Tobruk

Konečně vznikl český film, který nevypadá ani trošku česky. Tvůrci si na tom prostě dali záležet a vytvořili dokonalé válečné drama, které splnilo přesně ty požadavky, které se od něj očekávaly. Václav Marhoul natočil film, kterým dokáže vzdát hold československému pluku, který v Tobruku bojoval. Ne příběhem, ale odvahou, se kterou čelí, nejen nepříteli, ale hlavně krajině. Tobruk je přesně ten typ válečného filmu, kterému především na příběhu nezáleží, hlavně tedy proto, že nějaký příběh rozhodně vyprávět nechce, jemu jde skutečně o jediné, připomenout, že tam někdo bojoval, a že bojoval hrdě za svojí vlast. Na film jsem se těšil přes dva roky a nakonec jsem se dočkal. Tak nějak jsem šel do kina s tím pocitem, že plný počet tomu nedám, ale i tak jsem z kina odcházel nanejvýš spokojený. Vznikl totiž film, který by se podle mě dokázal prosadit i v cizině, a to nemálo. Vznikl totiž film, který ukázal, že i naše země dokáže natočit něco tak efektivního, akčního, s výbornými efekty, parádní režií a hlavně nezapomenutelným nápadem, který se neztratí. Tobruk je film, na který se nezapomene, protože dokázal dle mého světu natrhnout prdel tím, že se natočil za opravdu málo peněz, na co může být právoplatně hrdý, že se v něm objevili i pro Čecha ne příliš známí čeští herci, že Marhoul si dal tu práci, a ukázal se jeho perfekcionalizmus a dokonalost záběru. Prostě jsem na to hrdý, že jsem na takový film mohl jít do kina. Měl jsem radost a i dobrý pocit, že jsem mohl podpořit něco takového. Tobruk je pro mě film hrdina, který se v české kinematografii rozhodně vyjímá, a to nemalou měrou a nakonec uděluji pět hvězd, protože tenhle film si ho jednoznačně zaslouží, na úkor toho, jak ho zde lidí hodnotí. (19.09.2008)

"Anča ty si švarná deva, každý chuj o tebe spieva, z tvojej pičky radosť majú, na jebačku spomínajú." Válka má různé podoby. V této dochází k opravdovému boji s nepřítelem minimálně. Častěji je to taková ta střelba do větru s kadencí tří ran za hodinu, aby nepřítel věděl, že nespíme. Nejčastější forma je však poklidné sezení na židli a znuděné přemítání o nesmyslech. Zrovna nekonečná hromada písku je na takové přemýšlení zcela ideální. Člověk přitom občas odkopne přítulného škorpióna a většinou přeslechne nepodstatnou informaci o tom, že mu na hlavu padá dělostřelecký granát. To všechno jsem se dozvěděl, ale emocionálně mě to přesto nechalo poněkud chladným a občasné zlehčení situace by tomu určitě neublížilo. (12.07.2018)

Z mojej recenzie: "Kus poctivé filmařiny, která si nehraje na velkolepý Hollywood ani na vypjaté drama. „Jen“ zobrazuje několik epizod z vojenského života několika obyčejných mládenců, Čechů a Slováků, uprostřed nevlídné pouště. Marhoul sice jako scenárista hazarduje s diváckou přízní, když si dovoluje ne moc koncepční dějové odbočky, navíc vše korunuje podivně uťatým závěrem, ale jako režisér dostojí vytyčenému autorskému záměru s hrdě vztyčenou hlavou. To spolu s neokoukanými tvářemi, moderně odvedeným řemeslem a výtečným zvukovým i vizuálním podáním dělá z Tobruku solidní žánrový film." (29.08.2008)

Připadal jsem si jako čtenář cizího deníku, v němž po pěti stránkách vždy alespoň dvacet dalších chybí. Útržkovitý, nezacílený a přitom neskutečně zdlouhavý a nudný. Takový je Tobruk. Film bez děje, bez postav a vlastně i bez pořádných nápadů. Ne, vážně mi k nadprůměru nestačí pár totožných výbuchů, třicet vystřelených kulek a pár vtipných hlášek. Uznávám formu, ale to pod ní je prostě humus na entou. 5/10 (04.09.2008)

Půjdu proti, odhaduji, nejrozšířenějšímu pohledu zdejších uživatelů. Rozhodně nemám pocit, že by vadou Tobruku byla jeho neschopnost vylíčit své postavy. Jde spíše o neochotu a dle mého názoru nedůslednou. Sám bych si dovedl představit, že film unese odhození většiny, možná všech scén, které obsahují nějaký dialog o něčem jiném, než je tady a teď. Právě ony mi přišly nejslabší. Ani život vycházkový, s výjimkou dialogu u nočního moře, mi nic nedával. Přiznejme si to, ze stovek a stovek válečných filmů už dávno víme, že vojáci jsou obyčejní lidé, kteří mají nějaký pěkný, jakžtakž realistický mírový sen a někdo na ně doma čeká. Pojmout povahu obyčejného člověka neobyčejně a nově vyžaduje kus mistrovství, které scénaristovi IMHO chybělo. Je jen dobře, že se tomuto příliš nevěnuje a škoda, že vůbec. Konečně vojáci sami ve filmu přiznávají, že ke svému zázemí nemají žádný přístup a jejich činy zřejmě nijak nesouvisí s jejich původem. Jejich povahy formuje, či zhmotňuje až válka sama. Minulost vojáků nemá pro film v podstatě význam, pokud to není právě film o jejich minulost (zajímavou výjimkou je boj českých antisemitů proti antisemitskému nacizmu). Z desítek filmů zase tušíme, že vojáci občas strašně chlastají a chodí za kurvama... Čím je tedy Tobruk aspoň trochu výjimečný? Odidealizovaním válečného hrdinství. Pravda, zase taková vzácnost to nebývá, ale jen u filmů o válkách prohraných: americký Vietnam, ruský Afgánistán, německá a japonská druhá světová... U vítězného tažení proti režimu, jenž prokazatelně páchal genocidu, jde o vzácnost, byť ne o absolutní jedinečnost. Umírání je ošklivé, nedůstojné. Hrdinské činy nepřinášejí ani slávu, ani kýženou záchranu životů. Boje jsou odosobněné přestřelky na dálku nebo ještě neosobnější dělostřelecké ostřelování - náhle přijdou a náhle odejdou. Boj je jako poušť - fádní, únavný s občasnou bouří... Silné ***. (20.06.2010)