Sněžné bratrstvo

Velmi realisticky zpracovaná podívaná, v níž nám tvůrci bez sebemenších skrupulí ukazují, co se v oněch osudných dnech odehrávalo. Režisér J.A. Bayona nedělá žádné zbytečné rušivé odbočky, již v začátku nám nabídne nervy drásající okamžiky ztroskotání letu 571, kde vynikne vtahující kamera a dobře známé tóny z pera Michaela Giacchina. Od tohoto momentu, od něhož sledujeme postupný rozklad naděje, následují další výrazné scény, u nichž se slabým povahám možná udělá lehce nevolno. Bohužel, i přes tyto atributy jsem se neubránil dojmu, že celému ději by více slušela kratší stopáž, jelikož v případě olbřímích 140 minut to celé občas působí trestuhodně rozvláčně. Avšak poté nás z děsuplné letargie vysvobodí dokonalé finále, které utahuje šrouby emocí až na samotné maximum. Co tedy dodat na závěr?  La sociedad de la nieve je i přes některé neduhy skvěle natočeným mementem Zázraku v Andách, který fascinuje i po desítkách let. Jsem vážně velmi rád, že se tohoto projektu chopil tak schopný tým, přičemž nám doručil realisticky děsivý zážitek, který doslova bere dech. Skvělá práce! (Netflix) (09.01.2024)

Vyserte se na srovnávání s Alive, tohle NENÍ remake. Tohle je autentičtější, drásavější a ještě po několika dnech nemůžu film pustit z hlavy. Ukázka toho, že neskutečný herecký talent se dá najít i mimo bažinaté vody Hollywoodu, a že se i relativně dobře známý příběh dá natočit věrně a zároveň originálně, technicky dokonale a přitom ne chladně (i když... podle vyprávění herců je prakticky všechen sníh ve filmu opravdový). Vamos Uruguay. (28.01.2024)

„Pablo byl dobrý chlap. Diego je naprosto nechutný. Pedro je fešák xežrání.“ Tyto věty mohou v kontextu této předělávky filmu Přežít o světově asi nejproslulejší partičce lidožroutů opět nabývat zcela nových a neotřelých významů. Z technického hlediska je to samozřejmě předělávka modernější, exekučně hezčí, jazykově autentičtější, a i kulinářsky mnohem pestřejší a odvážnější. V roce 1993 si američtí kluci po dvouhodinové etické filipice jen ke konci decentně ukrojili podměrečný stejk z trenéra. To tahle skupinka  Hispánců jako poleno je mnohem víc při chuti, všichni žerou, až se jim dělají boule za ušima, ohlodávaj kosti, základní kodexová hamletovská otázka tu místo „Žrát či nežrat?“ zní spíše jestli „Se zelím či se šípkovou omáčkou?“ a kluci dozajista značně gastronomicky odlehčili čilým čilským záchranářům v tahání těžkých pytlů s obětmi havárie. Nasraně druhé bych ale Bajóně napálil tak minimálně třicet minut až do konce zápasu za zdržování! Je nade vši pochybnost prokázáno, že taková kohorta andských ztroskotanců může maximálně tak mrznout, plahočit se po horách, sem tam se odkopávat z laviny nebo si dělat tatarák z lidské svíčkové. Na což vyčerpávajícím způsobem audiovizuálně bohatě stačí řekněme takových sto, maximálně ještě jakž takž prdelfrendly sto dvacet minut i s kecama. Je rovněž zřejmé, že takový průměrný traumatizovaný uruguayský ragbista sedmdesátých let minulého století, byť s kompulzivním pocitem, že má co říct, rozhodně nebyl žádný Emanuel Cunt. Čili navatit to na dvě a půl hodiny doslova úmorným pičoidním blábolením, je dost krutým prohřeškem jak proti divácké trpělivosti, tak proti sysluplné rétorice, a dalo se to dramaticky i obsahově zvládnout mnohem rychleji a chytřeji. A v neposlední řadě velmi rozhořčeně vytýkám Bolševizi, že půlka letadla nebyla teplá, ta druhá ebenově černá a pilot se nejmenoval Milada. Holt si pokrytečtí zmrdi účelovým kurvením reality i historie vyskakují jen na již kulantně vypláchlé anglosráčské a eurodementní stádečko, protože pěkných pár stovek miliónů konzervativních latinských Američanů rušících předplatné by jim udělalo solidní čáru přes rozpočet na to tolik korektní budování komunismu. (14.01.2024)

Bál jsem se, jestli dokážou vystihnout tu tíživou atmosféru "jsme v pr*eli" a aby to udrželo tempo po celé dvě hodiny. Přece jen u letadla krom pojídání se navzájem toho moc dělat nejde. Překvapivě to dopadlo na výbornou. Momenty jako první noc, zjištění, že nikdo nepřijde, bylo zachyceno fakt poutavě. Bayona tohle uměl už v Nic nás nerozdělí. Uběhlo pár konverzací, pár pokusů a znenadání byl konec. (04.02.2024)

Tak tohle jsem si k mému překvapení hodně užila. Moc jsem od toho nečekala a trochu jsem se bála 144 minut, ale nakonec jsem to zvládla na jeden zátah a nemohla jsem se od toho odpoutat. Je to ten typ filmu, který ve vás vzbudí spoustu otázek a pochybností, jestli byste na jejich místě udělali to stejné nebo se zachovali jinak. Je to surové, napínavé a dramatické. Ráda se k tomuhle filmu ještě vrátím. (18.03.2024)