Zóna zájmu

5/10. Film obsahuje spoustu zajímavých vizuálních kompozic jenže čeho je moc, toho je příliš. Film vsází na zvuk a dlouhé nesestříhané záběry a právě audio tahá tento film z podprůměrné šedi. Při několika scénách mi z těch lidí bylo vysloveně špatně a divákova nenávist vůči hlavním postavám je zde zaručena. První polovina filmu rychle plyne a problém jsem s ní neměl, jenže ta druhá se vleče a doslova polovina by se dala udělat lépe či by mohla být více sestříhána. Osobně najdu hned několik lépe zpracovaných filmů, které líčí dobu a zrůdy 2. světové války, a kterým dám přednost před tímto snímkem. Zóna zájmu se tak pro mě stala spíše zónou nezájmu. (09.02.2024)

The Zone of Interest. Pravdupovediac čakala som od tohto filmu viac. Námet je zaujímavý, ale spracovanie dosť nezáživné, ba až nudné. Vcelku zvláštny film, pre mňa určite len na jedno pozretie. Od začiatku až do konca filmu mi vadila kamera, väčšina filmu je snímaná z diaľky a tak som mala celý čas pocit, že tých hercov ani poriadne nevidím a ešte aj ozvučenie je zvláštne, niektorým dialógom bolo zle rozumieť. Okrem samotnej myšlienky akosi nevyniklo nič, ani herecké výkony. Je to film viac o atmosfére a pocite ako o nejakom deji či dialógoch. 3* s prižmúrenými očami. (29.02.2024)

Úprimne som bol zvedavý, kto si to tento rok odviezol z Oscarov sošku za "najlepší medzinárodný film". Podľa popisu to znelo sľubne, a musím uznať, že vo svojej podstate to bolo až brutálne kontrastné. ALE keď si človek odmyslí tú pointu a o čo tam celé išlo, tak to bola dosť silná nuda - a to skutočne nechcem pôsobiť cynicky. Mal som pocit, že celý čas sa v tomto filme nedeje nič iné, len sa tam kadejakí führeri stretali a dohadovali koho, kde a kedy deportujú, a kto bude veliteľ akého koncentračného tábora. Mňa to bohužiaľ nechytilo... 1* za pointu a koncept "raja vedľa pekla". (15.03.2024)

Nezúčastněný pohled do idylického života nacistické rodinky, která si v klidu řeší svoje každodenní trable a mezitím se za zdí jejich vily odehrávají jedny z největších zvěrstev Druhé světové války. Jonathan Glazer si tenhle artový pohled na holokaust pojal po svém a i když divákovi vůbec nic neukáže, díky práci se zvukem a permanentně nepřijemné atmosféře nechá jeho představivost a emoce pracovat na plno. Osobně sem od Zone of interest čekal hodně a nakonec sem dostal ještě trochu víc. To všudypřítomné hučení v pozadí (které jsem vnímal jako zvuk pecí) z hlavy asi jen tak nedostanu a nedivil bych se kdyby ve mě během pár dní tenhle kousek dozrál k plné palbě…80% (11.05.2024)

Bylo zajímavé vidět to z druhé strany a o to zajímavější, že jsme za celou dobu filmu neviděli ani jednoho vězně. Hodně tomu přidával ale ten zvuk a často jsem při sledování měla husí kůži, když si člověk uvědomí, že to vážně takhle muselo znít a vypadat. Musím pochválit i nápad se skrytými kamerami, dodávalo to na pocit realnosti. Místama mi to ale přišlo příliš zdlouhavé a vlastně celkově o ničem. Žádný hlubší příběh, žádná gradace. Glazer to postavil hlavně na atmosféře, což fungovalo spíš na půl. (19.02.2024)

Fascinující nenápadný film, snad se stane klasikou. Vyčítám tomu jen to, že skvělý koncept netlačil víc na pilu a nenabídl lepší herce v mužských rolích 8/10 (23.02.2024)

Na tenhle film jsem se hodně těšil, ale bohužel odcházím z kina docela s rozporuplnými pocity. Samotný nápad udělat film o Rudolfu Hössovi mi přijde jako skvělý, protože nejenom že mě období druhé světové války zajímá, ale moc filmů o Hössovi zrovna není. Přitom Höss je jedním z nejhorších nacistů a hlavně velitelem toho největšího pekla, které se jmenuje Osvětim. Příběh bych rád rozdělil na dvě poloviny. V první polovině můžeme vidět rodinu Hössových, jak si spokojeně žijí vedle bran koncentračního tábora a jak si užívají jejich zájmy. Rudolf rád rybaří, Hedwiga se ráda stará o květiny a jejich děti si hrají v bazénu. Zkrátka sledujeme jejich život, abychom aspoň trochu mohli zjistit, jaké to mohlo být. Přitom do dneška si ale nedovedu představit, že bych žil takhle blízko od toho pekla. V druhé polovině filmu se přesouváme s Rudolfem do jiného místa a sledujeme vývoj dalších koncentračních táborů a jednání ostatních nacistických představitelů. Jonathan Glazer v tomto filmu dost sází na minimalistické záběry, kdy třeba jeden záběr trvá deset vteřin a kamera se vůbec nehýbe. V tomto čase dává divákovi prostor na to, aby se nabudil na tu atmosféru a popřípadě, aby se vcítil do situace. A to trvá přes celý film. Proto jsem kolikrát měl pocit, že film je velmi pomalý a nic moc se tam neděje. Líbí se mi, ale jak Glazer dokázal zachytit život rodiny Hössových, protože v samotné rodině vlastně nikdo moc neví, co se za zdí děje. Přitom divák moc dobře ví, jaké hrůzy se tam dějí. Proto se Glazer ve filmu nevěnuje Osvětimi a naukazuje přímo na kameru tu hrůzu, ale dává do pozadí jenom takové indicie jako jsou výkřiky a nebo různé zvuky, které vám tu situaci jasně objasní. Jestli je Oskar zasloužený, to už nechám na každém zvlášť. Ale rozhodně nějaké ocenění by si film zasloužil. Za mě rozhodně za ten kontrast, který jsem nikde jinde zatím neviděl. Film je to vlastně v celku jednoduchý, hlasitý a agresivní, ale celé to zastřešujícím konceptem maskuje do náročného, nepřístupného a tichého filmu. A právě to je ta skvělá věc, která se mi líbila na filmu nejvíce. Spolu se zvuky to dělá opravdu temný film, který si užijete nejlépe v kině. Rozhodně je to film, který vyburcuje společnost k diskuzi a zamyšlení. Za mě se tento film mohl udělat trochu jinak a lépe, ale chápu, jak to Jonathan Glazer chtěl pojmout a vůbec mu to neberu za zlé. Každému zkrátka sedne něco jiného. 6,5/10 (12.04.2024)

Příběh, který kdyby byl povídkou na 30 minut dostane 5 hvězd. Ale celovečerní film, s tolika nevyužitými dialogy z knihy a nevysvětlenými scénami mi přišlo, že se primárně tvoří artový film. Prvoplánová tvorba jinakosti a originality závažné téma doby rozpustila. Silné zvuky za zdí, dým kouře a světla z tábora, zahrada ráje dělena zdí pekla, bylo bohužel jediným silným zážitkem. Nijaké dialogy, prázdné scény, nedotažený příběh dívky s jablky. Nemůžu jinak než 2 hvězdy. (10.02.2024)

Nakonec vlastně zklamání. Bylo to na mě moc artové a spousta záběrů tak nějak o ničem. Chápu proč a jak to bylo natočené, ale mně to prostě kdovíjak nesedlo. Takový Chlapec v pruhovaném pyžamu nebo Konference ve Wannsee, to je úplně jiná liga. 60% (24.02.2024)

Najkreatívnejší prístup k pomerne „obohratej“ tematike od Saulovho syna (2015). Rodinná idylka nacistického veliteľa v bezprostrednom susedstve Osvienčimu. Formulácia „odohráva sa na pozadí“ tu (po ukrajinskej festivalovke Klondike) naberá rafinovaný, implicitný význam. Zvuk je mimoriadne sugestívny, nepríjemný, de facto nahrádza obraz a stáva sa druhým rozprávačom. Z rozhodujúcej miery nevidíme, čo sa deje za múrmi koncentračného tábora, ale veľmi zreteľne to počujeme, žije to v nás a postupne vrie pod vplyvom toho, čo vidíme v prvom pláne. Nielen tak obsah, ale najmä mizanscéna a strih majú svoju mrazivú údernosť. V celku ide skôr o experiment či manifest než naratívny film so štandardnou dramaturgiou, a možno práve preto je uhrančivejší. Napriek veľkej spokojnosti sa však neviem zbaviť pocitu, že to malo väčší potenciál. Ak by to mal v rukách taký Haneke či Seidl, verím, že to ide ešte ďalej. Tak či onak, ide o povinné pozeranie. (08.04.2024)

Vtahující, syrové a imaginativní. Glazer spoléhá na divákovu fantazii a zároveň velice doslovně prezentuje obrazy, které působí všedně, jenomže právě tou všedností můžou v divákovi vyvolat pocity znechucení či morální otázky a zároveň obdiv, že se Glazer rozhodl toto téma nasnímat ze strany esesáků, jejichž strana příběhu by rozhodně neměla být už nikdy prezentována veřejně. Možná právě pro to, jak odvážný to byl krok a ten fakt, že řemeslně je to téměř bezkonkurenčně zvládnuté, disponuje to nejnepříjemnějším hudebním doprovodem všech dob a všetečnou kamerou, to byl zážitek, o který jsem ráda obohacena. Naštěstí jsou zdejší postavy tak chladné, že máte minimální možnost s nimi jakkoliv blíže prožívat jejich životní situace. Proto je to svým způsobem tak výborně odpudivý film, který zároveň přitahuje. No prostě je zde hodně kontrastů a kontroverzí, overall je to ale filmařšká špička se vším všudy. (17.04.2024)

Hodně artový a těžký film, který se nedá nijak moc ohodnotit (a nyní, jak začínám recenzi psát, nepochybuji o tom, že bude kratší). Je to moc pěkně natočené, kompozičně (kamera) dotáhnuto do dokonalosti (Jonathan Glazer se těmito nápady téměř vyrovnal mistrovi přes kamerovou psychologii), moc pěkně zahrané (Christian Friedel tomu všemu vládně) a celkově velice zajímavé. Divácky přístupnější (nominace na Oscary v podstatě dokazují) ať už díky (vděčnému) tématu či... hmm, kdoví čemu - asi že to je pořád tak nějak lidské. Film též rozehraje prakticky tři dějové linie (které na sebe samozřejmě navozují a protínají se), které jsou ale mnohem psychologičtější, než u ostatních filmů. Jelikož jde o artovku bez většího příběhu a o ''pouhou'' snůšku promyšlených scén, tyto linky si uvědomuje čím dál více - ať už šlo o záměr, nebo jestli jsemk to vnímal jenom já. A jde o linku vizuální, kde pozorujete osudy nacistické rodiny, o audio linku (která, jestli se nepletu, vznikala několik let), která zaznamenává hrůzné události z Osvětimi. A nakonec jde o linku toho, co víte o historii. A tato linka zasahuje do obou předešlých zmíněných a vytváří děsuplný (cinefilní) zážitek. Zároveň doporučuji o filmu vědět aspoň to, že je zaměřen na zvukovou stopu a že je o holokaustu. To je vše, co potřebujete vědět o tomto filmu, abyste si ho užili se vším všudy - minimálně, jak to situace dovoluje. 8/10 Více ZDE: P.S. jeden blbej: film silně nedoporučuji hluchým lidem... (23.02.2024)

Netušila jsem, že dám někdy válečnému filmu 1*, ale tohle je opravdu šílený fesťák. Film prakticky bez děje, táhne se pořád ve stejném tónu. Doslova. Jediné co cením je hravost se zvuky. (05.03.2024)

Nejnudnější film jaký jsem kdy v kině viděl. Co deset minut jsem se koukal na hodinky, kdy už to utrpení konečně skončí. Zkritizovat jde úplně všechno - scénář, který je často označován jako "minimalistický", nakonec znamená žádný. Monolog ani dialog zde neexistuje, postavy vůbec nepoznáš. Sáhodlouhé záběry random míst a věcí korunují tři pekelně dlouhé okamžiky, kdy ve filmu naskočí černá obrazovka a ty jen čumíš do prázdného plátna a říkáš si zda se jim nějak nedosrala promítačka (jedna z nich naskočí hned na začátku - sralo mě to neskutečně). Tolik omílaný oscarový zvuk není v rámci budování hrůzu nahánějící atmosféry vytočen až do sta procent, což je škoda vzhledem k tomu, že kvůli kladení důrazu na něj ve filmu schází jakákoliv hudba. Teď dvě věci, které jsou úplně nejhorší. Selhává totiž i emocionální vydírání v rámci filmu zasazeného do holocaustu. První film z tohoto temného období, kde se režisérovi a scénáristovi v jedné osobě povedlo mě totálně odstřihnout od faktu, že se to děje PŘÍMO u plotu Osvětimi. No a nakonec nesmyslný závěr, po kterém jsem si musel jít vygooglit jak vlastně Hoss skončil. Stačila minuta čtení na wiki a dozvěděl jsem se o něm víc než za skoro dvě hodiny filmu. Artová sračka, typu u kterého se pseudo kritici rozplývají nad každou nezajímavou a plochou scénou a vidí v ní geniální řemeslo a skrytý význam. Za co to dostalo Oscara netuším. (09.05.2024)

O životě jedné německé rodinky, kde je hlava rodiny zodpovědný otec s úspěšnou kariérou, matka aktivní žena budující nádherný dům s obrovskou zahradou, a děti jsou krásné a spořádané. Přesto je však na této německé idylce něco extrémně znepokojivého. Zóna zájmu je originální pohled na zrůdnosti holokaustu očima pachatelů. Nejedná se však o žádné zlehčování páchaných hrůz i přestože ve filmu nenajdeme jediný hrůzný výjev. Režisér Jonathan Glazer servíruje především skvělou a podbízivou práci se zvukem, za kterého film právem získal Oscara. Vše znepokojivé se odehrává na pozadí (nebo za zdí, chcete-li), a snímek s tím šikovně pracuje skrz náznaky v chování postav. Vnímavý divák ocení podprahové vyprávění, stejně tak snahu režiséra o originální koncept, který odmítá šokovat expresivními výjevy, ale zanechává nenápadný avšak o to nepříjemnější pocit. (12.03.2024)

Vyvolení 1943 (09.02.2024)

Viděno v rámci ČSFD projekce 8.2.2024 https://iakia.blogspot.com/2024/02/zona-zajmu-rezie-jonathan-glazer-scenar.html (10.02.2024)

Už nějaký ten pátek se považuju za diváka, co rád uhne od mainstreamových blockbusterů a dá šanci netradiční artovce, jelikož originalita je v tomto přesyceném odvětví zatraceně potřeba. Každý výstup z komfortní zóny má ovšem své meze a ačkoli studiu A24 dost fandím a viděl jsem od nich nejeden film, co mi skutečně zaujal, Zóna zájmu je na hony daleko za hranicí snesitelnosti klasického smrtelníka a já jsem z kina snad nikdy neodcházel víc zklamaný, zmatený a znechucený. Jestli si tohle dokázal někdo zcela nezaujatě užít a vůbec z toho až otravného záběrování něco odnést, nechť mi to prosím vysvětlí. I ta práce se zvukem a hudbou je tu spíš na pěst. Budu si to muset zahojit nějakým klasickým Hollywoodem a to říkám opravdu nerad. [viděno v Cinestar Plzeň 21.2.2024] (22.02.2024)

Nadšení z prvotních pozitivních ohlasů u mě dost ochablo, když jsem zjistil, že to točí Jonathan Glazer. Bohužel i přes nepříliš vysoká očekávání mě ani tady nepřesvědčil, stejně jako žádným ze svých předchozích filmů. Koncepčně je to zajímavý, ale provedení je silnej lartpourlartismus. Jediný silnější momenty filmu se pro mě odehrály úplně na začátku, kdy architekt popisuje, jak budou fungovat krematoria, případně jak si Frau Höss s děvčaty rozebírají kořist, ale celá ta myšlenka holokaustu skrytého na pozadí se rychle vyčerpá a film se pak jen a jen vleče. Vidím, co se Glazer snaží říct, ale nic to se mnou nedělá. Celé to působí strašně na sílu, vlastně až lacině, kdy se pro dodržení formální čistoty nápadu nemyslí na to, jestli ten film funguje jako drama. A ty scény točený termokamerou (?), ten půlminutovej záběr na červený plátno, a celej závěr mi pak přišly už vyloženě pozérský. (29.02.2024)

(7/10). Posledním filmem, který jsem potřeboval doplnit před letošními Oscary byla The Zone of Interest. Jedná se o unikátní film z prostředí Druhé světové války, který je jiný než jeho předchůdci. Druhá světová válka je totiž dosti častým tématem filmů a s postupem času je patřičně náročné přijít s něčím novým. The Zone of Interest se to daří, sází totiž na divákovu představivost a jak jistě víte - lidská představivost dokáže občas vykouzlit opravdu pozoruhodné představy. Samotný film se tedy odehrává v divákově hlavě, který si chtě nechtě dokresluje drobnými nuancemi hrůzostrašné představy, které jsou mu hrou zvuků předkládány. Jsme svědky nacistické idylky, která se shodou okolností odehrává na samotné hraně pekla. Pekla, které se zasloužilo o největší zločiny proti lidskosti, jaké jsme za dobu své existence byli schopni napáchat. The Zone of Interest se totiž odehrává v jednom domě, který sídlí hned vedle koncentračního tábora v Osvětimi. Tím pádem jsou v pozadí slyšet opravdu bolestné zvuky, které se divákovi zarývají hluboko do receptorů sluchu. Zvuky, ze kterých člověku tuhne krev v žilách jsou pro naši německou rodinku zažitou rutinou, která je nevyvede z míry. Když jsme poté svědky hrůzostrašných výjevů, kdy záře z rozžhavených komínů osvětluje celou světnici, tak se člověku doslova zastaví dech a připadá si opravdu jako na samotné hranici Mordoru. The Zone of Interest je krásnou ukázkou chladné lhostejnosti a nulové úctě k lidskému životu. Experimentem, který ukazuje, čeho je lidská rasa schopna, když věří nějaké šílené ideologii. Starostmi našich "hrdinů" nejsou problémy každodenního života. Tady se neřeší klasické starosti z práce, které můžeme znát z našich životů. Tady jsme svědky zapáleného nacistického velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, kterému každý večer dělá starosti jenom to, jak zvýšit "efektivitu" jeho tábora. Je manželce v podání Sandry Hüller zase to, jaké kytičky by si mohla v její ohromné zahrádce ještě vysadit. Je tady opravdu tvrdě zachycena realita, se kterou musely miliony Židů každodenně bojovat. Velice zvláštním výjevem je pak samotné přesunutí do současnosti, kde jsme svědky velice rozporuplných záběrů. Já vlastně nevím, co těmi záběry chtěl sám režisér Jonathan Glazer říct, ale z těchto scén bylo patřičně úzko. Když totiž sledujete, jak uklízečky doslova leští spalovací komory, tak si vlastně říkáte, jestli to není paralela na vycizelované domy nacistických důstojníků. Za svůj život jsem měl možnost navštívit jednou Osvětim. Byl to zážitek na celý život, který však už nechci nikdy opakovat. Každý člověk by měl toto místo hrůzy navštívit, aby si uvědomil, jak hrůzných činů byla lidská rasa schopna. Člověku je z toho pak opravdu smutno a na straně druhé má hroznou chuť zapnout Wolfensteina a ventilovat zde svůj vztek. "I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room." (07.03.2024)