Podivní

Nenápadité mainstreamové překopání Romerova geniálního díla nikdy nemůže být znepokojující, neboť namísto drásavé vyšinutosti originálu dosazuje pouze tuctová schémata. Lze se bát či cítit napětí, když je od začátku jsané, že kdykoli jsou postavy v nesnázích, přispěchá v poslední chvíli hrdina na pomoc či když každá napínavá sekvence skončí lekačkou? Řemeslně sice bezchybný film, ale to z něho mimořádné dílo v žánru nedělá, a to ani v oblasti remaků. 5/10 (08.12.2010)

Nečekal jsem moc a jsem příjemně překvapen. Zase trochu jiné zombie řádí jako pominuté v akčním příběhu, který sice nepatří k nejrafinovanějším, ale díky řadě opravdu skvělých a hlavně napínavých scén (patolog, automyčka...) jsem neměl potíž to přehlédnout. Timothy Olyphant byl tentokrát velmi sympatický, Radha Mitchell v roli jeho ženy také. (05.07.2016)

Když důchodce přijde s brokovnicí v ruce na baseballovej zápas, neznamená to, že je ožralej, ale že JE CELÝ MĚSTO V POŘÁDNÝM MALÉRU..... Filmu nechybí akce, žádný zbytečný kecy, lidi se chovají úplně normálně, T.Olyphant je v pohodě a nouze není ani o dramatické situace. Vadí mi pouze to, že přes veškeré napětí tu není žádná atmosféra. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Poznám k čemu slouží v Americe vidle. 2.) Zjistím, jak se má chovat nenakažený v nakažené oblasti. 3.) Myslím si, že o život se má bojovat za každou cenu. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ *** (01.07.2010)

Psychotická sklizeň na maloměstě aneb nearktická denní verze 30 Days of Night... Původní sedmdesátkový originál The Crazies od George A. Romera pamatuji jen v útržcích, takže mě při sledování tohohle remakeu nesvazovala jakákoliv snaha porovnávat neporovnatelné. Nutno přiznat, že Breck Eisner vzal na vidle pořádnou porci toho, čemu já říkám submoderní zabíječe atmosféry - klipová kamera i střih (byť s několika opravdu povedenými záběry) a těžce naspeedované šílenství. I přesto však aktuální The Crazies disponují (kupodivu) jakous takous funkční atmosférou, nikoliv však hororovou a jistou dějovou sinusoidou (řekněme napětí dávkované s mezipauzou). K tomu vcelku sympatický Timothy Olyphant, chilloutově (akusticky) kontrastní hudební doprovod Marka Ishama a správně ujetý závět dohromady dává jedenu z těch přesvědčivějších soudobých předělávek, která neprudí, neoprudí. P.S.: Proč ale sakra ti hrdinní zachránci nechávají své nebohé manželky vždycky čekat na zdánlivě opuštěných prostranstvích, když je to asi stejně moudrý, jako hodit balíček rumovejch pralinek v sezení anonymních alkoholiků??!! [final rate: 65%] (15.03.2011)

Proč nedat plné hodnocení, když jsem se královsky bavil. Nenudil jsem se ani minutku, vše bylo dle mého gusta. Kouzlo se nevypařilo ani po šestém zhlédnutí, a tak sahám na mety nejvyšší. O Guilty pleasure se bavit nelze, neboť nejde o brakové dílo, a tak se mi asi nějak zvráceně Podivní trefili přímo do noty. Svou zásluhu na tom má určitě výborný Timothy Olyphant, který po tomto snímku a po Dokonalém úniku našel cestu do mé TOP10. Jeho drahá polovička v podání Radhy Mitchell mi však neskutečně lezla na nervy. Uječenější ženskou jsem už dlouho neviděl, navíc její chování nemá nic společného s logickým uvažováním. Skvělou práci odvedl i Mark isham, jehož hudební doprovod ke scénám sedl jako prdel na na míru vyrobenou záchodovou mísu. U Podivných jsem se zkrátka smál (Everything is fucking moving), lekal (jen párkrát, ale dost), koukal s otevřenou hubou dokořán (vidle, hledání místa havárie, závěr) a v neposlední řadě měl na krajíčku (Fuck you for what you did). (18.08.2010)