Mléčná dráha

Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju... (26.04.2007)

Výraz slepenec, který ve svém komentáři použil Pohrobek jsem měl na mysli od poloviny filmu také. Stejně jako "blábol" a "povrchnost". Náboženské dialogy a monology bez point, případně scény s křesťanskými motivy, ale beze smyslu (chlapeček u silnice se stigmaty). Stejně tak surrealistické vložky, obvykle roztomile zábavné, tentokrát spíše nudí. O jednostrannou kritkiku církve nejde nejde určitě a pokud ano, tak je spíše lacině provokativní a zjednodušená (v některých chvilkách mi Mléčná dráha připomněla film Stanleyho Kramera Kdo seje vítr). No zkrátka špatné. 50%. (14.11.2007)

S Luisem Buňuelem si rozumíme a téměř pravidelně u mě získává vysokou nadílku. Tentokrát nebude hvězdičková sprcha maximální, jakkoliv si myslím, že Mléčná dráha patří k jeho vůbec nejlepším snímkům, a je radost sledovat jeho surrealistické hříčky při putování dvou tuláků napříč Francií a Španělskem na poutní místo v Santiagu de Compostela. Paradoxně neudělím nejvyšší hodnocení proto, že Buňuel se tentokrát pro mě vznáší v příliš intelektuálních výšinách a jeho teologickým hříčkám zdaleka ne vždy rozumím. Tenhle film si nejspíš vychutná někdo, kdo teologii má v malíku, jenže ten zase může považovat některé Buňuelovy provokativní úvahy za kacířské. Takhle nějak by vypadalo Jméno růže, kdyby se režisér nevydal cestou středověké detektivky, ale sledoval ctihodného Viléma z Baskervillu při jeho teologických rozpravách a úvahách. Monty Pythoni ve svém Životě Briana si vzali na paškál to, co je všeobecně známé, a měli tudíž mnohem lehčí úlohu. Buňuel se vydal obtížnější cestou, která není zdaleka pro každého. Ale to platí pro jeho filmovou tvorbu obecně. Celkový dojem: 85 %. (06.01.2015)

Ďalšia facka môjmu zámeru pozrieť si všetky filmy s hodnotením 80 % a vyšším. U Buñuela, rovnako ako u Felliniho, Antonioniho, Truffauta, Jakubiska a čiastočne i u Bergmana dochádza oproti stavu zo 60. rokov minulého storočia k výraznej zmene môjho postoja voči týmto ikonám svetovej kinematografie. Chápem, že mali nejaké fóbie z detstva, nejakých démonov, veď to sa stáva. Ale prečo hneď o tom nakrúcať filmy? Koľkí z divákov budú takí empatickí, že dokážu ich dielam rozumieť tak, ako to ich tvorcovia predpokladali? Ale nechcem kritizovať divákov, keď ide o film. Tento film som doslova pretrpel. Náboženská problematika ma nezaujíma a keď sa ešte podáva málo zrozumiteľne a rozporuplne, tak je to film pre niekoho iného, aj keby jeho filmárska kvalita bola bezchybná. (16.01.2015)

Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. (11.04.2006)