V kruhu koruny

Richard II. byl pro mě vždy ve stínu zbylých Shakespearových historických děl; a to nikoli kvůli atypicky striktně květnatě veršované formě, ale čistě z toho důvodu, že jeho hlavní postava mi připadá nejnezajímavější z Shakespearových velkých hlavních postav. Což je v přímém kontrastu s Bolingbrokem, který ač má mnohem méně prostoru a méně deklamací, tak je v mých očích neskonale zajímavější i rozervanější postavou. Každopádně odvážné Whishawovo "zženštilé" pojetí Richarda II. tuto postavu v mých očích výrazně vylepšuje. Vezmu-li v potaz, jak moc je jeho výkon svázán absolutní věrností původnímu textu, tak si rozhodně nezaslouží nic menšího než slova obdivu. Každopádně to i tak nic nemění na tom, že Bolingbroke je pro mě hlavní postavou Richarda II. a právě v jeho představiteli nacházím kámen úrazu této adaptace. Jak mám Rory Kinneara rád (a jak rozhodně není špatný!), tak v té plejádě pánů herců je přeci jen poněkud na druhé koleji. Což je věčná škoda i s ohledem na to, že předčasným vrcholem je již konfrontace Johna z Gauntu s Richardem. (18.05.2013)

Jediný problém této jinak sakra vydařené adaptace pramení již z předlohy; i tam se břitká konverzační komedie o prostopášném životě mladého floutka a prince v jedné osobě poněkud bije s dramatickým přístupem linie kolem historických patálií jeho otce Jindřicha. K obsazení snad výtek ani mít nelze a k výkonům pak již tuplem ne. Pominu-li nadšení nad herecky vděčným ústředním triem „Hal – Jindřich IV. – Falstaff“, tak nadchne především Joe Armstrong v roli Jindřicha “Hotspura“ Percyho. Škoda, že se přeobsadili role již v "prvním díle" obsazené; mohlo to být ještě o chlup zajímavější. (20.05.2013)

Docela i chápu, proč jsou obě části Jindřicha IV. tak často uváděny jako jedna pokrácená hra, protože proč mít dvě velmi dobré, když můžu mít jednu fenomenální, že? Každopádně jak ve druhé části poněkud stagnuje dějová stránka, tak kulminuje vývoj postav (a úměrně tomu herecké výkony). Výjimku tvoří Tom Hiddleston, který „pouze“ skokově přepíná z módu charismatický floutek do módu nekompromisní charismatický státník a nic mezitím, byť mu k tomu látka dává dostatek prostoru. Aby ovšem nedošlo k mýlce; v obou zmíněných polohách je nepřekonatelný. (21.05.2013)

Kdo by to byl řekl, že adaptace zrovna Jindřicha V. dojede na nedostatek vnitřního pnutí? Kdo by to byl řekl, že série, kterou zdobilo obsazení, zradí právě herci v nových rolích? Já tedy ne, ale ochotnické poulení očisek Patersona Josepha v roli Yorka je směšné jako máloco, ale i tak je jeho neherectví zcela zastíněno tragičností výkonu Edwarda Akrouta; ten se snad ani slušnými slovy popsat nedá. Dal by se pochopit v počátku éry němých filmů, ale přijít v jednadvacátém století ve vážné dramatické roli se stylizací do pudrem pobledlého zlotřilce, který bez ustání vrhá nenávistné krhavé pohledy, to je na velkou pováženou. Korunu všemu nasadí Richard Griffiths s nulovou dikcí a nejistým přednesem, který tak neumí svůj text prodat. Hodnotit ho ve škole, tak by se dočkal příkrého odsudku "nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším". V tomhle marastu pak ani nepřekvapí rutinérská režie, která i tak vděčné scény jako proslov na svátek svatého Kryšpína před bitvou u Azincourtu zazdí tak, že si jich divák vlastně ani nevšimne. Navíc k tomu mnohdy jako hudební podkres hrají otřesné patosem znějící tklivé trubky čili již pouze čekáte, kdy dojde na záběr pomalu k zemi padající anglické standarty... Výsledek není špatný, na to je předloha až moc dobrá a herci (v čele s těmi z minula) příliš dobří, ale tady bez výhrad fungují jen scény učení se a tokání v anglišfránině. (22.05.2013)