Já a Ty a všichni ostatní

Po shlédnutí tohoto filmu jsem přesně věděl, co mu bude nejvíce vyčítáno, ale působil na mě natolik křehce (po celou dobu se mi zdálo, že se musí každou chvíli celý sesypat a to samé jsem měl u herců), že jsem pocítil nutkavou potřebu jej bránit a ochraňovat. Tak to teď těmi pěti hvězdičkami dělám. (04.05.2006)

Nevím, co přesně si mám o tomto filmu myslet, ale rozhodně mě překvapil. Nečekal jsem to. Žádný příběh, žádný deadline, žádné poselství, zkrátka nic. Jen příjemně plynoucí sled obrazů a pocitů, po kterých zůstanete velmi pozitivně naladěni. To stačí, ne? Dodatek: John Hawkes mi připomněl svým charakterem Vincenta Galla. To je docela dobrá reference. (06.05.2006)

Všichni tak nějak celý život pokukují po té tajemné a zcela nepředvídatelné síle, jakou láska bezesporu je.. Americký nezávislý počin v úvodních minutách zcela náhodně rozhodí kostky v anonymním světě a představí několik nesourodých postav – umělkyně s videokamerou, právě se rozvádějící bílý prodavač v obuvi, jeho dva černí synové rádi chatující na netu, dvě naivní puberťačky zkoušející chutě dospívání. Jak už to tak bývá, osudy jednotlivých postav se postupně začínají prolínat, divák dostává smysluplná vodítka. Nechybí ani humor, pro některé na hranici snesitelnosti, pro jiné příjemná změna. Autorský počin Mirandy July místy pobaví, místy potěší, často šokuje. V dobrém i zlém. Toto smutné, přesto svěží vyprávění ale není rozhodně pro každého!! (25.08.2006)

Na filmové mapě světa bych to zakreslil někam mezi Amelii z Montmartru a Americkou krásu. --- Nejsem si jistý, proč se mi to nelíbilo víc. Možná mám věci raději víc polopatě. Zdá se mi, že se některé postavy nemusely mihnout a jiné mohly být důkladněji prokreslené. Takhle to tak trochu nezúčastněně těká po zajímavých lidech. (31.08.2010)

Navzdory tomu, že Miranda July klame tělem a snaží se být jiná, vyznívá její debut stejně banálně jako většina současných amerických nezávislých filmů – pozitivně pocitových (feel-good) vztahovek. Dokonce angažuje (dnes už) klišé multilineárního „vyprávění“, kdy některé z postav existují výhradně pro komický efekt. Její metoda spočívá ve vršení situačních nápadů (zapálená ruka, rybička na střeše auta, soutěž ve felaci) a „kouzel okamžiku“, které ale film dále fragmentizují. Hlavním přínosem filmu tak zůstávají průniky výtvarného a performačního umění – režisérka je výtvarnice –, bohužel mu chybí jednotící „vzkaz“, autorská vize. Film má slabiny debutu: hýří za ta léta nasbíranými nápady, ale jinak nemá co říct. (25.03.2006)