Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Vajíčko se stalo perlou mezi hrami Belgičana Féliciena Marceaua. Po české premiéře (1964) v Městských divadlech pražských v režii Oty Ornesta s Václavem Voskou v roli Emila Magise se hrálo na mnoha dalších českých scénách. Vajíčko je symbolem dobrého bydla. Je v něm útulno. V zájmu každého průměrného maloměšťáka tedy je dostat se do něj. Jediná cesta, jak se dostat do vajíčka establishmentu, je ale popření vlastních zásad, lobbing, politikaření. Václav Voska tohle všechno zvládl s nezapomenutelnou přesností a grácií.

„Byl to nádhernej mužskej,“ řekla o něm při natáčení bonusu v pražské poetické vinárně Viola jeho kamarádka a spolupracovnice, herečka Jaroslava Adamová. Rozsáhlý rozhovor nám poskytla nejen ona, ale i tehdejší dramaturgyně Městských divadel pražských Ludmila Janská, která s Václavem Voskou na Vajíčku úzce spolupracovala. Současnou dotáčku obohatí také doyen televizní dramaturgie Miloš Smetana, autor cyklu Zveme vás do divadla, v němž léta důsledně sledoval nejlepší inscenace. Tento dodnes živý cyklus vznikl v roce 1965 a jeho podoba byla ve druhé polovině šedesátých let spjata právě s tváří Václava Vosky, jehož úvody a přestávkové rozhovory byly legendární. Jako součást bonusu uvidíte rozhovor Václava Vosky s Janem Werichem k inscenaci Sever proti Jihu, který rozhodně není jen o představení Divadla E. F. Buriana, a fiktivní rozhovor, jejž vedl Václav Voska jako průvodce cyklu sám se sebou jako s představitelem fyzika Möbia z Dürrenmattovy hry Fyzikové. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (35)

Tatatranka 

všechny recenze uživatele

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. ()

farmnf 

všechny recenze uživatele

Václav Voska byl přitom a vyhrál na celé čáře. On přiznává, že čest se pro něj stala zbytečnou přítěží a úspěšně ji odolal až i nad ní zvítězil, morálku také postupně vymazal, že po ní ani památky nezbylo. I nad systémem zvítězil, nad ženou, panictvím a frajerem z Indočíny. V podstatě divadlo jednoho herce psané perem Féliciena Marceaua. Svět je jaksi pokurven, napadá mě po shlédnutí tohoto monologu Václava Vosky. Třeba v něm najdete odpověď proč. Jo a dodnes se to hraje http://www.novinky.cz/kultura/36680-vajicko-vypravi-jak-se-dostat-do-politiky.html ()

Reklama

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna. ()

gjjm 

všechny recenze uživatele

Jako vždy dokonalý Václav Voska v jedné ze svých stěžejních divadelních rolí vypráví o tom (hra je v podstatě soustředěná na jeho postavu, ostatní mu jenom nahrávají), jak našel životní systém, jak do všeho fušuje, jak se snaží dostat do vajíčka, do skořápky světa, za vodopád lží. Jak poprvé lhal, jak poprvé kradl (a v důsledku toho přišel o panictví a v důsledku toho zase o práci), medituje o nerozbitném vajíčku lidské civilisace, vypráví o tom, jak nemůže žít ani v systému ani mimo něj... A pak sledujete, co se z něho kvůli tomu stane a jak to přijímá... A je z toho geniální, vtipná i drsná divadelní hra s neobvyklou a o to zajímavější symbolikou (vajíčko, kapesník...), vypovídající o světě a lidech v něm to, co málokterá. A navíc, o co se snažili všichni ti nenápadní nechutní malí záporáčci a odporní udavači v celé historii herectví, to dokázal Václav Voska shrnout a překonat v pouhé intonaci šesti slov: "u jedné děvky v ulici Borejeaux." Tohle je po stránce zvukové, orthoepické a vůbec mluvené dokonalá čeština. Vinklář z pozdější inscenace mu nesahá ani po paty a dost se Vosku snaží napodobovat, přestože na to - ač jinak velmi dobrý herec - hlasově ani herecky nemá. P. S. Musím říct, že převod to TV podoby se silně nepovedl, nicméně původní hra a zejména Voskův výkon jsou tak úžasné, že nemůžu jít s hodnocením níž. P. P. S. Mezi Voskovými divadelními rolemi rozhodně nejlepší, z rolí čistě recitátorských pokládám Nový zákon z Violy za ještě mnohem, mnohem lepší. Copak opravdu existují ženy, co se ptají, kolik je hodin? P. S. Taky se ráno nebudím svěží a čilý. ()

easaque 

všechny recenze uživatele

tato televizní verze úspěšného divadelního představení nám zábavnou formou přiblíží filozofii fungování dnešní společnosti. Tak vykoukněte ze své skořápky a nechte se osvěžit příjemnými hereckými výkony skvělých herců v čele s excelentním Václavem Voskou, kterému role padla jak ulitá. U mě má silnější 4* a samozřejmě doporučuji- [ PŘÍBĚH: 3 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] ()

Galerie (1)

Zajímavosti (1)

  • Premiéra 3. 2. 1964, Městská divadla pražská, scéna Divadlo Komedie. (NinadeL)

Reklama

Reklama