2011. MFF KARLOVY VARY - Deníček agentů
Sleduj aktivitu agentů
Zde můžeš sledovat aktivitu agentů ČSFD na karlovarském festivalu, jejich postřehy, dojmy a zážitky. Prim hrají samozřejmě jejich hodnocení a recenze k festivalovým filmům, které i na internetových stránkách festivalu pomůžou návštěvníkům v rozhodování, na co se vyplatí zajít a co si nechat ujít.
Recenze agentů ČSFD
Šokujeme bez backgroundu a tím vytáčíme diváka, který by třeba taky rád něco víc než olizování a vysvětlivku "cunt je vlastně velká lampa" (Saussure by měli radost, arbitrárnost jazyka je v čele celého snímku, hned za pošahaností výchovy). A já beru, že si hrajeme po řeckém způsobu na písečku v domě obehnaném zdivem, ale těch narativních hádanek je až moc, odpovědi žádné a úchylárničky to na 100% prostě nevytáhnou. Krom toho, jakmile divák pochopí "logiku" Lanthimosova světa, je to předvídatelné až až (kdo s kým a za kolik a kdy komu rupnou nervy). A to mě nudilo. A já nemám ráda, když mě filmy nudí. A nemám ráda, když mlčí. (myslím, že mnohem víc na mě působí doogtooth-like videoklip Hands od Alpine)
Caym–Láska v hrobě(2012)
Bukowski v kontejneru? Kam ten svět spěje! Obnažené na kost, nervy, co se cukají při letmém doteku, zatímco v hlavě víří "s lahvičkou antibakteriálního přípravku až na věky". Praha špinavá, Praha umírající, pět lidí v hrobce, z toho dva živí. Tyhle dokumenty nechávají jizvy na mozku a pachuť v ústech. Syrové.
hazaba–Občanský průkaz(2010)
Tak nebylo to nejhorší, ale moc jsem nepochopila, proč je film opěvován a vyzdvihován. Přiznám se, že jsem to v půlce chtěla vzdát, nakonec jsem to neudělala a dokoukala do konce. Pro mě horší průměr, který za chvíli zapomenu.
Vodnářka–Medianeras(2011)
Ztracené existence, outsideři s vlastním světem ve zmateném chaotickém světě kolem. Téma, které tu bylo už tolikrát a které by mohlo docela dost rychle omrzet, ne však v podání Gustava Taretta i geniálního Javiera Drolase v hlavní roli.. Ti, spolu se zbytkem štábu, zvládli jemnou, černohumorně optimistickou dramakomedii s bravurním nadhledem a kouzelnou smrští filmového charisma. Protože každý může najít svého Walda.
Vodnářka–Kluk na kole(2011)
Chápu, že ten příběh měl být o těch křehkých citových poutech mezi dětmi a rodiči, postupné sbližování, vzdalování, bla bla... Ve mně ale kromě nenávisti k tomu nevychovanýmu zlýmu dítěti, které si vůbec nevážilo toho, co pro něj ta paní dělala, nezůstalo vůbec nic :))
Caym–Nickyho rodina(2011)
Dokonalý emocionální výplach duše s lehce nedotaženou formální stránkou. Hrané scénky působí místy nevkusně, někdy (doufám, že nezáměrně) až vtipně, popisky událostí mi připomínají videa teenagerů z youtube (aneb tribut tomu a tomu) a závěr se nese v příliš didaktickém stylu. A já si říkám, proč jsem si o tom raději nepřečetla. (vlastně to byla taková ždímačka á la pošta pro pana Wintona)
Smršť moderního tance v necelých dvou hodinách. Některé obrazy jsou neskutečné, jiné o něco méně. Použití 3D technologie dává filmu onen třetí rozměr, ale já soukromě si ověřila, že mi tato technologie nepřináší větší uspokojení, spíš naopak - především v rychlých sekvencích se záběry jevily rozmazaně, což celkový dojem docela rušilo. Dalším rušivým momentem byly monology jednotlivých tanečníků, díky kterým se jedná spíš o dokument než něco jiného.
Prej, že se mu to nepovedlo. Že jen zaznamenal divadelní hru. Že mu dali šanci točit, jen aby mu splnili sen, když možná brzo umře. Kecy! Kdo byl někdy v divadle, snad ví, že už jen výběrové sledování celého pódia a vnucené kýčovité pohledy kamery na všechny promyšlené odporonosti příběhu jsou úplně jiný šálek kafe (či piva se skořicí). I když se oprostím od své lásky k Havlovi a začnu být objektivní, vidím jenom veliký příběh, geniální hru detailů, šílených barev, sílu symboliky, absurdity typu bourání scény za rockové Ódy na radost. Nezapomenutelné odkazy na velikány Shakespeara a Čechova nebo na současné osobnosti. A hlavně výborně strohý Josef Abrhám, který se den ode dne víc podobá samotnému Havlovi, skvělá Dáša Havlová v roli někde mezi Raněvskou z Višňového sadu, milující Coridélií z Krále Leara a médii mučené princezny Diany, geniální mrcha Vilhelmová, jež nápadně připomíná Learovu Goneril nebo Jan Budař v roli slizkého albína Albína. Ať kritici formu nazývají jak chtějí, divadlo v divadle je fajn, ale divadlo ve filmu je fakt cool experiment. Prej, že je to strašnej kýč. Ale o něm přece celý příběh je, ne?
marvan–Půlnoc v Paříži(2011)
Půlnoc v Paříži se vrací k tomu nejlepšímu z filmů, které získaly Woodymu Allenovi pověst vynikajícího komediografa. Autor si tentokrát utahuje především z romantické nostalgie po starých dobrých časech, z naivních představ o kulturních velikánech a z milostných zmatků, které jako obvykle tvoří páteř celého vyprávění. Woody zesměšňuje nikoli samotné umělce, ale naše představy, které jsme si o nich časem vytvořili. Především tím, že je nechá pronášet jejich nejznámější výroky, z nichž se staly díky neustálým citacím otřepané fráze. Nechává tak naplno vyniknout stupiditě obecně sdílených kulturních klišé. Více na http://www.moviescreen.cz/recenze/750/midnight-in-paris
marvan–Nic proti ničemu(2011)
Dílka vznikající v úzkém okruhu spřízněných duší na jedné strany těží z elánu a podpory své komunity, zároveň ale trpí vzájemým utvrzováním se v omylech, osobních zálibách a elitářsky pěstovanou jinakostí. Dost možná, že nedůvěra širší věřejnosti k tomu co je označováno za umění pramení právě z antagonismu vůči takovýmto okázale pěstovaným úchylkám. Pokud si člověk odmyslí ten specificky ochotnický feeling, zbude mu celkem plytce zpracovaný nápad, ze kterého by se dala při troše snahy vytěžit solidní televizní inscenace. Na filmovou událost, za který byl film vydáván už ve Varech, je to ale zatraceně málo.
Společný deníček agentů ČSFD
Vodnářka Agent
10.07.2011 23:26
Začalo to docela kimkidukovsky - v Arirangu se bijí jeho tři já, ve mně se mísily pocity dva. Nejistota nad vlastními schopnostmi a nadšení z nabídky sledovat po celých deset dní nejnovější a nejvybranější filmy a psát o nich. Pak jsem si řekla 'Neměj strach', odepsala své nadšené ANO a začala se těšit.
A potom to byl skoro road trip přes celou republiku, jen teda s dvěma chybami - jeho předpražská část by se měla spíš nazývat rail tripem a jeho pokračování s Caym, Marvanem a POMem málem ohrozila má ztráta v prapodivných mezisvětech opuštěných parkovišť obchodního centra Pankrác. Ale štěstí stálo při mně a jakýsi restaurátor mi cestu zpět našel. Nemusel zrovna hledat piano a dílna, do které zrovna šel asi vydělávala víc než Fidelmanova, takže byl docela ochotný. Mohli jsme nasednout do auta a vyrazit. A všechno bylo stejně stylový jako Magic Tripu a navíc, narozdíl od něj, naše mise Agent 00-Vary měla mnohem hlubší smysl než ta Keaseyho.
Potom řekl POMO: "Ve tři v Thermalu.", což zní sice strašně festivalově, ovšem pro karlovarské debutanty, tedy mě a Caym, byla celková orientace trošku oříšek. Jestli nepřežiju svůj život, (který doufám nebude takový průser jak ten Evženův) ráda bych viděla architekta toho města. No vážně, koho to napadlo postavit asi milion úplně stejných mostů a uliček, strmé nekonečné zkratky, slepé cestičky, kolonády s identickými prameny, pítky, stánky a do posledního vlásku totožnými důchodci?! Naštěstí nás vedl nějaký schopný spodní proud (nebo spíš schopné rady ještě schopnější StarsFan), takže jsme dokonce bez takového boje, jaký podstoupila posádka severské rybářské lodi, dorazily až ke slavnému červenému koberci.
Tím okamžikem se to rozjelo a nás všech 8 agentů, nad nimiž držel po celou dobu ochrannou ruku dočasný zástupce slavné Jamesovy M, POMO, vklouzlo po hlavě do víru filmového života. Neobyčejného obyčejného života, akorát jsme místo fotonů, mozku a lidského prasete spíše rozebírali filmy a jiná, méně vědecká témata. Ráno lístky, Billa a press centrum a pak vzhůru na filmy, tiskovky, debaty... Největší objevy? 32. srpen na Zemi, Lollipop Monster a Backyard. Z osobností Denis Villeneuve, Jaroslav Rudiš a všichni milí seveřani. Po večerech šlo potom hlavně o to dávat bacha na podsvětí Varů, v některých případech nejspíš vycvičeného režisérem z Britského průvodce uměním předvádět se. A při nočních cestách parkem na intr, místo stínoher pohádek noci, spíš snaha nenarazit na erotic mana. I když někteří účastníci festivalu, co se sice nejmenovali Oliver Tate, ale Petr, Filip a tak, byli možná nebezpečnější i ve dne...
Deset dní uteklo jako čas hrdinů ve Vulkánu a náhle tu byla konečná... Doba to byla ale milionkrát lépe strávená, než Hannesova a konečná nebyla tak fatální jako ta uprostřed cesty. Bylo to bláznivé jako Cormanův svět, nespoutané jako Náš den přijde, sladké jako Graffitiger, geniální jako scénograf Svoboda, pracovité jako Pina a cool jako punkeři z F jako fotři. Z bezfilmové deprese a stesku po denních i nočních Varech, agentských i neagentských akcích a agentech i neagentech samotných mě začínají tahat milí olomoučtí nefilmaři, stejně bych ale z tlačítek REW-FFWD zmáčkla to první a dala si vše ještě jednou!
Caym Agent
09.07.2011 21:30
12 033 akreditovaných návštěvníků, 310 filmových tvůrců, 814 filmových profesionálů a 649 novinářů. 413 filmových představení, které navštívilo 126 302 návštěvníků. 199 uvedených filmů. Tak vypadal letošní 46. MFF Karlovy Vary v číslech.
Křišťálový glóbus získal izraelský film Josepha Madmonyho Restaurátor. Zvláštní cenu poroty Cigán Martina Šulíka. Cenu za režii Pascal Rabaté za film Prázdniny u moře. Za herecké výkony byli oceněni David Morse (Spoluautor) a Stine Fischer Christensen (Neviditelná). Zatím 35 filmů se chystá do české distribuce, mezi nimi i Jmenuji se Oliver Tate, Jane Eyre, Le Havre, nebo třeba norský Lovec trolů.
Karlovy Vary se pomalu chystají na dobu pofestivalového spánku. V ulicích už se to nehemží lidmi spěchajícími na filmy, geniální panteři odpočívají, kolem sálů nepolehávají lidé zoufale čekající na volné místo v sále, Messenger centrum je zavřené, plakáty rozebrané a doslova otrhané ze zdí Thermalu. Staff už se jen tak líně rozhlíží po okolí a focení na červeném koberci začíná být passé. Atmosféra festivalového nadšení je u konce.
I když se Karlovy Vary opět vrací do svého typického stavu lázeňského města a v Thermalu to začíná vypadat jako ve vybydleném westernovém městečku, bilancování se člověk nevyhne. Očima Caym tedy letošní MFF vypadal nějak takhle: 33 viděných filmů, z toho 24 dlouhometrážních a 9 krátkometrážních, 1 návštěva kina Drahomíra, 1 krátká návštěva kina Espace Dorleans (a rychlý útěk), 3 návštěvy kina Čas. 2 plakáty ukořistěné agenty 8 a 3. Denně 4 hodiny spánku. Alespoň 4 krekry každý den. Alespoň 1 Jameson každý den. 1 společná fotka se Sassonem Gabai. Minimálně 1 chrápající nebo spící novinář na všech novinářských projekcích. 4 tiskovky. 4 festivalové znělky s Johnem Malkovichem. Snad 100krát (už lehce otravná) znělka s Judem Law. 1 nejlepší film 46. MFF Karlovy Vary: Restaurátor (yes, já věděla, že mě porota nezklame!). 1 nejhorší film: Erotic Man. 1 filmové zklamání: Jako opice. 1 výborný dokument: Balada o Genesisovi a Lady Jaye. Nejlepší sekce: Deset evropských režisérů očima Variety a 1 filmové překvapení: Dech.
Kmotr Agent
09.07.2011 17:03
Být aktivním návštěvníkem filmového festivalu není žádná dovolená. Rozsezené pozadí, v žilách místo krve kafe a v žaludku dlouhou bagetu, z očí vypálené uhlíky a při pohledu na jakoukoliv frontu (na lístky, palačinky, záchod) člověk upadá do mdlob. Roli baťůžkáře jsem letos vyměnila za červené tričko agenta číslo sedm, což přineslo značné benefity. Mínus fronty, plus alkohol v Jameson stanu zdarma, skvělá místa na tiskovkách a master class, novinářské projekce, videoroom, spousta času na teplé jídlo. Letošní ročník mi co se programu týče, přijde silnější, než program loňský. Ze čtyřiceti filmů, které prošly přes moje oči, jsem ze sálu odešla jen jednou a většina snímků mi přišla nadprůměrně dobrá. Skvělým dramaturgickým tahem bylo snížení počtu filmů a následné navýšení projekcí. Divák měl větší možnost stihnout projekce vyvolených filmů nebo jít na některý snímek vícekrát. Největším filmovým zážitkem pro mě bylo nizozemské modré překvapení, spirituální kořeny, srdcervoucí rozchod, úsměvná pohádka a originální almódovařina. Co mě naopak rozladilo, byli spící novináři na projekcích (mezi kterýma jsem letos seděla), některé velmi nejisté anglické překlady při diskuzích po filmu, nepřipravané otázky některých moderátorů a slabší program na poslední festivalový den. Celkově považuji filmové fárání v dolech roku 2011 za dobře zorganizované s rozmanitým programem, v němž se dal objevit nejden vybroušený diamant. Viva la Vary, zase za rok.
hazaba Agent
09.07.2011 13:29
půl hodiny mastila s hodnocením celého festivalu, abych pak jedním neopatrným posunem myši veškerou práci ztratila... Frustrace nejvyšší... a proto jen pár slov...
Celková spokojenost s festivalem, filmy byly v drtivé většině kvalitní, jak je vidět z mého hodnocení a komentářů (ale viděla jsem "jen" pětinu všech promítaných filmů). Asi nejvíc na mě zapůsobily Dech, Návrat ztraceného otce a Nickyho rodina. Výtek je pár: blbě nastavená klimatizace v sálech, přílišná hlasitost u některých filmů, záchody v prvním patře Thermalu a všudypřítomný smrad cigaretového kouře tamtéž.
A nechtěli mi dát pantera, protože prý už nejsem dítě :-(
Vodnářka Agent
08.07.2011 23:57
S posledními dny festivalu těch plakátů docela ubývá. Přes tuhle zeď ještě nedávno člověk neměl šanci vidět na druhou stranu, teď je tu snad víc skla než papíru. Je to jakási nepsaná soutěž o nejlepší ozdoby pokoje - odlákat organizátory, hlídače, ochranky, zručně odlepit plakát a vzít nohy na ramena. A přitom být rychlejší než ostatní soutěžící.