Mami!

Psychologické drama MAMI nezapře výchozí dokumentární půdorys nebo vůli autorského týmu zvolit pro svůj záměr východisko evokující poetiku dokumentárního filmu. Úvodní věta naznačuje jak přednosti, tak slabiny tohoto nesporně ambiciózního díla. Zatímco herci hrají v tomto vlastně komorním dramatu tří lidí jako o život, režie jim v tom nepřekáží a řadou lyrizujících scén i atypickým formátem filmu se snaží vycházet vstříc, naopak scénář se ukazuje s přibývající stopáží jako koule na noze. Zjevně nezvladatelný adolescent pohybující se na hranici psychického normálu i matčiny trpělivosti se snaží bojovat sám se sebou. To i snaha ukázat zblízka nesnáze takového soužití, do nějž vstupuje nenadále získaná matčina přítelkyně, je chvályhodné. Méně šťastná je skutečnost, že příběh postrádá napětí, gradaci, nečekané momenty. Tedy to, co lze označit za umělecký nadhled, poselství, misi, ale i divácké vzrušení a zážitek. RAIN MAN, film podobný příběhem, se od MAMI! tohle všechno má. Rozdíl, který je mezi oběma filmy víc než viditelný, naznačuje, že od dokumentárního půdorysu měl autorský tým asi šťastněji postupovat směrem k dokumentárnímu filmu. Od naděje k zoufalství, od zoufalství k možné tragédii. (30.10.2014)

(2x) Nonkonformnost, s jakou ve svém posledním celovečerním filmu Xavier Dolan zaútočil na jedno z nejcitlivějších témat lidského života, je troufalým, ale jistě ne samoúčelným mementem s hmatatelným psychologickým přesahem. Odvaha, trpělivost, zoufalý pokus nahradit chybějící mezičlánek standardního rodinného trojúhelníku se v Dolanově pojetí mění v nebezpečnou hru s lidskou nevyzpytatelností, vnitřní neukázněností i nezvladatelnou hyperaktivitou, která se ve vypjatých okamžicích stává hrůznou apokalypsou pro všechny zúčastněné. Ovšem způsob, jakým Dolan dociluje závěrečného strnutí divákova duševního rozpoložení, není čistě narativní, ale stejně jako v předchozích režisérových filmech zde největšího úspěchu dosahují výtvarně i hudebně uchvatitelná intermezza (skromná pocta neslavnějším songům devadesátých let v podání předních pěveckých ikon se rozhodně neodehrává na základě ledabylého výběru, ale má předem určené místo i smysl) a především volba netradičního obrazového formátu, zdůrazňující citovou proluku hlavních hrdinů. Nevyčerpatelná inspirace lidskou fyziognomií je v jistém slova smyslu také jedinou možností, jak lze alespoň v minimálním časovém limitu nahlédnout do duše jednajících postav. Anne Dorval, koncertující v roli ustarané a životem smýkané matky, která se dle slov druhých nikdy nenaučila mluvit slušně, Suzanne Clément, lyrická hrdinka, která zásadním způsobem naruší již tak dramatický život ústřední dvojice, i sedmnáctiletý Antoine-Olivier Pilon coby titulní hrdina, agresivní a samorostlý příslušník současné teenagerovské generace, se náhle ocitají ve filmu pro tři herce a jejich komorní souhra se po několika málo minutách přetváří ve fascinující přehlídku drásavé lidské tragédie, v níž navzdory nepříznivým podmínkám stále přežívá šance na milimetrový střípek láskyplné sounáležitosti. Mami! je film o pocitech, o lidech a jejich marném zápase s osudem, ale také o tom, že mezi láskou a nenávistí je velice tenká propast, do které občas spadne každý. #Mezipatra 2014 (12.11.2014)

Opäť patrím približne k jednému percentu užívateľov, ktorí hodnotili tento film menej ako troma hviezdičkami. Vôbec ma to neznepokojuje, pretože sa nakrúcajú filmy o vrahoch, deviantoch a všeobecne o menšinách. Sú žiadané a oceňované. Tak prečo by som mal ja s výrazne menšinovým, negatívnym názorom na tento film mať s tým nejaký problém. Prvú hodinu ma film odpudzoval a vo zvyšnom čase nudil. Dokonca som ani ten vychvaľovaný soundtrack nepoznal. Dolan vymyslel štvorcový formát, herci odohrali svoje party skvele, akurát nechápem, čo som si mal z filmu zobrať, aké posolstvo vysielal k divákom? Lebo ak žiadne, tak celý film je iba zábavkou a živobytím pre tvorcov. (30.01.2019)

Xaviera mám příliš rád na to, abych tenhle film odepsal, a tak jsem mu dával stále další a další šance. A on mě stále znovu a znovu zklamával. Zásadním problémem z mého pohledu je, že Dolanova režijní metoda je stejná jako touha jeho postav: "jsem milován, ale chci být milován ještě víc". Pokud mi "spratkovitost" nevadila u jeho raných filmů, de facto plytkých pubertálních deníčků, okouzlených možnostmi média, tak u psychologického melodramatu tohoto typu už ji snáším těžko. Nesouhlasím s chválou hereckých výkonů. Naopak mi připadá, že Dolan své kolegy(ně) de facto nerežíruje a nechá je afektovaně přepalovat jednotlivé scény na / za hranu snesitelnosti (hysterický smích, ubíjející hebefrenické litanie). Hned několikrát film ulétne za lajnu i v rámci melodramatické licence - matčina vizionářská scéna je jednoduše kýčovitá a karaoke s Bocellim působí expresivitou montáže detailů až naivně amatérsky. Zásadní problém pro mě je, že i když má Mamka dobře odpozorované detaily, oblouk vztahu se opírá o přílišnou chtěnost. Dolan se skrývá za to, že jeho hrdinové jsou afektovaní, proto má být afektovaný i jeho film, který je k jejich chování empatický. Všechno má ale svoje hranice - a Dolan ji pro mě Mamkou prostě překročil. [50%] (11.07.2014)

Absolutně jsem netušil, že exisuje nějaká diagnoza ADHD, ale co jsem netušil na začátku filmu tuplem, že mě příběh tak rozseká. Při scéně na parkovišti jsem měl slzy v očích, to se prostě nedalo jinak odkouknout. Silně a emotivní drama o vztahu matky a syna s diagnozou ADHD, kdo jí jako já nezná, tak si ani neumí přibližně představit jak tahle diagnoza může ničit nejen svého majitele, ale v podstatě všechny bytosti v jeho okolí hlavně ty nejbližší. Od začátku do konce jsem tohle prožil a prožitek to byl sice silný, ale neskutečně mně vyždímal a potřebuju odfrk. Ovšem kde by byl kvalitní námět, scénář i režie bez kvalitních hereckých výkonů že ? A to co tady předvádí ustřední herecké trio je naprosto dokonale precizní výkon, zejména Antonie Olivier předved nezapomenutelné herecké mistrovství. (06.03.2017)