Burrows

Učebnicový příklad toho, jak by NEMĚLO vypadat převedení literární předlohy na filmové médium. Je to škoda, protože kniha/y Mládí v hajzlu nabízí/ejí dobrý potenciál pro vytvoření kvalitního scénáře. V tomto případě se tak nestalo a výsledkem je nezapamatovatelný film, kde absentuje humor, na kterém je kniha Mládí v hajzlu postavena.

Nejlepší film 45. MFFKV, s kterým jsem měl tu čest. Howl se skládá z několika částí, které se vkusně prolínají. Nejintenzivnější je grafická část, která představuje poněkud expresivně obrazy z Kvílení doprovázené zdařilou recitací. Druhou částí je rozhovor s Allenem Ginsbergem, který je doplňován důležitými okamžiky jeho pozoruhodného života. Nakonec jako třešnička působí soudní přelíčení o tom, zda by se Ginsbergovo Kvílení mělo zakázat z důvodu ohrožování mravnosti. U této části bych vyzdvihnul skvěle napsaný scénář a argumentaci. 80%

Silné existenciální téma zpracované tak unylým a utahaným způsobem, až zůstává rozum stát. Kde jsou emoce? Budete se tvářit stále stejným způsobem, když vám zemře milovaná osoba a na druhou stranu jinou milovanou osoba opět najdete? Ne, tohle neberu. Jiné nebe je nedotaženým projektem, vystříhává scény, které by měl obsahovat a utápí se ve scénách, kterým by neškodilo rázné zkrácení. Jinému nebi chybí tempo, dynamika a ráznost. Souhlasím, ať Mamulia zůstane u filozofování. Slabé ** (45. MFFKV)

Jednoduchá a fádní zápletka s logickým a nikoli překvapivým vyústěním (říkám teď, v průběhu filmu bych to neočekával) dělá společně s velmi hutnou atmosférou, ne nepodobnou snímku The Shutter Island, z The Ghost Writera film, který by neměl uniknout zainteresovanému divákovi. Přidávám jedno malé doporučení.

Už dlouho se mi nestalo, že bych se v průběhu filmu díval každých cca 5 minut na hodiny a odpočítával čas do konce. Gilliam je pozoruhodný filmař, ale tímto "dílkem" šlápnul hodně vedle. At´se vrátí k filmům jako je 12 opic a tématiku drog nechá jiným. Co na tom, že Depp a Del Toro hrají věrohodné smažky, když děj posouvá dopředu jen jiná lokace a další dávka drog, přičemž nuda střídá nudu? * za pár povedených hlášek. "Jako váš právník vám radím, nechcete - li přijít k újmě, vyhněte se filmu Strach a HNUS v Las Vegas."

Podobně jako u Dr. Parnasse, vizuální stránka je perfektní, představa "světa mezi Nebem a Zemí" je rozmanitá, barevná a vytříbená, ale je jí zoufale MOC. Jackson se nechal pohltit vizuální stránkou a na tu obsahovou jako by nezbyl čas. Jak si pak vysvětlit konec bez napětí, který vyprchá naprosto do prázdna a který se i snad divákovi vysmívá svou neohrabaností? Z toho se dalo vytěžit podstatně více. Jednoduchý, až triviální příběh, který se odehrává ve dvou rovinách - v perfektním, posmrtném, snovém světě tam "in between" a pozemském posmutnělém - není schopen vyplnit na tento film megalomanskou stopáž. Jackson jednoduše přestřelil i tím, že se film nese v mnoha scénách na vlnách přehnaného sentimentu, kterého je i vzhledem ke ztrátě milované dcery přehnaně moc. Raději preferuji pár emocionálně vypjatých scén než více, které se diváka dotknou zřídka. Z hlediska kvantity Lovely Bones vede i v počtu až kýčovitých dialogů typu: "He was my dead and I was his doughter. He loved me as much he could." Tím moje uši trpěly. Chci se připojit k otázce ostatních uživatelů: "Co tím chtěl autor povědět?" Z Lovely Bones mohl být skvělý kraťas ...

Prostý příběh nejslavnějšího boxera filmového plátna strhnul davy a já tomu tlaku nedokázal čelit. Role napsaná na tělo, od které se odvýjí sepjetí a ztotožnění s hlavní postavou, legendární hudba a cesta na boxerský vrchol od samého dna dává tušit velmi kvalitnímu filmovému zážitku.

Důstojný životopisný snímek pro Amelii Earhart, ženu, která zemřela pro svoji vášeň. "Neexistují hranice. Jen horizonty. Jen svoboda." (Febiofest 2010)

Síla tohoto filmu tkví jen a pouze v jeho jméně. Fenomén Járy Cimrmana tisíce diváků ohromuje, u mé osoby jde mimo. V postavě Járy Cimrmana bohužel tu zmiňovanou genialitu, zábavnost, významnost (říkejte tomu, jak chcete) nevidím. Tím ale nepopírám kvalitu prvních cca 20 - 30 minut, kdy se postava Járy Cimrmana setkává s významnými osobnostmi své doby. Tato pasáž má vtip a myšlenku. Zbylé části, představující následující etapy života, jsou nudné - lepší slovo nenacházím. 50%

"A kam se vytratila atmosféra?" ___ Opět se ocitáme ve stejném víceposchoďovém domě, na stejném nekonečném schodišti a ve stejných temných bytech a zákoutích, kde se za každým rohem může pohybovat infikovaná bytost. S tím rozdílem, že se časově posouváme o pár okamžiků do budoucnosti. Tam, kde snímek s pořadovým číslem jedna končí, dvojka začíná a kráčí ve zcela podobných stopách. Jen ta atmosféra mizí, a tím se ztrácí vše, po čem divák, očekávající strach, touží. Ten přichází až po úmorné pasáži, kterou vyplňují nesmyslně se chovající ukřičené děti, které nenapadne nic lepšího, než kanálem nepozorovaně vlézt do infikovaného objektu a zažít trochu "srandy". Přichází po tom, co se zapne noční režim, situace se diametrálně mění a faktor strachu a napětí je znát každým coulem. Bohužel v závětří už čekají závěrečné titulky. ___ Tím ale [Rec] nezatracuju a v rámci možností jsem zvědavý, jakým směrem se bude ubírat další díl (následuje spoiler), kde ďábel vykoukne na ulici a udělá další paseku.