Letters from Iwo Jima
Listy z Iwo Jimy
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Režie:
Clint EastwoodScénář:
Iris YamashitaKamera:
Tom SternHrají:
Ken Watanabe, Kazunari Ninomija, Cujoši Ihara, Rjó Kase, Šidó Nakamura, Takumi Bandó, Júki Macuzaki, Takaši Jamaguči, Nae, Lucas Elliot Eberl, Toši Toda (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (407)
Dobrý. Slavná bitva o sopečný ostrov Iwo Jima, bránu pro US invazi na samotné císařství; pohled z hrdinné japonské strany, která zvládla předem prohraný boj prodloužit až na 35 dní. Film má své dva hlavní hrdiny - nevinně vyhlížejícího mladíka a Ameriky znalého ctihodného generála. Celkové vyznění je takové: Jedni mají druhé za nedisciplinované zbabělce, druzí zase ty první za sebevražedné šikmooké primitivy. Obě strany bojují na život a na smrt, ale v obou se nacházejí stejně lidské a někým milované bytosti. Ten nepřítel ve skutečnosti není žádná bezcitná bestie. Ale válka je holt válka, a umírat se musí. Eastwood natočil zajímavou, dvě hodiny dlouhou podívanou, která válečnou akcí sice nijak nepřetéká (jsme svědky příprav, pak převážně zápolení v podzemních chodbách, nevíme pořádně kde se zrovna co děje a ztrácíme pojem o čase), ale zabaví. Děje se toho tak akorát, herci jsou charismatičtí, dojde i na několik výrazněji zapamatovatelných chvil a řekl bych, že japonská mentalita je zde vystihnuta velmi dobře. Teď jsem zvědavý na to 'americké' dvojče.... ()
Když na ty spoře oděný a vyjukaný japonský kluky vyběhlo tucet ozbrojených amerických mariňáků se zbraněmi a dokonalou vojenskou výbavou, vyvstala mi v hlavě myšlenka, která napadla snad každého, kdo má srdce a duši. Proč tahat do války lidi, kteří žili obyčejným životem, zbraň drželi v ruce jen když stříleli po ptácích na poli a vlastně ani pořádně neví za co bojují? Za vlast? Dost chábá výmluva. To je spíš taková nevinná lež, která má zamaskovat imbecilitu a neschopnost těch nahoře. Kdyby o osudu všech lidi rozhodla šachová partie mezi zmiňovanými "nadlidmi", bylo by to prospěšnější.__ Tak jako tak, historie je neměnný fakt. Slouží k ponaučení (leč málokdo si je toho vědom!) a k uvědomění si toho, že náš život se může změnit jedním lusknutím prstů. Ti kluci z Iwo Jimy byli za hrdiny. Byli připraveni na to, že tam prostě umřou ("Proč děláme zákopy, když tu stejně všichni pochcípáme?"). A právě to vědomí muselo být šílený. Dopisy nejsou ani tak o epických bitvách, jsou spíš sondou do duší těch vojáků, kteří nevěděli, co mají vlastně dělat. Eastwood si toho byl vědom a naservíroval film, který -možná není dokonalý- ale z pohledu čistě laického můžu říct, že mi dal hodně. To, že život je stabilní asi jako domeček z karet, je tím pravým impulzem pro mě! Takže raději žít než umřít (navíc pro lidi, kteří si to vůbec nezaslouží). Peace! ()
Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. ___ Dopisy, stejně jako efektnější a nadhodnocená Pouta války, začínají vykopáním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva. Jejich divácké přijetí bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní strukturu, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe ("kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů"). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt. O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život. Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. ___ Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých herců rozhodně nebylo náhodilé a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů. Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující coby důkaz oné snahy o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení. Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně pozměněné podobě procházejí dodnes. 90% Zajímavé komentáře: Dale, Indy, Macik, Martinius () (méně) (více)
Rozhodně lepší než Clintův pohled na americkou stranu. Tady se to totiž Clint věnoval hlavně bitvě samotné, než nějakým osudům vojáků v Americe. Celý to tak působí daleko uceleněji a divák se taky daleko více zžije s postavama. Po tomhle filmu bych skoro více fandil Japoncům, protože u těch v tomto dvojfilmu aspoň člověk zná motivaci. A navíc herci hrajou fakt úžasně v čele s Kenem Watanabem. Na Eastwoodovi nejlepší snímky to ale pořád hodně ztrácí. ()
Člověk dokud neuvidí, tak neuvěří. Je mi známo, že Japonská kultura a jejich přesvědčení se liší, ale stejně mě scény typu „umřít se ctí a pro svou vlast“ dokážou pořádně rozhodit. Clint Eastwood mě zavedl do života několika vojáků, kteří mi ukázali tu rozpolcenost mezi oddaností ke své vlasti a pudem sebezáchovy. Tenhle pohled na válku je působivější, než plno akčních scén. Jsem emočně rozervaná podobným způsobem jako ti vojáci, kteří spáchali bombovou sebevraždu, dle mého jedna z nejsilnějších scén, kterou jsem kdy viděla. Japoncům patří můj obdiv a jejich jazyk se mi čím dál více líbí, ale stejně je nikdy nepochopím. ()
Galerie (48)
Zajímavosti (25)
- Film se natáčel na opravdovém ostrově Iwo Jima, záběry mimo ostrov byly točeny v Kalifornii. (Say)
- Právě na sopce Suribači, kde měli Japonci vybodované podzemní pevnosti, pořídil 23. února 1945 fotograf Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války - vztyčení americké vlajky. (PATTXA)
- Původně se měl film jmenovat "Red Sun, Black Sand". (ČSFD)
Reklama