Rozervaná objetí

Rozhodně ne nejslabší, ale ani nejlepší režisérský počin..přesto bezvadný snímek, který na člověka prostě musí zapůsobit. Dobré herecké obsazení je vedle vyprávěné linie příběhu také velkým plusem.. Almodóvar se místy dokonce odvolává na některé své předešlé filmy, např. Dívky a kufry jsou až nápadně podobné Ženám na pokraji nervového zhroucení.. (01.10.2009)

Pedro Almodóvar a jeho vlastní pocta filmařině. Melodrama o krásné herečce a režisérovi je vyprávěno poněkud komplikovaně, ale my diváci bychom od Almodóvara vlastně nechtěli žádnou klasickou telenovelu. Plusové body za krásnou Penélope Cruz, která ve španělských filmech může i hrát (v amerických se pouze vystavuje), a za filmařsky nepříliš využívané krásy ostrova Lanzarote. (21.10.2012)

Překvapení. Nečekala jsem nic, dostala malý skvost v podobě nevšedního příběhu. I když jde o dost často užívaná témata (nemoc, milostný troúhelník, žárlivost), ale v žádném případě se nedá mluvit o klišé nebo kýčovitosti. V samém závěru objevujeme velice silný vztah takřka rodinné pouto. I když některé bolesti nikdy nepřebolí, vyrůstá nový život v podobě velmi silných vztahů i znovu setříhaného filmu. (25.11.2014)

Byla jsem prostě zklamána. Dokázal do dvou hodin nabouchat tolik citů a informací o normální společnosti, že se mi to až zprotivilo. Musím souhlasit s některými komentáři, že slepota opravdu nebyla důvěryhodná. Hned ze začátku mi to přišlo, že je to schválně kvůli zajímavé blondýnce. Nejvíce mě tam však rozhodila hudba. Chápu typická, ale vůbec neseděla k scénám. To strhla veškerý můj náhled na celý film. Největší pozitivum tam mám zase u mé milované Penélope Cruz. Hvězda za ty její ňadra je upřímnější než kdy jindy.:) Celkově jsem byla zmatená a rozjetá a jediné co chci vidět je film Ženy s kufry (nebo tak nějak). (19.12.2009)

Možná pro každého tvůrce přijde jednou chvíle, kdy zatouží vyznat lásku své práci. A bez ohledu na věk, um a zkušenosti bývá vyznání lásky spojeno s koktáním, ruměncem a rozpaky, až na ten detail, že tady nepostihlo umělce, ale diváky. Jasně, Vše o mé matce nebo Mluv s ní to není, ale neštěkali bychom v tom případě, že A.P. točí pořád jedno a totéž? Je to totéž a není; nechybí vášně, žárlivost, osudová tajemství, zničující síla tvoření, barvy, až oči přecházejí a Penelópe, ale současně výsledná koláž tvoří jiný obraz, než na jaký jsou pravidelní návštěvníci Almodóvarovy galerie zvyklí. Někdo tím bude zaskočen a bude snímku vytýkat melodramatičnost, banalitu a neoriginalitu, já ale patřím k těm typům, které víc potěší vánoční překvapení v podobě šály a rukavic než když půl roku dopředu vědí, že dostanou Rolls-Royce, a k těm potížistům, kteří si při prohlášení "tohle jsme viděli už tisíckrát" nejsou schopní vybavit jediný snímek. Zato jsou schopní úpěnlivým pohledem přimět svého spolunávštěvníka kina, aby zaplatil částku za nepřítomné další dva diváky nutné k tomu, aby se hrálo, a přispět tak k vítězství Almodóvara nad krizí (za cenu mrtvých duší). A druhý den vyhrabat z lednice poslední letošní rajčata a s domácím gaspachem se usadit na zahradě, na kterou dopadají sluneční paprsky posledního slunečného dne letošního roku. (13.11.2009)