Tajemný předmět touhy

S Buñuelem mám trochu zvláštní filmovou zkušenost - kdysi jsem viděl jeho kultovní filmový debut z r. 1929 Andaluský pes, a nyní jsem se po letech dostal k jeho filmu poslednímu - Ten tajemný předmět touhy z r. 1977. To je úplně jiný Buñuel než ten ze 20. let! První a poslední Buñuelův film, co mají asi společného... Každopádně: Ten tajemný předmět touhy si mě získal od první minuty a už nepustil, srdeční záležitost z blíže neurčených důvodů, a strhující pojednání o jednom nezvyklém vztahu mezi mužem a ženou. Nenapadá mě film, který by se tomuto podobal. (18.04.2011)

Předlohou filmu byla kniha Pierre Louyse, pokud vím, u nás vyšla pod dvěma názvy novější „Žena a loutka“ a původní „Žena a tatrman“. Obojí výstižné. Conchita dokonale ovládá umění manipulace, je nepřístupná jen tak, aby tokajícího loudila neodradila a zároveň natolik přítulná, aby si ho tím víc připoutala a ze zištných důvodů udržela. „Nepatřím nikomu, jen sobě, a zůstanu sama sebou. Nemám nic cennějšího než sama sebe.“ . ... „To je moje kytara. Budu na ni hrát, pro koho budu chtít já.“ Při natáčení se Luis Buňuel dostal do konfliktu s hlavní představitelkou Ángelou Molina a byl nucen obsadit roli Conchity ještě náhradnicí Carole Bouquet. (16.08.2005)

A na konci bič nezaplieskal. 77-ročný Luis Bunuel svoje dielo zakončil priemerným filmom na otrepaný námet. Pertraktované obsadenie hlavnej ženskej úlohy dvomi herečkami bolo skôr vynútené, ako zámerné, teroristické vložky samoúčelné a surrealistické návraty sa do príbehového filmu príliš nehodili. A tak som to vnímal ako ťažko uveriteľný príbeh o posadnutosti starnúceho muža mladou vychytralou dievčinou (i keď 40-ročný Fernando Rey nepredstavuje pre 20-ročnú Carole Bouquet, ani o dva roky staršiu Ángelu Molinu vetchého starca), ktorému ani pri úcte k slávnemu režisérovi nemôžem dať viac, ako tri hviezdičky. (02.05.2013)

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)

Oscar za scénář? Však je to pouhý výsměch Pierre Louÿsovi a všem dalším verzím, které jsou tu jen opětovně mimoděk a mechanicky převedeny do Buñuelova sebestředného pojetí. Určitě není náhodou, že tento velký pozér ukončil své dílo právě zastavením nad rozmary provokatérky Conchity, ale nechme vás dál snít váš naivní sen o Luisově originalitě. Já si jdu ještě zkontrolovat verzi s Bardotkou a zůstávám si spokojeně mnoucí ruce nad požitkem von Sternberga a jeho masocha upřeného na božskou Marlene. (14.03.2013)