Sedmikrásky

Nic naplat, tady si fantazie paní Ester Krumbachové opravdu přišla na své. Výtvarná stránka filmu je luxusní vizuální hostina. Chytilová pravděpodobně nechala tvůrčímu talentu své spolupracovnice zcela volnou ruku a dobře udělala, neboť bylo nedefinovatelně příjemné nechat se s nimi unášet v tomto kolorovém tripu. Škoda jen, že se dámy zaměřily s takovou vervou pouze na barevno a jaksi opomněly přiběhovou linii. Tomuto halucinogennímu odletu by krapet víc střízlivosti v ději blahodárně prospělo. (15.09.2010)

Jestli jsem to dobře pochopil, tak kdo si u filmu dovolí říct „škoda jídla“, tak schvaluje zlo válek. Už z tohoto paradoxu je vidět, že Chytilová sama neměla jasno, co chce říct a proti komu/čemu brojí (protože film má vlastně dva konce), hlavně když to bude co nejvíce artové po všech stránkách, klidně bez účelu a vnitřního smyslu. Dívat se na tohle dá jen chvíli - nikam se to nevyvíjí, nic to neříká, ani vnitřně to nikam nepostupuje, jen se dokumentuje jedna situace za druhou a řadí se k sobě bez ladu a skladu. Když vezmu jen čistě divácký pocit, nedalo mi to nic umělecky, poeticky, atmosférou, sdělením, nic. (11.07.2019)

Jakkoliv jsou Sedmikrásky po dějové stránce nestravitelné a jakkoliv by člověk dvě Marie v některých chvílích nejraději zabil, pro mě je nejpodstatnější výtvarná stránka, která je naprosto geniální a díky ní nemohu od filmu - stejně jako když jsem ho před těmi pěti lety viděla poprvé - odtrhnout oči. (01.02.2009)

Na jednu stranu je z pohledu dnešního diváka hrozně těžké číst v novovlnných alegoriích významy, protože tyto významy jsou neoddělitelně spjaté právě s dobou vzniku. Po padesáti letech je leckdy prakticky nemožné je rozkódovat. Na stranu druhou, tyto filmy je možné číst jakoukoliv zvolenou optikou. No a zrovna v případě stylově nesmírně excesivních, anarchistických a feminismem nevyhnutelně zatížených Sedmikrásek je to i po těch padesáti letech obrovská zábava! 90 % (24.02.2018)

Když jsem se s filmem setkal poprvé, po deseti minutách jsem to vypnul, protože mi ty dvě hrdinky lezly brutálně na nervy a neuvěřitelně mě sraly. Po čase jsem se ale rozhodl, že těm třem holkám (Chytilová, Marie a Marie) dám ještě jednu šanci. A nakonec jsem jim i přišel na chuť. Obě hlavní představitelky si natáčení zcela určitě užívaly, což se promítlo i do celkového vyznění filmu. Jen mi trochu připadá, že počáteční zkaženost obou děvčat, později již eliminovaná jen na marnivost a obžerství, čím více se blížil film k závěru slábla a slábla a divák si je zamilovával více a více. Což je, myslím, ke škodě filmu. Ale je to typická Chytilová, tak jak ji má laskavý divák rád. Možná škoda, že film, kromě dvou hlavních představitelek (chtěl bych být alespoň chvíli motýlem a ani by mi nevadilo mít srdce proklaté špendlíkem), zaujme hlavně formou (kamerou, střihem a výpravou) a ne obsahem. Jsem však rád, že jsem filmu tu druhou šanci dal. Asi ho dám ještě párkrát, abych odhalil mnohá jeho možná skrytá poselství a trochu si s holkama zazlobil. (04.01.2013)