Muzika

To to ale trvalo, než si ČT uvědomila, že existuje taky něco jako slovenská tvorba a prskla to naplac. Doufám, že nezůstane jenom u jednoho vrhu, protože už jenom sama slovenština se mě krásně poslouchá a co teprve Slovenský herečky, tady byly ve větší úloze dvě, mě z Románu pro muže dobře známá Táňa Pauhofová a naopak mě zcela neznámá Dorota Nvotová a obě teda těžce žratelný. Ovšem vrcholná lahůdka je hlavní hrdina, ten tam neustále ocucová saxofon, blbě kouká a zasune do nepravý, ale byl to takovej roztomilej brouček obecnej na kterýho by se nemoh zlobit ani Stalin. Líbila mě filmová poetika, která mě při sledování Muziky zavalila i atmoška, která povyšovala můj zážitek z téhle docela zajímavé životní libůstky. (30.11.2011)

MUZIKA Jurka Nvotu je fenomén. Fenomén, ktorý ťaží z toho, čím zároveň trpí : - porovnávaním s Pelíškami - ktoré je úplne logické, lichotivé, zároveň ale zaväzujúce a brániace dopriať Muzike zaslúžený obdiv. Resp. nie obdiv, ale čistú radosť z videného, pretože tie pelíšky tam stále niekde vzadu sú. Ďalej je tu vyrovnávanie sa s minulosťou presne tým nostalgickým sposobom, ktorý mnohým už nemusí prísť zaujímavý (a nostalgický). Tiež pocit (najmä pre nás, Slovákov) prehnanej kritickosti voči nám samým, tým pádom i voči filmu, ktorý sa skutočne podaril, ale akoby v nás historicky zakorenene fungovalo, že voči sebe samým musíme byť kritickí viac ako voči iným. Čo je všetko škoda a zároveň akási zvláštna zákonitosť. Resp. zákonitá škoda. Takže po krátkom entré čisto subjektívne oko, idem na to inak: nesmial som sa od srdca, usmieval som sa. I s odstupom (film som videl na Febiu) obdivujem Juraja Nvotu za vedenie hercov. Ani náznak amatérizmu, ani jedna herecky trápna scéna v zmysle - čo to bolo toto ? Presný Ľuboš Kostelný, krásna Táňa, ktorá sa síce nakoniec vyvinie zvláštne bezfarebne, ale i tak, fakt krásna (tu som vždy nekritický). A celá rodinka Oľhovcov Geišbergovcov, ktorá má jednoducho herectvo v srdci. Po Krutých radostiach sa pánu Nvotovi podaril ďalší fajný filmík, ktorý nie je dokonalý, ale čo je dokonalé ? A že vie byť dokonalosť i nudná... (22.05.2009)

Film sa nesie v neskutočne pohodovom duchu. Postavy sú sympatické a čo sa týka hereckých výkonov tak nemám veľa čo vytknúť. A aj keď je Muzika filmom hlavne o muzike, tá muzika tam až tak veľkú úlohu nehrá. Skôr len dolaďuje prostredie a nejaké tie vzťahy medzi postavami. Nvota je zručný režisér , ktorý nakrútil veľmi pohodový film, lenže o čom vlastne? Iste máme tu lásku, túžbu po sláve, neveru, priateľstvo, rodičovstvo, nahotinky, ale na konci všetko vyšumí do prázdna. Síce na jednu stranu to dokonale ukazuje aký je život a že nie všetko má náhly koniec. Lenže línií je naozaj veľa, nepočítam fakt, že sa to odohráva za mocného socíku, a tvorcovia ako keby úplne zabudli na stotožnenie hrdinu z obyčajným divákom. Na konci si uvedomujeme že hlavný hrdina je v peknej riti, a že veľa vecí posral, ale nejako ho neľutujeme a ani mu počas filmu veľmi nefandíme. Píšťanek je predsa len tvorca veľmi zvláštnych kníh, ktoré majú svojich fanúšikov, ale ktoré nie sú určite pre každého. A aj keď je film veľmi príjemný, nemôžem sa zbaviť pocitu, že sa to dalo spraviť viacej prívetivejšie. Ale rozhodne to nie je strata času. (25.02.2010)

Takhle bych si představoval slovenský film jak má být. Moc se mi to líbilo. Příběh mladíka-třtiny ve větru se klátící- který se živí hraním na saxofon po zábavách s partou pochybných existencí. Sám neví vůbec o životě nic a jen se tak plácá. To přináší spoustu zajímavých situací, takže film je spíš taková obrazová koláž. Ve filmu upoutá Dorota Nvotová jako "švihlá" holka, co spí s každým. Film o ničem a zároveň o všem. 80% (26.06.2013)

Muzika je film opravdu vtipnej, a přitom tak nějak skromnej. Komický situace jsou dobře vymyšlený, zahraný i vypointovaný, a to znamená hodně. V českých komediích z poslední doby se tlačí na pilu ve scénáři i hereckým výrazu a nakonec to vypadá tak, že když by se měl člověk zasmát, má spíš pocit, jako by ho do toho někdo nutil, i když jemu se smát vlastně nechce. Zato vtípky z Muziky ve mně nechaly příjemnej pocit uvěřitelnosti a správný míry nadsázky. Juraj Nvota se nesnaží předávat nějaký zvláštní poselství, spíš se mu daří vystihnout atmosféru "starejch blbejch časů za komoušů". Daří se mu to tak, že si uvědomíme, že bysme se do nich rozhodně vrátit nechtěli, ale že i tenkrát tady žili lidi, který byli v něčem tak nějak stejný, jako jsme dneska my. Tak, že chceme s těmahle lidma prožívat jejich příběh. Báječně jsem se bavil a navíc mě potěšilo, jak profesionálně a vkusně je tenhle film natočenej. Naprostou většinu českých novinek strčí do kapsy. (06.08.2008)