Grand Prix

To byla krásná doba, když do vozů F1 usedali piloti s vědomím, že vyhraje ten nejrychlejší blázen a ne ten, do jehož monopostu bylo zabudováno nejvíc elektronických vychytávek. Já mám tedy příliš málo sebevražedných sklonů na to, abych pociťoval touhu prakticky si vyzkoušet rychlost uhoření v monopostu, ale z bezpečí stabilně usazeného křesla jsem si vychutnal adrenalin na trati, zvědavě jsem si prošel depo a ani nakouknutí do osobního života pilotů nebylo zcela od věci. Tři filmové hodiny obvykle převyšují schopnost mého soustředění, ale Frankenheimer svědomitě sešlápl plynový pedál k podlaze a k podřazování se odhodlal jen ve velmi ostrých zatáčkách, takže mi Grand Prix profrčelo před očima rychleji než kterýkoli zásadní díl libovolné mexické telenovely. (27.02.2013)

Automobilové závody mě vůbec nezajímají, ostatně jako jakýkoli jiný sport. Ačkoli má ve všech závodících scénách režisér Frankenheimer skvělé nápady (rozdělená obrazovka, vzpomínání závodníků při posledním závodů na chvíle s osudovými ženami), tak asi jako jediná závodní scéna  mě tady do očekávaného transu dostala ta, která byla zpracována originálně snově a Montand si při výkonu představoval svou milou novinářku. Naštěstí má tento film, co nabídnout i když zrovna nevrčí motory a nebojí se pokládat si i  otázky, jestli má takové závodění vůbec smysl a ukázat i jejich odvrácenou stranu. Bavily mě osobní linky trojice závodníků, kdy jednomu do života vstoupila možná nová naděje a další se snaží vrátit se na vrchol (jeden po vyhazovu a neúspěšném pokusu o reportování, druhý po úrazu.) Ostatně, i ty trochu nepochopitelné vztahové propletence nebyly vůbec špatné, bavilo mě je sledovat. Je zde obsažena i určitá psychologie, která se tady skýtala třeba  v pochybovačných otázkách, především ze strany Montandovy postavy, kterého trápí způsob jeho života, který ale nemůže a ani nechce měnit. Samostatným pokladem je zde původní krásně dochovaný  ČST dabing, který nebyl do roku 2019 vůbec nikdy (!) odvysílány. Mé oblíbené spojení Munzar-Montand se zde kona historicky vůbec poprvé a Štepánek, Štepnička nebo Eva Trejtnarová z Muže z Acapulca (!) nezůstávají pozadu. Zkrátka, ačkoli mě neberé téma, tak to byl pěkný film s poctivou šedesátkovou filmařinou a krásným dabingem navrch. (11.08.2023)

Tuto filmovou Grand Prix jsem poprvé sledoval před pár lety společně s tátou, díky kterému jsem měl sledování doplněné o výklad s porovnáním závodních tratí a bezpečnostních opatrení tenkrát a dnes i dalších zajímavostí kolem Formuly 1. Táta je totiž letitým fanouškem F1, takže jsem ho přesvědčil na společnou projekci, přestože podobně starým filmům neholduje. Já zase příliš neholduji auto-moto závodům, jejich sledování mě obvykle nenaplňuje a mohly by mi být stokrát ukradeny, jenže tohle je film vrcholních tvůrčích sil Johna Frankenheimera. Jeho režisérské umění v oblasti na svou dobu novátorsky pojatých akčních scén, nápadité střihové skladby včetně vícezáběrových montáží i práci s vizuálem a zvukem nemůže tady nechat snad žádného filmového fanouška úplně chladným. Ve filmu sledujeme dlouhé sekvence z celkem snad šesti závodů, ale každý je natočen a sestříhán úplně jiným způsobem a dokáže svým pojetím strhnout, v případě druhého závodění ještě ke všemu „Frankie“ proměnil scény závodění za doprovodu Jarrého hudby a romantického snění Montanda o krásné Evě Marie Sant v jedinečný audiovizuální balet formulí na trati! Na poli tří hodin rozpracoval pan režisér vlastní osobitý koncept akčního sportovního dramatu, jaký pak zopakoval v mírně skromnějším provedení i v The Gypsy Moths nebo Jezdcích – totižto jeho opakovanou specialistou se staly strhující příběhy, v jejichž nitru zdaleka nejde jenom o akci. Přestože ta připraví svým autentickým pojetím divákovi samostatný adrenalínový zážitek, zároveň v rámci celku tvoří plynulou součást dramatu, jež se výrazně soustředí i na psychologii postav se všemi vnitřní pocity a vzájemnými vztahy, kdy film nechá odeznít i nejeden silný lidský příběh. Dnes jsem viděl Grand Prix podruhé a znovu šlo o nezapomenutelný filmový zážitek, po němž tuším, že většina dalších tematicky spřízněných snímků pro mě zůstane ve stínu Frankenheimerova opusu. [100%] (04.08.2023)

Osudové ženy, bujaré nekonečné večírky, nezaměnitelná vůně benzínu a spálených pneumatik, všudypřítomná smrt, kdy každý výlet mimo trať je potencionálně vaším posledním a vy jste nesmírně rádi, když zůstane jen u „nevinně vyhlížející nedobrovolné koupeli popř. netradiční sklizni ovoce v korunách stromů“..., desetitisíce nervózně přešlapujících diváků v ochozech stadionu, v oknech, na přilehlých zídkách...všechny spojující společná vášeň pro rychlá kola a to nejdůležitější-piloti, s jediným cílem. Spatřit cílový praporek dřív, než kterýkoliv z jejich soupeřů. Nikoliv Howardova (zdejší) vyhypeovaná sázka na řemeslnou jistotu, v podobě neživoucích Rush, ale živočišná Grand Prix J. Frankenheimera, je pro mě osobně tou pravou resp. plnohodnotnou F1-čkovou podívanou a skutečnou poctou těm šílencům, co opětovně usedali do „pojízdných rakví“. Zamiloval jsem si ten snímek, každou jeho sec, i se všemi jeho chyb(k)ami a starými dobrými bolístkami v podobě přepisování historie, které však (v mých očích) mnohonásobně přebíjí ta všudypřítomná vášeň, zapálení, láska (jak je komu libo) pro tento adrenalinový (motor)sport. To vše odehrávající se stále ještě v dobách, kdy převažovalo umění samotného jezdce, nad nejmodernější (elektro)technikou. Nedočkáte se tedy žádných křečí do konečků prstů od mačkání tlačítek, tady se jede pěkně po staru, s klasickou řadící pákou. Grand prix, to je herecká jistota v čele s duem Y. Montand – J. Garner a klasický příběh nazíraný pohledem nikoliv dvou jezdců (nesmiřitelných rivalů), ale rovnou čtyř. Tím hlavním lákadlem resp. to, co dělá tento snímek tak nezapomenutelným, diváka zvedá resp. přikovává do sedaček a pohrává si s jeho tepovou frekvencí, jsou však samotné autentické (počítačem neupravené) záběry ze závodních okruhů, opepřené detailními pohledy do kokpitů, navíc neuvěřitelným způsobem ozvučené. Vrcholem budiž závěrečná Monza s původní klopenou zatáčkou, která je skutečnou delikatesou pro opravdové fajnšmekry. Závěrečný záběr, se stojícím J. Garnerem uprostřed startovního roštu, za zvuků burácejících motorů, je přesně TÍM momentem, kdy divákovi naskakuje husina po celém těle. Chápu, že nezainteresovanému divákovi můžou přijít moje slova, jemně řečeno, pošetilá. Popravdě? Je mi to tak nějak..... u prdele. 90% (16.01.2014)

Tak po nudným a přeceněným Le Mans jsem dostal chuť na fakt pořádný a dobový závody a doplnil jsem si konečně tenhle kousek od režiséra Frankenheimera. Rozhodně se jedná o precizní a vybroušenou záležitost a nebojím se říct i nejlepší závodní záběry, jaké se kdy ve filmech s touto tématikou objevily. Na svoji dobu totální pecka, ale jak se zdá, tak obstojí i v dnešní době.90% (08.02.2020)