jcall2bad

V rámci spektra principu Miike, Gozu je relativně krotký film, s násilím udržovaným v holém minimu, a nahrazeným šokující hodnotnou divnou fraškou. Ale hluboko pod tou zrůdnou dýhou číhá film, který ukazuje povahu opravdového přátelství, loajality a jednoduše toho, jak daleko je někdo schopen zajít ve jménu odplaty. Pro ty vítající unikátní filmové zážitky s otevřenou náručí a ty, kteří si pochutnají na možnosti vykoupat se v hřavé záři výstředního dramata, Gozu je velmi dobrá volba. Nezmarné fanoušky Asijského horroru by to taky nemělo zklamat.

Spíše než volit depresivní, záhadný konec, který by zanechal diváka s nutkáním o tom všem ještě přemýšlet, bylo to skoro jakoby si White myslel, že by publikum v kině nemohlo onu budovu opustit bez happyendu. Hodná Holka mohla skvěle těžit z nihilističtějšího ukončení, takový, který by přiměl návštěvníka kina uvažovat o osudu postav, takový, který by zhodnotil záhadu a podložní hrůzu, která je takový základ Jižního gotického žánru. Čtyři hvězdy, ale o chlup.

Pokud chcete vědět, jak to bylo v občanské válce, jdětě a sežeňte si Civil War od Kena Burna. Bohům a Generálům se ale raději vyhněte, protože jinak možná, stejně jako já, ztratíte čtyři hodiny života, které vám už nikdy nikdo nevrátí.

Jediná "špatná" stránka Dívky s Perlou je fakt, že příležitostně zaostává. Občas chození filmu působí trochu nemístně, a z některých záběrů mohli tvůrci tu a tam vytěžit víc. Webber se připojil k působivé třídě nových režisérů, kteří se téhož roku objevili. Tohle není typický dobový kousek slušné filmařiny. Jeho schopnosti a znalosti historie umění, společně s úžasnou prací s kamerou od Serry, se zkloubily k udělání Dívky s Perlou něčeho mnohem více, než jen prostým zpracováním nějaké historické fikce, čímž se to klidně mohlo stát.

Glory Road je dobrý sportovní film. Děj je předvídatelný, ale udržuje si zábavnost. Herci i režie jsou solidní. Chemie mezi členy týmu funguje reálně a jejich interakce jsou vždycky zábavné a přesvědčivé. Ani omylem z něj však nebude klasika, na to je prostě příliš světský. Gartner si většinou hraje bezpečně a když poprvé dojde na myšší dýchání na váš krk, Gartner nespadá do chytlavosti, a taková situace často vynáší. Obecenstvo bude mít Glory Road rádo, a na jeho specifika rychle zapomenou. Favorit je pravdivý příběh o muži jménem Texas Western, který Glory Road poctivě vypráví. Je to důležitá část hnutí za občanská práva v Americe. Pokud si divák z toho filmu vezme znalost toho, co Texas Western udělal roku 1966, pak film splnil svůj účel.

Největší problém tohoto filmu leží v chybějících emocích. Není tam jakýkoliv smysl navráceného štěstí po narození nového Adama. Paul a Jassie jsou právě tak divní a vzdálení, jak byli na pohřbu. Tak jak máme být investováni do jejich nepříjemné situace, když nevidíme, že by jim ten klon vůbec nějak pomohl? Nebo je to možná jenom ten banální děj, stupidní thrillerové klišé a směšná expozice.

Jediná chyba čeřící se Braffovým nádherně odlišným vysněným obrazem je ten náhlý, těžce neelegantní, superhollywoodský konec. Vzhledem k občas chaotickému a klamně sešlému toku filmu, záhadné ukončení by sneslo více zátěže a zůstalo by ve stejné melodii s tou zkosenou mentalitou, která ovládá příběh. Je to tak, že těch několik skoro nechutně sladkých posledních minut filmu jsou udrženy v krátkosti, a tak slouží pouze jako krátká, ostrá škytavka momentálně rozrušující ten smysl podivení a nepředvídatelné blaženosti, který nám tak mile Braff a spol. věnoval.

Jako horrorový fanda a milovník upírů, velice nerad bych hledal moritorium při sledování upířin. Na metafoře o upírizmu je něco tak bohatého; nekonečné sexuální, psychologické a spirituální komponenty konceptu upíra. Možná že v tomto případě není problém v upírech samých o sobě, ale v tom starým chlápkovi známým jako Drákula. Dracula 2000 mohl určitě být lepší film, ale osobně uvažuju, jak moc lepší mohl být. Vyprávění toho stejného příběhu ještě jednou; táhnoucí Drákula a Van Helsing a všichni ostatní z party se opět setkávají; upřímně už ztrácí propozici. Navzdory tomu trojcifernému číslu v názvu filmu, je to pořád ten Drákula, jehož příběh byl vyprávěn už nesnesitelně mockrát.

Patologie je zvláštní film. Svou neotřelostí, nápaditými scénami a povedeným závěrem jistě vybočuje z hájů průměrnosti. Na druhou stranu, dobrá polovina postav (a jakože jich nebylo tak moc) je zcela zbytečná a s její absencí by film na ničem neztratil, no a ta druhá půlka, která je nějak důležitá, je zase zahrána nepřesvědčivými herci (Weston sice maká, co mu síly tačí, a podává nepochybně nejlepší výkon v tomto filmu, nicméně ani jemu jsem tu psychopatii ani na moment nežral). Tak co teď s tím? Dobře napsaný scénář je srážen hodně předvídatelným dějem a ten závěr (mluvím-li o posledních dvaceti minutách filmu) je sice povedený a rozhodně šikovně vymyšlený, zároveň se ale vymyká veškerým přírodním zákonům a to by bilo do očí i tehdy, kdybych se na to koukal zhruba v takovém stavu, v jakém postavy v tomto filmu hráli svoji hru. Tak či onak, je to pořád zábavné a o několik tříd lepší, než taková Anatomie. Takže přeze všechno je to relativně milé překvapení a lehký nadprůměr. Čtyři hvězdičky ale jen tak tak.

Co to mělo být? Tohle že je hitman? Ten hitman, kterého znám z těch zatím čtyř skvělých her? Ten stejný hitman, jehož charakter mě uchvácel již během prvních dnů strávených s první hrou? No to snad ne. Další extrémně po*raná adaptace a nebýt těch několika málo relativně kvalitních sekvencích, je to v odpadu a na stejné úrovni, jako všechny adaptace od Bolla. Bez pardonu.