Rembrandtova Noční hlídka

peter greenaway je povestný svojím výtvarným stvárňovaním vo svojich filmoch - a tuto sa mohol riadne vybúriť: a veru sa aj! navyše ja milujem "historické mystifikácie", a začínam si čím ďalej, tým viac obľubovať aj martina freemana - ktorý sa na toho rembrandta (ako ho poznáme z jeho autoportrétov) vážne podobal! film naozaj pre náročnejšieho diváka, no ten bude odmenený poctivou a zaujímavou vecou; (26.01.2013)

Greenaway se zde vrátil ke svému starému tématu: jak umění ovlivňuje život a naopak, resp. umění jako "labyrint" skrývající důkaz zločinu. V mnohém se podobá své celovečerní prvotině Umělcova smouva (The Draughtsman's Contract) a řadí se svým obsahem mezi takové filmy jako je Antonioniho Zvětšenina (Blow-Up). Rembrandtovu Noční hlídku ovšem nelze lehce přirovnat ani ke Zvětšenině ani k Umělcově smlouvě - je naprosto jiná. Renesanční osobnost Petera Greenawaye předvádí své precizně promyšlené obrazové rébusy, které nejsou lehce stravitelné a jsou záměrně koncipované tak, aby je byl divák pro jejich adekvátní "uchopení" nucen zhlédnout vícekrát. Noční hlídka je obsahově možná pro diváka více přístupnější, urč. způsobem "lehčí" než mnohé jeho předchozí filmy, ovšem o to je působivější jako alegorie (lze brát jako alegorii historickou nebo alegorii morálky). Co se týká vizuální stránky - stylizace "šerosvitových" záběrů je velice zdařilá. (17.02.2009)

Jeden kamarád řekl, že se tam pořád souloží. A opravdu, je to taková soulož dvou forem. Filmem nakreslené obrazy jak vystřižené z plátna a z těch obrazů potom posládaný intelektuálně hravý film. Film o lásce, fikci, lásce k fikci, iluzi a opravdovosti, metaforách, mnohoznačných výkladech a tedy i o interpretaci (tohle je možná ta moje slabina, vždy mám radši než filmy, které člověk musí interpretovat, filmy, které čloěk musí interpretovat a zároveň jsou sami o interpretaci). "Vaše obrazy jsou plné hreců, pózujících a kráčejících..." X "Ale vy jste předstíral, že lidi na vašem plátně nikdo nesleduje, to je definice herce..." (Nightwatching). Greenewayovo Jméno růže, kde jsou místo mnichů malíři. varování: mé okolí během filmu usínalo, v půlce se velmi podivilo, že děj vyvrcholil a film vesele pokračuje dál. (08.08.2011)

Greenawayův styl se za ta léta přece jen proměňuje, mám ten pocit. Nepřerušované dlouhé celkové záběry, které dominovaly jeho nejslavnějším filmům v uplynulých dvou dekádách jsou v Rembrandtově noční hlídce výrazně častěji prostřihovány se záběry detailními. (Klasická scéna v tomto filmu pak má podobu: velký záběr, detail, velký záběr, velký detail, velký záběr - atd. Což je ovšem také celkem svérázné.) Co se v Greenawayově rukopisu naopak nezměnilo jsou téma a tempo. Opět se zde cetkáváme s tradičními greenawayovskými otázkami: Jaký je vztah mezi uměním a realitou? Nakolik umění (obraz) ovlivňuje realitu (dobový kontext) a nakolik naopak realita zasahuje do umění? Greenawayovy filmy si nepotrpí na složité zápletky a ani Rembrandtova noční hlídka není výjimkou. Historka o vraždě jednoho z portrétovaných je spíše záminkou pro spřádání výše naznačených "hlubších" úvah. Tempo filmu je greenawayovsky rozvláčné, meditativní, a souzní s režisérovou dlouhodobou zálibou v komplikované, pozvolna se rozvíjející a pohybující "divadelní" mizanscéně (v tomto případě plné odkazů na barokní malířství) na úkor časoprostorové zkratky, kterou by mohl poskytnout častější střih. Scénář je plný brilatních dialogů a výroků (např. rozprava mezi Rembrandtem a jeho ženou ze začátku filmu na téma "Jak bys slepci popsala červenou barvu?"). Hudba Poláka Wlodzimierza Pawlika svou drásavou naléhavostí připomene soundtracky k starším režisérovým filmům od Michaela Nymana. Greenawayovsky precizní (pochválen budiž jeho výběr a usměrňování kameramanů) zůstává rámování obrazů, jejich vnitřní kompozice a práce s barvou a nasvícením scén. (18.10.2008)

Film, povětšinou s pomocí statické kamery a se záběry jako pohledy na jeviště, vypráví různé příběhy. Ten hlavní příběh mluví o zavraždění jednoho z mušketýrů, které Rembrandt van Rijn zakomponoval do obrazu. Téměř dvě a půl hodiny trvající podívaná je na postavy povětšinou v šerosvitu přecházející z jedné scény do druhé, z obrazu do dalšího obrazu, z dějství do dějství. Samotná Rembrandtova malba, Noční hlídka, je ve filmu označena jako divadlo. A ten divadelní způsob podání mě ubíjel. (27.01.2012)