Baxt

Dvě hodiny Instagramu. Každý rok dostane nálepku "oscarovky", filmu spíchnutého jen kvůli zisku cen, několik titulů. Málokdo dokáže popřít, že je Akademie nakloněna jistým tématům a některých se naopak štítí. Důležité je ale vidět i za synopsi a rozpoznat filmy, které jdou svým konzumentům přímo naproti. A tak zatímco Kód Enigmy svým komplikovaným vyprávěním své ušlechtilé téma znehodnocuje, Teorie všeho je tady pro všechny. Je to hezký film a všech formálních prostředků užívá k tomu, aby se zalíbil. Málokdy se vidí tak vstřícný midcult, co nemá jiné umělecké ambice než cituplnost a vzdání holdu jedné velké mysli.

Film nabitý mimořádnou energií realizovanou prostřednictvím výtečně zvládnutých stylistických postupů, přičemž jejich soudržnost svědčí o režisérově zápalu a talentu. Zatímco Tellerův Andrew správné tempo teprve hledá, Damien Chazelle a střihač Tom Cross jsou jeho mistry. Přehledně a asertivně přeskakují od jednoho nástroje k druhému, většinou pozorně následující komplikované takty. Nálepky "vyčerpávající" a "elektrizující" jsou přesné. Jistou lest na diváky Whiplash uskutečňuje ve své náladovosti, přesněji ve vlnách rozličných emocionálních stimulů, které jsou nejlépe k vidění v posledním aktu. Je pak na divákově přístupu, nakolik filmu plíživou, ale účinnou taktiku odpustí.

Jediný kontinuální záběr - vpravdě je to asi jedno z nejvzrušivějších omezení, jaké si může filmař určit... Nemáme co do činění s momentkou zachycenou v nepřerušovaném toku času, ale s poměrně standardně vystavěným syžetem. Pravý um nastupuje ve chvíli, kdy se celý narativní oblouk musí vtlačit do omezení, která si režisér s kameramanem vytyčili. Je úžasné sledovat, jak plynule oko kamery přechází od jedné postavy k druhé a rytmicky nás zpravuje o jejich počínání, bez potřeby stříhat. Jsme nuceni vnímat tvárné prostředky média. Vyvstává před námi dílo, do něhož je nemožné se ponořit, protože nám připomíná svou vykonstruovanost. Birdman svou zcizující virtuozitou nenechá diváka uvelebit se do sedačky a nutí ho s obrazem komunikovat. Těžký, komplikovaný, ale precizní film.

Instant classic. https://www.youtube.com/watch?v=Ubckx7X2Nd4

V podstatě nejubožejší žánrový kalibr, nebezpečně se blížící končinám, které před lety brázdilo duo Jason Friedberg a Aaron Seltzer se svým Velkým bijákem a Distater Movie. Gagy jsou do příběhu vsazeny naprosto bez řádu – za přispění křečovité retardovanosti Sudeikise a Daye nedávají rozumově smysl, nátury protagonistů nerozšiřují a vyprávění nejednou zpomalují. Nálepka černé komedie tím pozbývá významu. Se ztrátou inteligence a rozvahy už snímek není pálivě kontroverzní, ale dětinsky sprostý. Potrápí bojovníky za rasovou rovnocennost i práva gayů, pokaždé ale jen svou omezeností, ne přesností střelby. Těším se na podplacené recenze.

High-concept inženýrství. Diváci, kterým se líbilo postupné rozvrstvování vyprávění v Počátku, budou určitě nadšeni. Audiovizuálně úchvatné vyvrcholení připomene Nolanovu přiznanou filmovou lásku a inspiraci, 2001: Vesmírnou odyseu. Jakkoli obě režisérské osobnosti pojí záliba v rozličných světech, formách narace a absence humoru, jako myslitel má Nolan do Kubricka daleko. A je jen dobře, že se tentokrát velkým idejím vyhnul. Nepokusí se o víc, než o několik usměvavých úvah o lásce. Interstellar se na rozdíl od Temný rytíř povstal nedostal do kleští svého politického a sociálního komentáře a nenaplněných tvrzení o "největším filmu od němé éry". Že jde hlavně o hlučný blockbuster, nezastře.

Je trochu paradoxní, že vzývaný kanadský auteur dosáhl nejlepších výsledků, když se vzdal nejradikálnějších uměleckých rysů své tvorby. Mami! se od abstraktního mnohoznačného artu odvrací. Jde v podstatě o útvar velmi podobný tradičnímu rodinnému nebo sociálnímu dramatu. Z Dolanova křečovitého velikášství se ve filmu nachází jen stopové prvky. Nedostatkům své předchozí tvorby, tedy hlavně mladické nezaoblenosti stylu, se Dolan uspokojivě vyhnul.Tohle už není queer estét s kamerou, ale uvědomělý tvůrce, co ví, kdy ve scénáři škrtat.

Ačkoli Cronenbergova poetika metamorfózy lidského těla není tak zničující a osobitá, jako u pozdějšího a povedenějšího Videodromu, stojí Scanners za pozornost. Především jde o dobré vstupní dílo pro diváky nepolíbené režisérovou filmografií. Vize fikčního světa je nezvykle ustálená a centrální vypravěčská linie je skvěle rytmická a přehledná, nehledě na to, že není narušená žádnými fantaskními halucinacemi. Ohromně pomáhá hudba Howarda Shorea, díky níž je závěrečný "souboj v upřeném zírání" hodně napínavou záležitostí.

Vyprávěním v reálném čase se daří evokovat zdání výseče, z níž není možné vystoupit a jejíž kontext se nedá moc domyslet. Někdo bude určitě žasnout nad rozvolněnou narací, která se občas zříká kauzality i logiky, rámec příběhu je ale vesměs konvenční. Kamerová virtuozita je obdivuhodná, nejde ale o žádný experiment – obtížné pohyby kamery vcelku uspokojivě nahrazují klasickou střihovou skladbu. Co mi vadí je snaha o generační výpověď skrz její extrémy, jinými slovy, přes permanentně ožalé a zfetované figury se to o úpadku vypráví dost snadno. Metafory vesměs průhledné.

Kubrick se vůči žánrovému zařazení svých filmů vždycky ohrazoval, jakoby mu vymezení komedie, horor nebo sci-fi nestačilo. Přitom nevázané střídání žánrů bylo to, co mu zajistilo velkorysé rozpočty a všeobecnou popularitu. Dr. Divnoláska, údajně komediální satira, si utahuje z neschopnosti největších vládních mozků přijít s vhodnou odezvou na globální krizi. Absurdita ale neplyne z unáhlených soudů skupiny, vnitřních sporů nebo povrchových příznaků komediálních typů, ale z ustavičného oddalování. Ojedinělé gagy jsou postaveny na váhání, nicnedělání a dlouhém tlachání. Kubrickovo účelově rozvláčné čekání na zkázu ale není o moc víc, než k ukousání nudný vzdor proti automatizovanému pojetí komedie-frašky. Paradoxně, v oblasti satiry zůstává Kubrick zcela poplatný očekávání, výsměch tak patří jen těm nejsnazším terčům: politikům a armádě. Všechno to pak působí (a končí) přinejmenším rozpačitě.