Sedmikrásky

nejoriginálnější ženskej film ever...ale klidně to beru jen jako takovou blbost, je to prostě jen hra, někoho baví někoho ne, ale jak je vidět, spousta lidí má k tomuto filmu skoro osobní odpor, jako by je ten film byl urážel...někdo tam píše i něco o snobismu...je toho spousta, co toho dokáže tendle film vzbudit, a je to asi lepší než nevzbudit žádnou reakci... (29.04.2010)

Film Sedmikrásky je velice provokativní záležitost, která je plná barev, podmanivých obrazů, nečekaných skoků v ději (pokud zde vůbec nějaký je), přičemž tomu všemu vévodí dvě naprosto zkažená děvčata, jejichž konání a jednání s jinými lidmi je velmi kontroverzní. V rámci vizuální stylizace je tento snímek hodně nápaditý, o tom žádná. Ale mně osobně vadily obě hlavní představitelky - chápu, že měly být zkažené, ale vedle toho byly dosti otravné (v tom špatném slova smyslu) a mluvily jako (trochu přisprostlá) děvčata z prvního stupně (což mě fakt iritovalo). Ale téměř závěrečná scéna, ve které obě dívky naprosto zničí hostinu a poté se houpou na lustru, byla velice dobře natočená a nezapomenutulná. Zkrátka film, u kterého jsem si už u úvodní scény říkal, že to nebude pro mě to pravé ořechové - a moc jsem se nespletl. (29.04.2013)

"Nikdo nic nechápe." "Nikdo nás nechápe." Marie a Marie vravia pravdu, ani ja im vlastne nerozumiem a nechápem ich. Hlavne nechápem režisérskemu zámeru Věry Chytilové z pohľadu na film ako celok. Jednotlivé zložky sú zaujímavo usporiadané, nápadité a majú tendenciu baviť a zaujať umeleckým aspektom. Jedným z hlavných princípov, ktorými sa Chytilová v príbehu o dvoch skazených, skazených, veľmi skazených dievčatách (vílach?) dovedeného ad absurdum drží, je funkčná estetika škaredého. Kontrast medzi tým, čo vidíme a barokovým gýčom, s akým sú pojatí anjelici Marie a Marie, barokovou hudbou pražského orchestra a barokovým prostredím sály zo slávnej scény v závere filmu je až zarážajúci. Problém je, že film mal svoj význam v kontexte doby, ktorú Chytilová divákovi nepribližuje; s dekadenciou sa vyhýba rámcovaniu a jediný motív filmu, relatívne vzatý za slovo ako politický, je provokatívna rebélia a zhýralosť. Hra s vizualizáciou (teda kamerou, farebnosťou, nasvietením či filtrami), hudbou, zvukmi a rytmikou vo filme je patrná a bije do očí. Žiaľ až natoľko, že miesto obdivovania nadčasovosti a technicko-umeleckého skoku dopredu, popri ktorom všetko ostatné pôsobí zastaralo, je táto fraška o morálke s prvkami nemej grotesky a surrealistických filmov Luisa Buñuela alebo Maye Derenovej skôr materiálom potenciálne vhodným pre privodenie epileptického záchvatu. Účinok pre mňa preto, nech je tento počin akokoľvek ojedinelý a významný, ústi do prázdnoty a upustenia od pokusov o interpretáciu. Strácajú totiž pre mňa zmysel. Upustiť od zbytočného experimentovania, mohla z toho byť príjemne necudná a zvrhlá letná komédia. Chytilová vedela aj lepšie. 65% (23.05.2014)

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (01.02.2009)

Když jsem se s filmem setkal poprvé, po deseti minutách jsem to vypnul, protože mi ty dvě hrdinky lezly brutálně na nervy a neuvěřitelně mě sraly. Po čase jsem se ale rozhodl, že těm třem holkám (Chytilová, Marie a Marie) dám ještě jednu šanci. A nakonec jsem jim i přišel na chuť. Obě hlavní představitelky si natáčení zcela určitě užívaly, což se promítlo i do celkového vyznění filmu. Jen mi trochu připadá, že počáteční zkaženost obou děvčat, později již eliminovaná jen na marnivost a obžerství, čím více se blížil film k závěru slábla a slábla a divák si je zamilovával více a více. Což je, myslím, ke škodě filmu. Ale je to typická Chytilová, tak jak ji má laskavý divák rád. Možná škoda, že film, kromě dvou hlavních představitelek (chtěl bych být alespoň chvíli motýlem a ani by mi nevadilo mít srdce proklaté špendlíkem), zaujme hlavně formou (kamerou, střihem a výpravou) a ne obsahem. Jsem však rád, že jsem filmu tu druhou šanci dal. Asi ho dám ještě párkrát, abych odhalil mnohá jeho možná skrytá poselství a trochu si s holkama zazlobil. (04.01.2013)