Casablanca

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)

Klasika, která větší legendou než by měla být. Nežiji v době vzniku, neviděl jsem tento film v sále plném lidí, pro které byl Humphrey Bogart a Ingrid Bergman symboly a modlami. Proto můj pocit z filmu trochu pokulhává za jeho legendárností hlavně na americkém kontinentu. Příběh je vsazen do poutavého prostředí, které si prakticky prohlédneme jen díky několika exteriérům a jinak si musíme vystačit s postřehy postav a interiéry baru, hotelového pokoje apod. Ingrid Bergman pro mě naplňuje to, čím nikdy Lauren Bacall nebude a to krásnou ženou, pro kterou by se dokázal muž obětovat. Casablanca s odstupem času působí až ikonicky. Její kvality se nedají popřít. Vystavění základů dramatického příběhu s láskou v zádech a dokonalou hlavní postavou "hrdiny" jsou věčné. (03.02.2007)

Náhodou jsem natrefil na pořad Na plovárně, kde shodou okolností byla hostem Isabelle Rosseliniová - dcera nezapomenutelné Ingrid Bergmanové, a tak teď píšu tohle hodnocení... Klišoidnější film snad neexistuje, ale je to klasa. Humphrey Bogart je excelentní, vším tím patosem se brodí s nezaměnitelnou elegancí a šarmem, krásná Ingrid Bergman se postará o zápletku s tragickou láskou v hlavní roli, zapějeme si Marseillaisu a vše skončí klasickou větou o začátku skvělého přátelství....prostě to je nejlepší béčková love story (a to není urážka) všech dob a basta. (25.01.2003)

(1001) Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala. (15.06.2015)