MrHlad

U málokterého filmu bych byl rád, kdybych přišel pozdě, tady bych to však docela ocenil. Spider-Man: Bez domova je totiž super, naneštěstí je super až po hodině, kdy se to všechno začne spojovat, pořádně se šlápne na plyn a Jon Watts servíruje nejen fanservice a hodně solidní akci, ale i velmi funkční emoce. Všichni na plátně si to užívají a můžou se právem plácat po zádech, že natočili parádní popcornovou zábavu a neutopili se ve velkých ambicích. Jenže tam je ta první hodina, za kterou by si zasloužili profackovat scenáristé, režisér, Holland a vlastně možná každý, kdo mohl zabránit tomu, aby vypadala tak, jak vypadá. Peter Parker v Hollandově podání je ještě kluk, respektive puberťák. Na tom ta série stojí, já to beru a vlastně mě to baví. Jenže to nikdy nebyl idiot. No a tady je. Parker se chová jako nezodpovědné pako, jenže už to není veselé, rozverné a zábavné. Jeho neschopnost a hloupost tu dalece přesahuje všechno, co jsem schopný tolerovat u akčního blockbusteru a to mám tu laťku hodně vysoko. A vlastně mi to zkazilo do značné míry celý film, protože jsem si ve všech následujících scénách říkal, že se na to krásně kouká, ale vlastně by mě potěšilo, kdyby Parkera třeba zasypal nějaký mrakodrap, protože nevím, jestli takhle tupému paku chci fandit a přát happy end. Dvě hodiny po konci projekce můžu upřímně říct, že se řadím k těm spokojeným. Ovšem jestli si to někdy pustím znovu, tak určitě od půlky.

Retro vánoční komedie o tom, že v životě jsou důležitější věci než vysněný telefon a konzole pod stromeček. Sympatické herecké obsazení a fajn atmosféra většinu času umě maskují, že na 8bitové Vánoce nebylo moc peněz, ale v půlce to přeci jenom začne drhnout. A závěrečná změna tempa a vlastně i žánru je bohužel dost nefunkční a působí přinejlepším podivně. Ale večer se u téhle retro záležitosti strávit dá a neurazí ani dospělé, ani prcky.

Nový Resident Evil sliboval návrat k hororovým kořenům a snaží se o to. Jenže Jonathan Roberts neměl moc peněz a nepobral ani moc talentu, takže po vcelku zajímavém úvodu a po tom, co se okoukají jeho pokusy evokovat atmosféru hororů Johna Carpentera, se ukáže, že vlastně neumí ani vyděsit a ani natočit obstojnou akční scénu. Navíc to má celé dost směšné masky a triky. Marně hledám důvod, proč to vůbec někomu doporučovat.

Madrigalovi žijí už po generace v kouzelném domě uprostřed džungle. A každý z nich má díky magii nadlidské schopnosti, až na Mirabel. Jenže právě ona, úplně obyčejná holka, bude muset rodinu zachránit, protože magie slábne. Disney poslal do světa krásně vypadající pohádku s fajn latino atmosférou a sympatickou hrdinkou, které ale podráží nohy příběh, který je v některých momentech nečekaně dospěle temný. A nejsem si úplně jistý, jestli hlavní problém a jeho řešení jsou témata vhodná pro nejmenší diváky. Ale možná je jen podceňuji.

Benedetta strávila většinu života v Klášteře, teď ale krom Boha začala milovat i Bartolomeu… to, co zpočátku vypadá jako drama o zakázané lásce, se ve Verhoevenově režii mění v provokativní a nevypočitatelnou podívanou, která otevírá spoustu zajímavých témat a chytře manipuluje s divákem, jeho očekáváním i s tím, jak si zpracuje to, co se hrdinkám na plátně děje. Stejně odvážné, cynické, chytré a zábavné jako režisérovy jeho největší klasiky.

Po smrti vydavatele časopisu zjišťují redaktoři, že jejich magazín končí. A v posledním čísle musí vyjít krom nekrologu i nejlepší reportáže ze světa umění, politiky a jídla. Wes Anderson servíruje nepříliš zajímavé povídky o novinářích ve formě, která mu brání prodat to, v čem jsou jeho snímky obvykle nejzajímavější.

Vizuálně hodně povedená jízda po nočním Los Angeles plném upírů, krve, zabíjení a možná i lásky. Ale taky film, který se mnohem víc soustředí na budování světa než na vyprávění příběhu. Jako pilot seriálu by to bylo zajímavé, pokud ale Netflix nehodlá tenhle upíří svět využít i v sequelech, je to vlastně trochu zbytečný film. I když pěkný.

Netflix si spočítal, jak vyrobit hit. Vzít hodně peněz, dát tam slavné ksichty, vymyslet nekomplikovaný příběh a procpat do něj něco pro každého. Ideálně takovým způsobem, aby výsledek nevypnul nikdo bez ohledu na věk i na to, jestli chce akci, dobrodružství, humor, exotické lokace nebo vlastně cokoliv. No a výsledek je Red Notice. Dwayne Johnson se tu mračí a občas někoho praští, Ryan Reynolds mluví a Johnsona štve a Gal Gadot to sluší a zároveň bohužel potvrzuje, že její herecký talent je vhodný spíš pro fotky nebo němé filmy. No a celkově? Celkově to neurazí, nepřekvapí, v první půlce příjemně utíká a v druhé se to vleče a když je někde nějaký problém, Netflix na něj hodí pár milionů dolarů a rutinér Rawson Marshall Thurbert to celé spojí do něčeho, co má asi dvě hodiny, začátek, prostředek a konec a stejně si to pustí každý, protože na ty herce prostě zvědaví jsme, ne že ne. A pak na to za hodinu všichni zapomeneme. Chápu, o co Netflixu šlo a respektuji, že se to povedlo. Ale spokojit se s touhle nezáživnou rutinu se rozhodně nehodlám a chválit ji nebudu. Jakoby to celé natočil stroj, který si spočítal, co asi lidi chtějí vidět a to jim naservíroval.

Viktor žije s maminkou v rozpadlé chalupě. Kateřina s manželem a dcerou v luxusní vile. Neznají se a jejich životy spolu nemají nic společného. Během jednoho okamžiku se ale spojí. A bude to mít kruté následky. Emil Křižka natočil malý, ale zatraceně působivý psychothriller, který stojí na zajímavém způsobu vyprávění, kdy si člověk nemůže být nikdy jistý tím, komu vlastně v téhle slezině magorů fandit. Psychicky drtivá a fyzicky hodně nepříjemná podívaná, na kterou budete ještě dlouho myslet.

Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu.