Cela

Oproti pohádkovějšímu The Fall je to brutálnější, ale taky nedopečenější. Zápletka je ohraná, ale vcelku zajímává(kde asi čerpali tvůrci Dextera). Tarsem si opět pohlídal vizuální stránku, ale už ne tak scénář a psychologické rozvinutí postav, které tak pusobí plytce. Celé to tak nakonec uvízlo spíše v průměrné šedi. (01.09.2008)

Nijak objevný příběh připomíná v určitých chvílích Noční můru z Jilmové ulice...ovšem forma, ta mě dostala. Vizuální orgie, exploze surrealistických obrazů, fantazie bez hranic. I brutální výjevy dýchají jakousi dekadentní krásou. Lopezová tedy, alespoń v tomhle filmu určitě, hrát neumí. Ovšem vypadá dobře, to nemůžu říct. Kromě bizarních krajin a kostýmů mne fascinovala scéna s koněm. Skleněné desky umožnily divákovi sledovat vše - včetně bijícího srdce - jako v hodinách anatomie...cosi až zvráceně krásného. Zato na kolovrátku na střeva nic moc krásného nebylo...Jen jsem si v závěru nebyl jistý, kdo by měl vlastně vyhrát, komu mám držet palce... (26.08.2010)

O soundtracku: Už během sledování filmu vám jsou určité tóny odněkud povědomé. Během psychedelických výprav do Stargherova vědomí a při závěrečné scéně vám konečně svitne. Utvrdíte se následně po skončení filmu, když zjistíte, kdo je oním skladatelem - Howard Shore. Přestože se pravděpodobně snažil, nostalgická hudba z Pána prstenů se rozhodně nezapře (jako například ve skladbě Drowning). Lesní rohy s dramatickým nápěvem skalním fanouškům podvědomě připomenou hobití putování do Mordoru. Melodie Středozemě ovšem není vším, co v Cele uslyšíme. V pouštních scénách dětské mysli je to hypnotická arabská hudba, která svou exotickou monotónností znatelně upoutává divákovu pozornost, a je tedy dobře, že jí režisér Singh využil jen poskrovnu. V dramatických momentech pak Shore stupňuje napětí údernými timbály, což je jak známo ve filmové hudbě vždy sázka na jistotu. Kompletní soundtrack je směsicí sugestivní, dynamické i hororové hudby, která na sebe až příliš často při sledování upozorňuje. Pro mnoho diváků tedy spíše rušivý element, na druhou stranu samotný soundtrack velice živě připomene s ním spojené scény. Rozhodně ovšem ničím nevyčnívá a troufám si tvrdit, že ho Shore nemá zařazený mezi svými nejpovedenějšími. Nejlepší soundtrack z filmu: Carl Rudolph Stargher. 50 % (25.04.2015)

V krátkom časovom slede sa do mojej pozornosti dostal opäť ďalší bizarný film (pred 2 dňami to bola vynikajúca japonská bizarnosť UZUMAKI z roku 2000). V prípade The Cell som predpokladal oddychovú atmosféru, moc som však netušil o čo ide, vedel som iba pár vecí (rok výroby, že sa jedná o thriller a vedel som aj o Jennifer Lopez). Jennifer moc nemusím, ani ako speváčku, takže aj pre to vo mne prevažoval skeptický postoj. Ale veľké pozitívne prekvapenie sa konalo a to nielen z vystúpenia J. Lopez ale hlavne prepracovanosťou a potenciálom filmu ako celku. Práca s kamerou, hudbou a celková bizarnosť jednotlivých výjavov ma nenechala chladným. Hlavný príbeh, ktorý je zhruba mixom MATRIXu a filmu SE7EN, spočíva v odhalení psychopatického vraha prostredníctvom novej nezabehnutej metódy, ktorá umožňuje prienik do podvedomých myšlienok. Médium si ako inak zahrala Jennifer Lopez, ktorej táto rola sekla. Film filmom robila však strhujúca atmosféra, miestami znechutenie (v dobrom slova zmysle) a všadeprítomná bizarnosť. The Cell je úžasný film na ktorý sa nezabúda. Prekvapujúce plné hodnotenie, snáď takýchto prekvapení bude čo najviac. (24.09.2007)

V kriminálním žánru už zřejmě nelze vymyslet nic nového a tak záleží už jenom na tvůrcovské fantazii a ochotě si se všemi zavedenými klišé pohrávat. Mladý režisérský debutant, plný dravé indické krve, Tarsem Singh, pojal snímek z větší části jako strhující snovou eskapádu, v níž je možné téměř vše. Většina tvůrců dává do svých filmů obtisk své duše a upřímně, pokud jsou snové výlety obtiskem té Singhovi, nechtěl bych být jeho psychiatrem. Obskurní obludárium, kombinující dětskou fascinaci v prostých hračkách (panenky) s kýčovitě přemrštěnou výpravou ve stylu Bollywoodu (výtvarné dekorace, kostýmy), vykreslené pomocí několika brilantně provedených kamerových výkrutů a podpořené fascinujícím a maximálně „mimo“ soundtrackem Howarda Shorea, se jen tak nevidí. Možná i díky tomu je pak možné pozapomenout na scénáristickou impotenci a do poslední kapky si vychutnat formu, která protentokráte drtivě vítězí a projednou to vlastně není na škodu. (11.06.2006)