Ovoce stromů rajských jíme

"Ovoce..." jsem poprvé viděl v roce 2009 jako ani ne dvaadvacetiletý student, když snímek uvedla Česká televize, a odrovnal mě tak, že jsem mu napálil (zcela v protikladu s většinou mých přátel a většinou ostatních hodnotících) plný počet. Vracím se ke snímku po patnácti letech prostřednictvím britského DVD Second run. Čeho je to podobenství, to je mi úplně fuk, příběh je o ničem. Naopak si vychutnávám stylizované herecké výkony (podtržené přemluvením některých herců), (na české poměry) obrazové orgie, hrátky s kamerou (ručka? Různorodé formáty filmového materiálu, na které se natáčelo?), filmové citace (razítkování z Ostře sledovaných vlaků a Nosferatu) a to vše je završeno Liškovou hudbou. Maximální hodnocení nechávám... (01.06.2022)

Zas a znovu mě tenhle Chytilové počin uchvacuje. Tentokrát musím souhlasit s oficiálním textem distributora. Filmařská lahůdka, kde si člověk snad v každém záběru uvědomuje obrazovou preciznost spojenou s jazykovou vytříbeností. Často zdánlivě banální a duchaprosté dialogy či monology dotvářejí pestrou mozaiku podbarvenou úžasnou hudbou Z. Lišky a k tomu souznící s obrazem. Dovedu si představit, jak Chytilová poháněla herce bičem. Třeba scéna na půdě, kde se Eva dotýká rozličných hudebních nástrojů, v rytmu pouští svazek paliček na buben a při tom se pohybuje mezi vším tanečními kroky. A to nemluvím o scéně s červeným pruhem látky. Pobíhání a míhání se lesem, mezi stromy, křovisky, barevné souznění s podzimní škumpou, obtočení kol stromu. Režisérky oblíbené barevné kontrasty - bílá, červená a černá. Detaily, znaky, náznaky, symboly. Výtvarný počin Krumbachové je stejně jako u Sedmikrásek neoddiskutovatelný. Kučerova kamera se jen nedívá, není pouhým prostředkem k záznamu, ona přímo dýchá, film jakoby se z ní rodil. Život a smrt. Uhrančivé, smyslné, dráždivé, nadčasové. Nepamatuji se, po kolikáté jsem viděl, včetně filmového klubu kdysi v kině, ale za čas se k tomuhle snímku opět vrátím. Spíše pro okrajové publikum. (02.03.2020)

"Já říkám pravdu!" "To nevadí! Jsme přece přátelé!"                                                                                                              Jsem konsternována!! Zatím nejlepší film od Chytilové, který jsem viděla Odvážná kompozice plná sueralistických obrazů, podkreslená magickou taktovnou Zdeňka Lišky. Je to s podivem, že mi toto dílko tak dlouho unikalo! Madam Chytilová zde potvrzuje svou teorii, že děj je pouze úlitba divákovi, režisér ho nepotřebuje. Fascinující! (28.01.2015)

Ovoce stromů rajských jíme je snímek s jednou z nejúžasnějších hudeb a kamer jaké znám. Bez digitální techniky musely dát kameramanu Kučerovi (animované a dobarvované sekvence, více pásů zaráz, fázované snímání postav) strašnou práci, dá se to pokládat za dar nastávajícího otce tehdy těhotné Chytilové? Film byl tehdy zařazen do soutěže v Cannes, kde podle svědectví režisérky zůstal nepochopen, nevyhrál nic a reakce šly dokonce až k otázkám typu: „KDE zůstala Věra Chytilová Sedmikrásek???“ Vysvětlení pro takový neúspěch jinak ne až zas tak zašifrovaného, nebo zmateného snímku vidím ve scénáři. Scény vyloženě silné a scény odkazující svou statičností na počátky kinematografie se v něm totiž střídají s „animírkami“ – hudebními groteskami, které dnes, po čtyřiceti letech, působí vyčpěle a totálně nudí. Tato trojnost záměru komplikuje filmu případné pochopení, pokud o ní člověk neví, brzy se v jeho estetice ztratí. – vidím zde i vysvětlení toho že se Ovoce stromů… mohlo stát kultovním – pokud totiž film vidíte poněkolikáté, slabé scény si jednoduše vystřihnete a věnujete se zbytku. A je na co koukat – dodnes nebylo v České konematografii takovým způsobem zachyceno působení LSD (to však jen na okraj – tato informace udělala film populárním v USA, kde na DVD vyšel ještě před českou edicí). Film je však zejména „kinematografickou kantátou“ ve smyslu Resnaisova filmu Hirošima má láska. Díky jedné z nejpovedenějších filmových hudeb Zdeňka Lišky, pohybující se od úvodních a závěrečných hymnických starozákonních sborů, přes psychedelické scény (pedály varhan + cimbál) až po černé grotesky (jakoby ztripovaná Eva leze přes půlmetrovou zeď ráje a stále není schopna se tam dostat), připomínající atmosférou některé tracky ve stejnou dobu vzniklého alba Beatles Sergeant Pepper´s lonely Heart´s Club Band. Děj filmu je v konzistenci k psychedeličnosti celku přitažen za vlasy – Eva z ráje se zamiluje do ďábla Roberta, tato láska ji vyvede za brány ráje, ďábla odhalí a zabije, ale cestu zpět nalezne až za mrazu, kdy jí Adam – Josef odmítá. Herecké výkony (Jitka Nováková, Jan Schmidt) jsou podobně jako v Sedmikráskách stylizovány do křečovité loutkovitosti. Emblémem filmu je pro Chytilovou typické jablko (namátkou dále ve filmech Hra o jablko, Vyhnání z ráje), výrazná je symbolika barev (oblečení Evy po zaslíbení ďáblu se mění z bílé na rudou – kostýmy E. Krumbachová), hlavní motto filmu, při kterém člověku posléze běhá mráz po zádech zní: „řekni mi pravdu!“ – mnohokrát opakované sborem a v závěru filmu pokřivené do quasi-biblického: „nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ (12.10.2010)

Královna české nové vlny byla nahá (a nestyděla se). Slibně agresivní smršť obrazových textur uvozuje banální lázeňskou historku přesazenou do ušmudlaného prostředí pískového lomu, zabalenou do recyklované sedmikráskovské poetiky (jejíž repetice a odmlky tentokrát nedráždí, jen nudí) s ypsilonkovým loutko-herectvím a přepatetičtělou Liškovou muzikou. To je všecko, zamýšlené podobenství o životě ve lži se vytratilo někde cestou; jestliže k divákům nemluví, není to protentokrát ani tak chyba diváků, jako spíš dosebeuzavřená autorská zpupnost. Inu, stane se, když se hledá. (10.02.2014)