Okuribito
Departures
Obsahy(1)
Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)
(více)Recenze (218)
"Smrť je veľká tragédia, ale omnoho väčšia tragédia je zabúdať na smrť" (Abu Hind). Moderní ľudia vo svojej pohodlnosti a pôžitkárstve absolútne vytlačili smrť kdesi mimo rámec svojich myšlienok, akoby úplne prestala tvoriť súčasť kolobehu života. A práve filmy ako tento sú dôležité na pripomenutie toho, aby sme si to až tak neuľahčovali. ()
Nechcel som si nechať újsť japonský film ocenený oscarom a urobil som dobre. Tak narýchlo si nespomeniem, ale pravdepodobne ide o najlepší japonský film, aký som videl. Krásny príbeh o postupnom hľadaní lásky k nezvyčajnému povolaniu. Akokoľvek morbidne starostilivosť o mŕtvych znie, v závere alebo už aj počas filmu ako ja určite vyjadríte uznanie. Príbeh je aj humorný aj smutný, nádherne vyvážený a krásne natočený. Ak k tomu všetkému pripočítam naozaj nádhernú hudbu s dojímavou skladbou na cello, vychádza mi film, ku ktorému sa vždy rád vrátim a môžem všetkým iba doporučiť. 100%. ()
75% - Laskavý film o zcela jiném pojetí pohřbu, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Po všech stránkách velmi kvalitní záležitost. Emotivní děj k zamyšlení s občasnými zvláštními hurmornými momenty. Průvodce zkrátka obsahuje všechny barvy, na které se divák může těšit. Proč tedy dávám spíše zdrženlivé hodnocení? Z profesních důvodů. Autor hudby Joe Hisaishi (jehož tvorbu mám jinak rád) u mě zůstal za očekáváními a předvedl recyklovanou klišé písničku, kterou již jinde zpracoval mnohem lépe. Jako cellistu mě pak mrzí dvojnásob, že přišel s "easy listeningem" zrovna v momentě, kdy mohl využít potenciálu, který se mu s prvkem violoncella ve filmu naskytl. Hisaishi napsal již v minulosti cosi pro 12 violoncell a i zde při tracích s více celly dokázal, že mu to bohužel moc nejde (platí vlastně o všech co se na soundtracku podíleli, včetně muzikantů a hudebního režiséra). Kdo není profesně deformován jako já, nebude touto drobnou vadou na kráse rušen a užije si film určitě o moc víc. ()
Umělecký doprovod na poslední cestě člověka... ()
Ušlechtilá práce řekl bych. I když na první pohled film vypadá velmi fádně a nezajímavě, ponoření do děje nám přinese ponětí nad krásou života a smrti. Hudba doprovázející film se krásně hodí do žánru a přesně vystihuje náladu při různých scénách. 80% ()
Po dlhej dobe som znovu nahliadla do japonskej kinematografie a znovu riešim ten istý problém. A to herci. Okuribito je hlboký a citlivý film, s netradičným námetom a zároveň "príšernými" hereckými prejavmi. Je mi jasné, že iný kraj, iný mrav...no uvažujem, či Daigo a Mika mali byť skutočne takými čudákmi alebo vo svojich hereckých výkonoch naozaj zlyhávajú. Ústredná postava je grotesktná a miestami som mala pocit, že aj herecky neschopná, čo asi nebol problém scenára. Pôsobenie dramatického kontextu a citu vytváral aspoň nejaký divácky profit, ktorý následne dokázala zmazať humorná scéna, ktorá pôsobila v celom kontexte skôr kontraproduktívne ako zábavne. Celkový dojem je rozporuplný - na jednej strane divácka spokojnosť s témou, citlivým a sentimentálnym réžijným podaním, na strane druhej nespokojnosť s nízkou kvalitou hercov a trápnym humorom. ()
Úchvatný film předvádějící důstojné rozloučení se zesnulým člověkem. Tento způsob už se asi opravdu uvidí jen v některých asijských zemích. I v této části světa se však začínají projevoval vlivy konzumního západního stylu života se vším všudy. Možná to bylo malé morální napomenutí pro japonské pozůstalé, že má člověk právo na prokázání úcty. Z hlediska psychologie je lepší smrt vidět a účastnit se příprav k pohřbu, prý se člověk se smrtí lépe vyrovná. V západním světě je dnes smrt anonymní, nedůstojná, obtěžující - je brána jako produkt a výnosný obchod. Dalším morálním (a praktickým) kopancem bylo možná i upozornění, že až zemřete, jediné co po Vás zůstane jsou Vaše děti. A když je opustíte když vás nejvíce potřebují co je vlastně Vaším smyslem života? Co když po Vás zbude jen jedna lepenková krabice? Tak bych tedy nechtěla dopadnout. ()
Film o jedné "cestovce", která vypravuje své klienty na cestu všech lidí. Krásný melancholicko-humorný film, který dojímá, aniž by nás musel ždímat. Který osloví hloubkou myšlenek, aniž by vedl přemoudřelé mentorské monology. To, co ve vás film vykouzlí při obřadu ukládání do rakve nenáviděného otce, to se nepodaří jen tak leckterému filmu. ()
Přišli jste o práci? Máme pro vás řešení... Okuribito bylo pro mě obrovským překvapením. Neuvěřitelně čistý a křehký snímek. Minimalistická režie, výborný scénář a především HUDBA od boha jménem Joe Hisaishiho. Slzám se nebraňte. ()
Posmutnělé a součaně komické a extravagantní drama, které plyne pomalu a příjemně jako nevtíravá, vlídná hudba, která je provází. Pozorovat umění smutečních obřadů za staletí vypracovaných do lehkosti a dokonalosti člověka už samo o sobě smiřuje se smrtí, která nemusí postrádat poezii. Více jak dvě hodiny se nehraje o ničem jiném než o smrti a umírání, přičemž má člověk pocit, jako by ho houpali ve vlídné náruči. ()
Tak na tenhle film jsem se dost těšil i odhodlával, a jakékoliv jest výsledné vyznění, musím říct: hodinu to byla nuda. Hodinu se budete nudit. Hodinu budete koukat, občas vám možná bude plavat žaludek, občas se pousmějete, občas se zamyslíte, ale za tu hodinu se nic nestane. Jinak je to moc zajímavá věc, zajímavá sama o sobě a ještě víc zajímavá pro nás (odečtu-li některé jedince) k poznání něčeho, co patří k japonské kultuře. Za sebe říkám, většinu stopáže jsem ten film neměl rád, ale na konci si mě získal. Nemám nic proti bizarnosti... Jen tu byla moc křečovitá; takže i přes celkovou spokojenost, přes čtyři nigda. ()
Obyčajne filmy s voľnejším tempom a jednoduchším dejom majú tendenciu skĺzavať k nude. To však nie je tento prípad. Snímok pozitívnou a nenútenou formou uvedie diváka do sveta japonských tradícií, zvyklostí a rituálov, predovšetkým tých pohrebných. Neviem do akej miery spoločenský a rodinný život vo filme zohľadňovali reálny stav, pokiaľ by sa na to dalo spoľahnúť, tak v modernej japonskej spoločnosti by to znamenalo ďalší výraznejší príklon k západnej kultúre. Emotívna stránka si tu tiež ide svojou vlastnou, nevyšľapanou cestičkou, zo začiatku žiadna sláva, ale s každou minútou bez prestávky naberá na sile, aby potom ku koncu, za doprovodu nádhernej hudby, zaplavila diváka sladkou vlnou príjemných pocitov. To by neboli Japonci, aby neprišli s nejakým nápadom a ku koncu z pointy niečo nevytĺkli. Veľká spokojnosť. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. ()
V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] ()
Navdzory jiste schematicnosti me tento film zaujal pro svuj jimavy, ale zaroven vlastne celkem dost cerny humor. Krasna hudba, skveli herci, pozvolne - pro me velmi prijemne tempo. Lze souhlasit se Subjektivem, ze film je svym zpusobem vlastne nejaponsky. Mozna take pro mnoztvi jistych klise. Nadruhou stranu nosne tema jez si tvurci vybrali je pro japoskou spolecnost vice nez tipicke. Nejen tedy smrt, ale pristup vetsinove spolecnosti ve vztahu k lidem pracujicim se zesnulimi. ()
Tenhle poetický film o smrti by mohl sloužit jako náborové video do japonských pohřebních ústavů. Jen by si místy zasloužil přeci jen trošku prostřihnout. ()
Krásne poetický a elegantne zdvorilý film o odchodoch a ľudoch, čo odprevádzajú, pričom obe strany sa stretnú s vrátnikom. ()
Japonské drama se zajímavý tématem - Jaké je to mít práci ukládače mrtvých do rakve? Je to něco, zač se stydět? Podřadná práce? Nebo je to přesně naopak? ... Sledujeme, jak se k této práci dostane mladý muž, který se cítí být ztracen ve svém životě. A v této práci nalézá svůj úděl. Stejně tak jeho okolí nakonec pochopí... neřekla bych, že se jedná o snímek na pohled "krásný", přece jen se zde obejevuje i ta trochu černého humoru, i když jen okrajově. Okuribito však rozhodně nepostrádá cit a myšlenku. ~(3,9★)~ ()
Tak tu sa dá veľmi ľahko pochopiť, prečo Sprievodca dostal Oscara za naj zahraničný film. Nakrútené s citom, s humorom, v dobrom slova zmysle smerom k diváctvu, bez výraznejších skutočne depresívnych momentov, ale najmä všetko s mierou a spomínaným, tak dôležitým citom. Možno aj preto musel byť jednoduchý príbeh rozložený do vyše dvoch hodín. Posledná rozlúčka taktiež nemôže prebehnúť vzbŕklo. Od momentov komických, cez momenty sledovania smútiacich na obradoch (extempóre po nehode na motorke, uf), až po záverečnú osobnú linku s otcom, ktorá film tým najlepším spôsobom uzatvára. ()
Takmer rituálny japonský film, plný odtabuizovaného pohľadu na telo človeka po smrti. Vznešene dôstojný a ľudský, plný vzácnej, priam estetiky krásnej služby nebohým. Škoda, že bol zdôraznený iba prirodzený rozmer. Majúc hlbší duchovný zásah, bol by dokonalý. Nemáme predsa iba telo.... Vynikajúci podrobný komentár v Aidan-ovom deníčku. ()
Docela milé japonské drámko, které se slušným nadhledem pojednává o přípravě na věčnost, kam všichni musíte. Já osobně plánuji nesmrtelnost. Docela rád jsem si rozšířil obzory a koukl se, jak taková příprava na věčnosti probíhá v zemi s největším počtem sebevrahů. U nás proběhne pitva, tělo samozřejmě pořádně oteče, proběhne vycpání slámou a mírná úprava obličeje, aby okruh nejbližších dotyčného člověka alespoň trošku poznal. Poté hurá do pece. To v Japonsku se tomu přikládá jiná váha, takže pokud mi to s tou nesmrtelností nevyjde, tak se rozhodně vydám umřít do Japonska. Abych pravdu napsal, tak jediné co na mě udělalo dojem byly veškeré obřadní rituály. Všechno ostatní, jako například osobní život a filosofické úvahy, to všechno šlo velkým obloukem kolem mě. Úplně nejvíce se mi líbil téměř závěrečný prostřih doplnění luxusní hudbou. Celkově ve filmu nespatřuji zázrak světové kinematografie. O žádný průser se ovšem taky nejednalo. Slabší 2*. ()
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
OSCARY – výsledky
Snad jen jednoho většího překvapení jsme se dočkali při vyhlašování Oscarů za rok 2008 v hlavních kategoriích: nejlepším hercem v hlavní roli se nestal Mickey Rourke za Wrestlera, ale Sean Penn za… (více)