Strom života

Film, na který dost lidí nestačí spirituálně, nikoli intelektuálně nebo nízkou úrovní filmové gramotnosti, jak bývá mnohem častěji zvykem. Film plný paradoxů. Je jako dělaný pro velké plátno, ale hromadné projekce mu spíš škodí. Průměrná délka záběru odpovídá současným zrychleným normám, přesto u něj diváci usínají nebo neudrží koncentraci. Dvouminutový trailer vám sdělí v podstatě totéž, co celý dvouhodinový film, přesto je ve sledování obou naprosto zásadní rozdíl. A vlastně cokoli, co se o Stromu života napíše, vyzní buď úplně banálně, nebo se to nanejvýš zdaleka nepřiblíží zkušenosti z jeho prožití, která rozhodně banální není. Píšu prožití, protože pouhé "sledování" je tu málo. Strom života je čistý jako pramen horské říčky a při jeho vnímání je potřeba odprostit se od co největšího množství kulturních a společenských nánosů, ba dokonce není kolikrát žádoucí uvědomovat si některé automaticky se nabízející paradigmatické významy. Právě proto se řada diváků neubrání udivenému smíchu, když se na plátně objeví digitální dinosauři - ti totiž zdánlivě vůbec nezapadají do divácké zkušenosti z tohoto typu filmu (uměleckého, s vyššími ambicemi, o životě), jsme zvyklí je pozorovat v naučných dokumentárních rekonstrukcích nebo zábavných akčních spektáklech typu Jurského parku. V našem vnímání spadají mezi rekvizity nízkého či středního umění. Přitom v Malickově kosmu mají svoje nezpochybnitelné místo a jejich zobrazení dává v kontextu celého filmu dokonalý smysl. Malickovi dinosauři jsou přímými příbuznými Kubrickových opic. Ano, Malick se ve Stromu života opírá o Bibli a příběh zasazuje do křesťansky orientovaného rámce, ale ideologicky není proponentem institucionalizovaného náboženství, které skrze členství v církvi odtrhuje člověka od skutečné víry a spirituality. Strom života nekáže o zaslíbeném ráji, ke kterému bychom se měli svojí ubohou zemskou existencí protrpět (a zasloužit si jej), ale smysl života a zdroj lidského štěstí nachází v člověku samotném, v jeho pohledu na svět, ve hmotě stejně jako v myšlenkách. "Love every leaf." Nedá se ani říct, že by byl Malick v opozici vůči modernímu přetechnizovanému světu; ten je sice opakovaně přirovnáván k pustině, ale pouze proto, že jej tak dospělý Jack vnímá. Závěrečné smíření a prozření ukazuje, že krásu lze okolo sebe vnímat úplně ve všem, i v prosklených mrakodrapech, symbolu odloučení od přírody. Strom života není černobílým podobenstvím o dobru a zlu (grace vs. nature) ani se nesnaží vybrat jednu z těchto cest jako tu správnou, naopak žádá o pochopení a přijetí věčnosti jejich vzájemného konfliktu, který se nachází v samém srdci univerza, a tedy i v nás. Často bývá zmiňováno, že se tu zdůrazňuje (podobně jako v ostatních Malickových filmech) nepatrnost člověka v porovnání s nekonečně velkým vesmírem, ale jedním dechem bychom měli dodat, že je tu zároveň nacházena spojitost mezi mikrem a makrem, dávnou minulostí a současností. Buňečné procesy se v detailním záběru na plátně nikterak neliší od kolotání galaxií a mlhovin, dinosauři se zdají být, stejně jako lidé, v zajetí přírody i milosrdenství (nebo si nějaké vznešené úmysly do jejich chování jen sami projektujeme?). Existence ve všech jejích formách se zdá být ve Stromu života cyklická - film rámuje obraz vzniku univerza, lidský život prochází totožnými procesy a dilematy v jednotlivých po sobě jdoucích generacích znovu a znovu... Chci se k tomu filmu co nejdřív vrátit. Chci se zase znovu narodit, být dítětem. Žádný jiný film nedokázal tyto magické okamžiky zprostředkovat lépe než Strom života. ____ Vřele doporučuji tento text k filmu, pravděpodobně to nejlepší, co zatím bylo o Stromu života napsáno. "The Tree of Life is too sincere to be pretentious" (15.07.2011) (méně) (více)