Kdo chce zabít Nancy?

Psycholigický film (zde kupodivu označovaný též jako thriller) pracuje s podobným motivem jako Sekretářka, i když tamní důvod k sebepoškozování je poněkud jinde. Na Sekretářce je obdivuhodná lehkost, přístupnost, zkratka a komediální nadsázka, tady něco takového chybí, proto je divácká zkušenost méně příjemná, ba naopak, chvílemi se na to už ani nechce dívat. Ovšem je-li ta zkušenost intenzivnější, o tom lze pochybovat, a nepřesvědčila mě ani "realistická syrovost", či jak to nazvat, kterou se tvůrci snaží sugerovat. To, co pro mě obrazově příliš nefunguje, je "modrošedý filtr" (to ostatně v žádném filmu), programová neútulnost všech prostředí, kde se děj odehrává -- my se přece nedíváme optikou depresivní hrdinky --, a opravdu mám věřit tomu, že světlo v téměř všech interiérech má podobu vražedně agresivních zářivek, jako v nějakém přiblblém seriálu z prostředí soudní patologie? Už jenom z tohohle všudypřítomného nasvícení by si člověk hodil mašli, a to nemusí mít ani žádné sexuální trauma z dětství... Taky tahle prapříčina traumatu (dávné zneužívání strýcem) je příliš daná, příliš jasná, směřující jasně k psychoterapii, ale pak měla být látka zpracována jinak. Žena, která si něčím takovým prošla, by si podle mého názoru nikdy nevzala za muže necitlivého ignoranta. Pokud se ovšem její muž nestal necitlivým ignorantem až v průběhu manželství -- ale to by myslím byl opět námět na další film. Přesto dopopručuji ke zhlédnutí. Aspoň pak člověk těmito problémy nedotčený trochu nahlédne, jakou fušku někdy mají s pacienty psychologové a psychiatři... (11.02.2010)

Mám rád když ve mě film vyvolá nějaké pocity ať jsou jakékoli (strach, smích, hnus, klid, nasranost, vzrušení, pohodu . . . ) a tento duševně špinavý film ve mě zanechal tučnej pocit osobní nervozity. Psychicky labilní ženština řešící existenční problémy v dobře vyhrocené psychárně typu Naboer nebo El Maquinista. Není to na plný počet, ale i tak velmi dobré. (13.01.2011)

"Downloanding Nancy" aneb důvod, proč nemám ráda současné americké filmy, které si snažně hrají na umění, ale nejsou ani zajímavé. Milý Johane Rencku, není to vůbec jednoduché! Ono nestačí vzít pohlednou a schopnou herečku, počkat, až bude mít solidní odrost, obléct ji jako outsiderku a nechat ji šmatlat. Přidat jednoho velmi nudného Američana, vykřesat z něj nečekaný herecký výkon a jednoho velmi zajímavého Brita a tomu pro změnu nedat šanci hrát. Zapomněl jsi na dramaturga, celé jsi to zabalil tak, že ačkoliv se příběh stal a další podobné se někde jistě dějí, mě přesvědčíš jen stěží. Po španělských "Něžnostech", rakouských "Antares" a thajské vysoce umělecké nudě "Sud sanaeha" si začínám myslet, že jsem masochistka já. Není možné, abych se během pár dnů nechala trápit tolika vykonstruovanými nebo vyprázdněnými vztahovými pseudodramaty. Tak mne někdo zatraceně šokujte! (03.08.2010)

Maria Bello rešpekt. V každej sekunde presná ako fakúra od operátora, Rufus správne odpudivý a celý príbeh neskutočne uveriteľný. Kludne by som ale ubral statických záberov na popraskané škrupinky kedysi ľudí a častejšie zatlačil na pílu. Pomalý art proste nedávam. Jo a Jason Patric jemne nestíha. 65% (19.03.2013)

Námet kopíruje KAURISMäKIHO klasiku, spracovanie je iné. V nelineárnom príbehu sledujeme ne(u)spokoj(e)nú manželku (v mnohých styčných bodoch podobnú PIANISTKE), ktorá svoje depresie vyrieši načisto nepravdepodobným, ale dosť možno (podľa nej) najjednoduchším spôsobom. Pritom namiesto pokecu so psychologičkou by možno pomohol rozhovor s manželom. Celkom by ma zaujímal postoj feministiek k tejto téme. Za odvážnu a prirodzenú MARIU BELLO udeľujem 3*. Inak je to vykonštruovaný paškvil. A thriller ani omylom. (21.5.2009) (21.05.2009)