Bratři

Za posledné obdobie sa to hemží vojnovými drámami - Hurt Locker, Triage, Brothers, našťastie každá ponúka niečo iné. Titul Bratia síce stojí na dosť predvídateľnom príbehu, no jeho najväčším tromfom sú výborne prepracované charaktery ústredného tria a ich pozície v rodinných vzťahoch. Je tu viacero línií (mix krehkosti a sily Grace ako manželky, aj ženy, Samova rodinná idylka, obľúbený strýček Tommy, náhľad do detského sveta očami Samových dcér), film ako celok vypĺňa množstvo emotívnych momentov, dramatické miesta úderne hrajú na citlivú strunu, trochu veľa amerických vlajok na môj vkus, čo sa dá odpustiť, pretože výsledný dojem je jednoznačne nadpriemerný. (09.04.2010)

Sázka na jistotu. Dramatický potenciál byl cítit už z traileru, ten samý potenciál evidentně využil i dánský originál (neviděl jsem, nemůžu srovnávat) a ani Brothers Jima Sheridana nestojí pozadu a z divácky vděčného tématu ždímou očekávané emoce. Očekávané, to je to slovo. Zejména v první polovině Bratři skutečně nepřekvapí a člověk by je (i kvůli zaměnitelnému režijnímu stylu Sheridana) málem zaškatulkoval jako "standardní, lehce předvídatelné rodinné drama", herecké mistrovství ústředního trojúhelníku a množství ukázkově mrazivých scén (psychopatický Tobey, korzující po domě s kvérem, přerovnávající skleničky nebo zuřící u večeře) ale Bratry katapultují do výšin nadprůměru. Aspirují na Oscara, v hereckých kategoriích určitě. 85% (30.12.2009)

Tím největším nedostatkem tohoto filmu pro mě bylo, že z něj doslova ukapávalo to americké filmové "sladidlo." Předkládaný portrét americké rodinky mi přišel hodně konzervativní a strojený. Spousta morálně ukázněných scén s nevyrovnanými rodinnými vztahy, především otce se synem (na parkovišti, vzájemné pohledy na sebe při pronesení nevhodných či neočekávaných slov druhého při společném jídle) či výchovných scén typu "Promiň, nezachoval jsem se správně", "holky běžte nahoru, maminka si teď promluví se strejdou Tommym," "Isabelle, přestaň, proč tohle říkáš?" Kromě ústřední "švédské trojky" Tobeyho, Jakea a Natálky na mě velmi zapůsobila přirozenost a jistá vyspělost v hereckých projevech dvou malých sestřiček. Z nichž mě okouzlila hlavně Bailee Madison. Ta její tvář, pohled a opravdické slzy se z nich kutálející mi přišly zcela upřímné a skutečné. V jedné scéně jsem měla dojem, že kdyby byla její slzavá tvář v záběru ještě o něco déle, spustila bych asi taky:) Sice jsem myslela, že vztah mezi Natálií a Jakem bude více prohlouben, aby tak následující události byly ještě dramatičtější, ale po návratu Tobeyho jsem byla ráda, že tomu tak nebylo. Pohled na jeho zničenou tvář a ztrhaný charakter byl dostatečně autentický, abych usoudila, stejně jako kdysi on, jakožto Peter Parker, pronesl: "Hey Spiderman, no more..." Pro mě je to jeho, pravděpodobně asi nejvážnější a nejvyspělejší role a zvládl ji výborně. Jeho výbuchy u stolu či v kuchyni, jsou silně znepokojivé a podmanivé. Kdyby se upustilo od toho lepivého amerikanismu, zapůsobili by na mě Bratři více upřímněji a uvolněněji. (14.08.2011)

Původní dánský film jsem neviděl, ale určitě by mohl stát za pokus. Bratři se mi moc líbili, hlavně proměna Tobeyho Maguireho k nepoznání. Na druhou stranu je třeba zmínit, že to se to režisérovi pracuje, když už originál podle hodnocení na csfd byl vynikajícím filmem (případ Skrytá identita). Bratři jsou lehce uvěřitelným příběhem, který sice nepůsobí nikterak velkolepě, působí až obyčejně, ale tak nějak si představuju zlomeného vojáka. "Konec války vidí jen mrtví." (27.01.2010)

Slušnej remake s překvapivě fajn výkonem Maguirea a dalších. Ale nejenom, že to nedosahuje údernosti a autenticity originálu, ale je to prostě jen míň zajímavej totální obšleh, včetně i těch rádoby nevýznamnejch detailů nebo dialogů. Kromě rozšířený části z Afgánistánu jsem tam nenašla jedinej inovativní prvek. Pokud se mezi něj nepočítá uhlazená režie a hollywoodský pojetí. Tam kde byli původní Bratři tak reálný v reakcích postav (např. šok a zmatení, slzy až potom), tak se v remaku brečí a objímá jak na běžícím pásu. Úplně mi chyběl vztah mezi oběma zajatci, díky čemuž (na rozdíl od originálu) jsem ani tak moc nesoucítila. Vlastně mi nesedli ani herci, Maguire sice opravdu hraje dobře, ale jaksi se nedokázal vymanit ze škatulky "hošíka", a tomu je pak drsoně vojáka těžko věřit. Gyllenhaal je dobrej, ale převedl svůj průměr. A Natalie je prostě Natalie. U originálu ale byla síla právě v tom osobním stylu a civilním rodinným dramatu. No kdo má rád klasický, dobře odehraný drama, ať se v klidu podívá, zklamán nebude. Kdo radši něco krapet drsnějšího, ale přesvědčivějšího a hlubšího, ať mrkne na originál. (18.11.2011)