Dobrodružství

Tak tohle že má být jedno z nejúžasnějších děl filmové historie? Nejlepší film tohoto proslaveného režiséra, bez něhož se neobejdou žádná skripta filmové vědy? Ptám se tedy čím si toto postavení tento film zasloužil? Režisérův neobyčejný styl jak otrávit diváka, znudit ho, to se mu podařilo dokonale, ale nakonci jsem čekal nějakou katarzi, vyvrcholení celých těch 132 minut, ale to se však nedostavilo. O čem je tedy celý děj? Je to kritika vyšší buržoazní společnosti, neschopnost lásky, milovat, věrnosti, nebo snad detektivka, bohužel není to ani jedno, ale zároveň všechno. Jediným pozitivem jsou výborně zvolené lokace, krásné stavby, přírodní scenérie a mladá Monica Vitti (Lea Massari se mi víc líbila v Il Colosso di Rodi). (10.01.2010)

Je to zvláštní, ale existuje země, jejíž filmy se mi ani trochu nelíbí. Ano, je to Itálie. Samozřejmě, že občas se najde výjimka (Život je krásný, Cabiriiny noci), ale jinak nemám rád Felliniho, Rosselliniho, Viscontiho. A ani Antonioniho. Jeho filmy s Dobrodružstvím v čele představují opak toho, co mám rád. Jsou rozvleklé, pomalé, o ničem. Nechápu je. Nebaví mě. Neumím se vžít do postav. Nechápu proč říkají to, co říkají a proč se chovají tak nepřirozeně. Kam zmizela Anna? Nevím a nezajímá mě to. Považuju se za náročného diváka a mám rád art filmy. Například u Bergmana slintám blahem. Tohle mě ale úplně minulo. (09.01.2009)

súhlasím s akýmkoľvek tvrdením, ktoré smeruje k záveru, že tento film je geniálny, rovnako ako som ochotný pripustiť, že by mohol byť o nejakú tú minútku kratší. neviem, ako to robil, ale tuším, že to súvisí s tempom a výpravou - mám na mysli tú "čudnú" akoby osudovú, mierne znepokojivú, veľmi silnú/sugestívnu ťaživú atmosféru. obklopený dobrými spoluscenáristami vyšperkoval pár naozaj silných scén a briskných dialógov a v neposlednom rade - nemôžem to nespomenúť, lebo mám na to slabosť - to obsadil naozaj lahodnými herečkami; páči sa mi tiež, že záver ponúka dvojakú interpretáciu (a vlastne nie len záver, ale aj tá "ústredná" udalosť, ktorá je pre tento film takou charakteristickou) závislú čisto od diváka a toho, k akému pólu sa je ochotný prikloniť: či je viac optimista a vidí za tým všetkým "nádej", alebo skôr skeptik, a pokladá rodiaci sa vzťah vopred odsúdený na zánik, lebo sa buduje na "zlých základoch" a skôr inklinuje k vysvetleniu si "mysteriózneho" stratenia ako k zániku, strate, úpadku - na čo by si našiel slušný počet podporných symbolov z celého filmu (návšteva zbytočne postaveného, opusteného "kostola", vzťah lekárnika, záverečné "hľadanie" sandra v kaštieli, kde panuje neporiadok po večierku...); napokon, a to je už len detail, mi nedá nevšimnúť si antonionihu fascináciu ženou a ženským telom; to nachádzanie, budovanie, vytváranie a udržiavanie vzťahu (so ženou) je to "dobrodružstvo" v názve; (03.04.2012)

Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. (05.10.2023)

Antonioni nám prezentuje svůj italský svět deformovaný vlastními pocity a ovládaný touhou. Lidé jsou sobečtí, nešťastní, průhlední, neúplní a když mají šanci se z toho dostat, tak si to stejně pokazí. U Antonioniho mě vždycky fascinuje práce s obrazem a hlavně s figurami, kdy samotná statická póza několika postav vydá za mnoho slov. Zkrátka se jedná o obrazového génia... Nemohu říct, že bych byl plně zasažen, ale mohu si alespoň postesknout, že není takových autorských filmů víc, že není cílem každého tvůrce natočit takové umělecké dílo. (29.08.2010)