Planeta opic

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

„Take your stinking paws off me, you damned dirty ape!“ Jak to říkal Einstein? Že se ve čtvrté světové válce bude bojovat jen klackama? A říkal taky, že všechny opice budou umět perfektně anglicky..? Jeden z možných směrů neodarwinismu v sci-fi klasice s nadčasovou hudbou mistra Goldsmitha, kastraci se vyhýbajícím kovbojem Hestonem, slabší prostřední pasáží z opičího města a nejen v období studené války nosnou myšlenkou hrozící sebedestruktivity lidstva, leč zub času už zapůsobil, jak tlupa hladových makaků na trs banánů. Vzhledem k poslednímu záběru je velká škoda, že Frank Sinatra nazpíval svůj hit "New York, New York" až o něco později, jinak by ho režisér Schaffner určitě použil.. (21.02.2011)

"You Blew it up! Damn you! Damn you all to hell!" Klasické sci-fi, zaručující i po letech kvalitní zábavu „s přesahem“ (zkuste si místo opic představit lidi). Obzvlášť sugestivní jsou díky kameře a hudbě (Goldsmith) úvodní minuty – procházení zakázanou zónou. Zjev inteligentních primátů sice již nezvedá chlupy na zátylku, bránici na druhou stranu také ne. Ale stejně, nehledě na to, co si o mně pomyslíte, za jak velkého magora mě označíte, Burtonův remake mám radši (pro jistotu: kvůli Heleně Bonham Carterové pod opičí maskou vážně ne!). 75% Zajímavé komentáře: tron, Ony, gudaulin, sportovec (17.04.2010)

Narozdíl od příjemně vzrušujícího počteníčka knihy Pierra Boullea, mě film zhusta vyděsil. Aby taky ne, viděla jsem ho ještě jako dítě, a ze strachu o kosmonauty, Novu i Ziru dlouho nevyšla, dokonce jsem nějakou chvilku trpěla fobií, že jsem buď na špatném místě ve správnou dobu nebo na správném ve špatnou dobu, nebo jsem prostě bez ohledu na místo a čas ta nesprávná osoba ................. :-)). (01.10.2005)

Startér velmi zásadní sci-fi série světové kinematografie. Mrazivý závěr původního filmu na první zhlédnutí šokoval miliony diváků po celém světě a jeho kouzlo nevyprchalo dodnes. Charlton Heston už byl v době vzniku snímku uznávanou hereckou kapacitou, ale zde si své postavení ještě upevnil. Za pozornost stojí též skvělé masky a hudba Jerryho Goldsmithe. Série má sice sestupnou úroveň a logické (nebo dějové) nedostatky, ovšem pro mě zůstává jednou z nejoblíbenějších a tak i ostatní díly hodnotím pozitivně. Jednička je ovšem kultovní a bude navždy patřit k nejpozoruhodnějším filmům, které kdy Hollywood stvořil. (19.12.2013)