Bílá stuha

Film u kterého mně tak nějak nebylo dobře. Výborně vykreslená atmosféra německé vesnice, kde těsně před první světovou válkou hrají prim dobové konvence a společenská struktura. Kde ženy jsou majetkem a děti věcmi, kterým se morálka vkládá do vínku za pomocí karabáče. A do toho všeho něco, co naruší tuto na oko v klidu plynoucí hegemonii, při které některé činy či skutky mají být navždy ukryty za zdmi jednotlivých stavení. Zlo se stává skutečným zlem až promluví reálnými skutky (08.12.2014)

Jeden z těch filmů, které mám v šuplíku "jednou a dost". Ještě dnes, dávno poté, co jsem ho viděla, se ve mě vše svírá a je mi zle od žaludku. Jsem emocionální bytost, žena, matka. Bílá stuha velice striktním a nepříjemně syrovým způsobem ukazuje, jakým způsobem se na dětech (na těch nikoli údajně, ale skutečně čistých, ve smyslu morálními hodnotami své kultury a doby nedotčených, bytostí) dopouštíme ve jménu pokřivených hodnot násilí nejhrubšího kalibru. Vy, kdož jste film viděli, shodnete se se mnou, že v tomto případě rozhodně vina nepadá na pachatele, ale na ty, kdo je tak zformovali? Na ty emocionálně impotentní hlavy rodin, které ty nebohé děti k takovým zvěrstvům dohnaly svojí výchovou? Tento nepříjemný film bych velice ráda pouštěla jako výukový materiál všem, kteří chtějí vychovávat děti, aby věděli, jak to NEDĚLAT. P.s. pro Superpero: Vrahem sice nebyl zahradník, ale ona služebná je jistojistě mrtvá. (14.02.2015)

Režie chladná a přesto precizní, nápad natočit to v černobílém provedení vnímám jako velmi dobrý, ale fakt jsem se nudila....atfosféra byla smutná, depresivní a tisnivá ale tak dlouhé a ten konec mě vyloženě naštval... (09.07.2016)

Odporní herci, odporná hnusná němčina, film o ničem nestane se tam vůbec nic. (17.07.2022)

Když Haneke říká, že jde o dětský příběh, je jasné, že půjde do tuhého. Bílá stuha je tím lepší a hlubší, čím víc o ní člověk přemýšlí. Ale to by se dalo napsat asi o každém autorově filmu. Zajímavé je, že zde občas někdo zmíní (podobně jako u Lásky), že je ten film emocionálně chladný. Zvláštní, protože mně se jeví úplně opačně (oba). Možná, že jeho postavy nejsou příliš expresivní, a kamera je snímá jakoby nezaujatě (a tím pádem nemilosrdně). Ale pravda je, že málokdo ve mně dokáže zanechat tak hlubokou (a znepokojivou) citovou stopu jako právě Haneke. Byť tedy ten pocit přejetosti parním válcem, o němž se zde zmiňuje J*A*S*M, se u mě dostavil spíše při sledování Sedmého kontinentu. (30.11.2022)