomu nesympatická - přece předpokladem sledování filmu je, že se naladím na vlnu a příběh hlavních postav a prožívám ho s nimi, ať už je to kdokoliv. Jenže Bathsheba je možná tou nejvíce otravnou postavou, kterou jsem kdy ve filmu zažil. Když řeknu, že dvě hodiny sledujeme, jak každého až do poslední minuty filmu odmítá, tak to vlastně vůbec nezjednodušuji. Za celou tu dobu se nic jiného nestane, nijak nám není přiblížená doba, ani ne-milostný život Bathsheby. Ach jo, Bathshebo. Tři hvězdičky dávám za "nostalgii" k době a vlastně i za tu holku nerozhodnou, kvůli které jsme nejspíše svědky rekordního času sbližování se dvou hlavních postav před prvním polibkem.

Nebýt té tragické zápletky o SPOILER vesmírném satelitu nabitém zbraněmi (WTF) SPOILER KONEC by to byla velice příjemná konverzačka. A přitom se dalo to mezikulturní napětí zobrazit mnohem méně WTF způsobem (pro začátek by stačilo více lidským) a Aloha mohla aspirovat i na pár ocenění. Tak trochu promarněná šance, kterou sice Crowe vycítil, ale naprosto pohřbil.

Kdyby se Enough Said neslo v duchu prvních dvaceti minut a nepřibyla by žádná výrazná zápletka, tak bych šel rovnou na plný počet. Enough Said zápletku nepotřebovalo, úplně by stačilo pozorovat skvělou chemii mezi hlavními postavami a nenechat se rušit rádoby originálním příběhem. Jinak ale skvěle pobavilo, až jsem měl pocit, jako bych sledoval konverzaci z Gilmorek.

Já si velice vážím filmů, které za svou stopáž dokáží několikrát změnit žánr. Od smíchu k depresi, vlk ty tři hodiny utáhl velmi solidně. Takový čas umožnil příběh pojat komplexně a odcházím s pocitem uzavřeného příběhu. Jo, a ještě musím říct, že Jonah Hill mě teda překvapil mnohem více, než Leo.

Kdo by to byl řekl, že mě seriál z ženského vězení pohladí na duši a nechá na ni humanistický povlak. Se všemi vězenkyněmi je jednoduché sympatizovat, za což může jak výborný scénář (a předpokládám i předloha), tak emoce, které tahle oranžáda se zvláštní lehkostí úspěšně vyvolává. Druhá řada se bohužel odklonila od kouzelných lidských příběhů k tuctové zápletce, která do středu staví všemohoucího záporáka Vee. Orange Is the New Black žádnou takovou postavu nepotřebuje - naopak byla na obtíž. Celou tuto sérii jsme se tak o postavách dozvěděli jen minimum, protože jsme většinu času museli řešit spory o prim mezi vězenkyněmi. Ono je totiž mnohem jednodušší vymyslet jednu zápletku a natáhnout ji na třináct dílů, než pro každý díl vymýšlet novou, originální. Naštěstí se ale tvůrci k tomuto principu, který mě běhěm první řady tak okouzlil, vrátili v řadě třetí a seriálová vypravěčcká próza tak může opět pokračovat.