Gokudó kjófu daigekidžó: Gozu

Dekompozícia hororového žánru prvkami psychologickej drámy so surreálne temnou, lynchovskou atmosférou a drsným humorom, odvíjaná na príbehu dvoch bratov. Tak ako vie Miike zľahkosťou striedať spôsob nasnímania (od dlhých jázd kamerou až po ručné, roztrasené zábery), rovnako sa mu darí skvele nadväzovať sekvencie medzi reálnym a snovým stavom, pričom ich vyplňuje jemu vlastným, excentricky štylizovaním násilím a sexuálnymi prvkami. (11.02.2005)

Ozaki zastáva jednu z najvyšších pozícii v Yakuze. Jedného dňa nadobudne presvedčenie, že je na čase aby prišlo k zmene šéfa. Nakoľko potrebuje oporu, požiada o pomoc svojho brata Minamiho, ktorému v minulosti zachránil život. Keďže mu je Minami zaviazaný, prisľúbi Ozakimu, že bude stoj čo stoj stáť po jeho boku. Dodrží však napriek, neustále zhoršujúcemu sa bratovmu psychickému stavu svoj sľub? Ozaki sa totiž stáva hrozbou pre celé svoje okolie. Zvláštne spracovanie snímku obohatené o skutočne svojsky podaný humor. Napriek tomu že som sa pár krát uškrnul, bolo neskutočne náročné udržať sa pri zmysloch a sledovať ho až do konca. Nemôžem si pomôcť, no mňa si "Gozu" nijak nezískal. Nepomohla ani originalita príbehu, rozuzlenie, erotická žufanko praktika či niektoré "fantasy" prvky. Proste ma tento film absolútne nebavil, bol pre mňa totálnou stratou času, ba priam mučením. Označil by som ho jedným prostým slovíčkom, bežne užívateľmi užívaným - "kok****a" - 40%. (30.09.2014)

Pro takové slušné a nezkušené děvče, jako jsem já, které si až do posledních chvil před projekcí čte Výlety pana Broučka, je to ohromná legrace. Při finálních scénách jsem už těžko mohla uvěřit, že jsem se na začátku pohoršovala nad takovou blbostí, jako bylo rozšmelcování čivavky (navíc vlastně neviděné). (07.05.2007)

Při sledování tohoto filmu jsem si mnohokrát vzpomněl na tvorbu režiséra Davida Lynche, konkrétně pak na filmy Lost Highway, Modrý samet a Mulholland Drive, ve kterých hlavní hrdina (hrdinka) postupně proniká stále hlouběji do světa, který se vzpírá běžnému chápání a ačkoliv se celý okolní svět a lidé v něm zdají být nepochopitelní a zvrácení, je to právě hlavní protagonista, kdo narušuje „poklidný“ řád a je třeba, aby byl zničen anebo transformován. Divák zde spolu s hlavním hrdinou podstupuje cestu, která ho postupně připravuje o veškeré jistoty, z čehož pak pramení pocity beznaděje a paranoie, aby vše nakonec bylo završeno v šokujícím a šíleném finále. (20.06.2011)

Miike schválně škádlí divákův vkus a daří se mu to s pro mě až nepochpitelnou úspěšností, zajímavé je, že tak činí přes otázku "posvátného" mateřství, čímž vytváří dokonalý paradox, kdy láká pokrytce jak můry do plamene a adorované téma, od kterého by člověk čekal přirozené přijetí, se tak pro ně stává zdrojem podráždění a iritace. O velké filozofické dílo se ovšem nejdená, spíše o klasické horrorové postupy v mimořádně bizarní podobě, smíchané s opravdu freaky komedií (scéna s čivavou aspiruje mezi mé nejoblíbenější humorné scény vůbec). Sone v hlavní roli ujde, parádní je Renji Ishibashi jako jeho boss, nejlepší symbiózu s postavou (paranoidního Ozakiho) však předvádí jednoznačně Sho Aikawa. (16.02.2011)