MrHlad

Kdybych psal na Bod obnovy recenzi, číselné hodnocení by bylo průměrné, možná lehce nadprůměrné a někoho by mohlo odradit od návštěvy kina. To by však byla obrovská chyba a hlavně něco, co bych si doopravdy nepřál. Malý pokus o českou sci-fi, který nás ve své upoutávce posadil na zadek, totiž rozhodně má co nabídnout a vlastně pořád zpracovávám fakt, že i u nás lze s relativně skromným rozpočtem natočit film, který vypadá tak dobře. Nemluvím tu jen o kvalitě efektů, ale o designu, práci architekta a schopnosti okoukávat to správné ze zahraničních vzorů a využívat to v českém filmu. Bod obnovy je do jisté míry přesně tím filmem, v jaký jsme doufali a ukazuje, že výmluvy typu „to u nás nejde“ jsou opravdu jen výmluvy. Jenže celý ten úchvatný vizuál bohužel nedoprovází zrovna zajímavý příběh. Bod obnovy je v základu detektivka, bohužel však poměrně dost banální a nudná, protože se tu pracuje s minimem postav a řekněme, že když v nějakém filmu hraje Karel Dobrý (a hraje dobře), tak nějak očekáváte, že se z něj nevyklube lidumil. Jako krimi to s trochou snahy nakonec obstojí a i v práci s hrdiny dojde na pár zajímavých řešení, ale oproti audiovizuální stránce je celková průměrnost a neatraktivnost děje skoro až rušivá. Po odchodu z kina jsem si určitě neříkal, že jsme dostali průšvih. Ovšem kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem nedoufal, že to bude lepší. Vlastně o dost lepší. Ale už za tu odvahu zkusit u nás sci-fi žánr a za to, jak skvěle Bod obnovy vypadá, si jeho tvůrci zaslouží, abyste jim věnovali dvě hodiny času a peníze za lístek do kina. A pak můžete spolu se mnou doufat, že příště už to bude skvěle šlapat všechno.

Už asi dvě hodiny mi v hlavě zní ta slavná melodie od Johna Williamse. A ne proto, že bych si pátého Indyho tak užil, spíš kvůli tomu, že mám chuť pustit si první tří díly. Pětku už si nepustím nikdy, tím jsem si téměř jistý. On to není úplně špatný film, což se dalo říct i o čtyřce, ale prostě tam „to“ není. Nového Indyho hodně táhne Harrison Ford a snaží se opravdu ze všech sil, jenže na to zůstal sám. Nohy mu podráží vlastně téměř všechno ostatní. Pátý Indy je vizuálně nehezký a v některých momentech regulérně odpudivý, hlavně má však nudný příběh plný nudných postav a především záporáci jsou partou nezajímavých bambulů, z nichž nejde strach a Mads Mikkelsen se celou dobu tváří, že začne za půl minuty brečet. Samotné hledání pokladu vedoucí k hodně divnému (a ještě o něco ošklivějšímu) finále se navíc skládá především z rutinních honiček, protože někomu došlo, že nemůže nechat osmdesátiletého Forda pobíhat po place a dělat akční vylomeniny. Mangold to všechno režíruje beze snahy o invenci a výsledkem je přinejlepším obstojné řemeslo někde na úrovní dvojky Lovců pokladů a malý kousek nad Uncharted, což pro tuhle sérii rozhodně není pochvala. Chybí tomu styl, nápaditost a očividná radost, která provázela první tři a částečně vlastně i čtvrtý díl. Produkt bez duše.

Třicátnice Maddie potřebuje peníze, a tak kývne na pochybný inzerát. Měla by sbalit devatenáctiletého Percyho a ukázat mu, jak vypadá život mimo zdi jeho pokoje. Sex, alkohol, večírky, průšvihy… Pro Maddie to nebude problém, ale když zjistí, že její klient je vlastně docela fajn kluk, který má jen spoustu problémů, začne brát svou práci trochu víc vážně. I proto, že i ona sama má život v háji a tohle nečekané přátelství by jí mohlo pomoci trošku si ho srovnat. Nic ve zlým se sice tváří jako eRková vulgární komedie, ale i když tu pár drsnějších fórů je, ve skutečnosti jde o příjemnou, herecky perfektní a nečekaně citlivou podívanou o tom, že nikdy není pozdě začít si dávat dohromady vlastní život.

Každý filmař s osobitým stylem a nezaměnitelným vizuálem riskuje, že pokud se bude svého stylu držet za každou cenu a nikam se neposune, může se stát, že to, co bylo na jeho dílech zábavné a unikátní, bude časem otravné, nudné a unavující. Jako u Wese Andersona a jeho Asteroid City.

Nový režisér rozhodně nepřinesl novou krev a a ani moc nových nápadů. Transformers: Probuzení monster sice není tak trapná podívaná jako poslední díly od Michaela Baye, ale vizuálně a příběhově jde o mdlý a nudný film, který v letošní letní blockbusterové konkurenci nemá šanci zaujmout.

První Spiderverse jsem viděl několikrát a počítám, že i na dvojku si někdy v budoucnu udělám čas a ne jednou. Teď jsem z ní ale trošku vyšťavený. Druhý animovaný Spider-Man je super a po audiovizuální stránce ještě nápaditější, hravější a divočejší a nebojí se míchat dohromady různé styly. Dobře pracuje s hudbou a zkrátka se na něj skvěle kouká. Navíc perfektně funguje v momentech, kdy zpomalí a řeší se romantika, drama a emoce. Těm postavám prostě budete přát happy end, i když je od začátku evidentní, že cesta k němu bude hodně trnitá. Jenže přeci jenom mám s Napříč paralelními světy jeden problém. Je to občas divoké až příliš. Už první souboj se záporákem Spotem na mě působil trochu zmateně a přespříliš rychle a to samé vlastně platí o všech akčních sekvencích, které jsou větší a děje se v nich opravdu strašně moc věcí. A já měl prostě problém to trošku stíhat. Už u prvního filmu jsem měl pocit, že závěrečná bitka by potřebovala trošku volnější tempo, abych si ji se vším všudy užil, tady se však šlape na plyn ještě o trochu víc (je to sequelové pravidlo, takže se to dalo čekat) a já jsem po každé větší akci jen stihl vydechnout, říct si, že to vypadalo super, ale zároveň jsem si musel přiznat, že mi asi spousta zajímavých věcí utekla. A trošku mě to mrzí, protože bych si ten film rád užil na maximum hned napoprvé a nepřemýšlel u nejdivočejších scén, že bych možná raději listoval artbookem svým vlastním tempem, než se koukal na film, který je občas prostě šílená divočina. Na můj vkus trošku moc. Po druhém zhlédnutí snad budu mít jasno, jestli je nový Spidey skvělý, nebo „jen“ zatraceně dobrý. EDIT: Tak jsem byl podruhé a věděl, na co se víc soustředit a užil si to o hvězdičku víc.

Sbírka filmových klišé zabalená do průměrného vizuálu s trojicí influencerek, které bolestivě zjišťují, že dělat voloviny na tiktoku z člověka herce neudělá. Product placementem přeplácané balancování na hraně mezi nudou a trapností může zaujmout snad jen diváky, kteří mají rádi alespoň jednu z představitelek ústředního tria. Ostatním tahle ochotnická show nemá co nabídnout.

V lepších chvílích to je jako ty lepší jihoamerické telenovely. V těch horších chvílích je to trapné prázdno. V každém případě je to dost hnusné.

Malá mořská víla Ariel neposlouchá tátu a zajímá se o život na souši víc, než by měla. Takže když pak jednou zahlédne sympatického prince, hned se do něj zamiluje. Ale aby s ním mohla být, bude jí to něco stát. Možná víc, než by sama chtěla zaplatit. Rob Marshall natočil neurážející remake animované disneyovky, který má bůhvíproč dvě a čtvrt hodiny, naprosto ničím nepřekvapí, většinu času solidně vypadá a do hlavní role sehnal režisér fajn herečku. Na druhou stranu snaha nabídnout cokoliv nad rámec velké rodinné podívané tu neexistuje. S dětmi to klidně absolvujte, bolet to nebude. Ale proč byste na to měli chodit bez nich, to fakt nevím.

Stejně blbé jako minule, ale o dost zábavnější. Dom a jeho rodina tentokrát čelí nepříteli, který se na střet s nimi chystal deset let a hodlá si to užít. A užívá si to i většina herců, kteří se nebojí tlačit desáté Rychle a zběsile do komedie, ale zároveň i posouvat ty nejpovrchnější postavy k alespoň nějakému vývoji. Všichni se tu snaží a všichni se tu baví. Až na Diesela, který si očividně pořád myslí, že točí něco jako Hamleta s auty. Pitomé, ale zábavné.