Slunečnice

Konecne jsem videl tento film a musim konstatovat, ze sledovat tento film je zazitek. De Sica je jeden z mych nejoblibenejsich evropskych reziseru, stejne tak Loren mezi hereckami. Tak prirozena vztahova chemie, jaka vyzaruje z dvojice Loren-Mastroianni je neuveritelna a je jen malo podobnych filmovych dvojic, jako tato. Krasny a dojemny pribeh o odlouceni, ktere zavinila druha svetova valka. Zvlast ocenuji i dobove zabery ze SSSR z pohledu zapadniho filmu (jak uz bylo uvedeno, prvni zahranicni nataceni na uzemi Sovetskeho svazu). Film ma spoustu krasnych a silnych momentu. Vse umocneno uzasnou hudbou Manciniho, ktera provazi temer cely snimek. Skoda jen, ze jsem film nevidel v puvodnim zneni, protoze sebelepsi dabing nemuze nahradit italsky temperament a naturel. (13.09.2014)

[2,5*]     "Odchádzaš?" "Áno." "Blázon. Načo som sa vyzliekala?"     V tomto diele som slávneho režiséra Vittoria De Sicu akosi nespoznával (a ani všetkých tých významných filmových tvorcov, ktorí sa na ňom podieľali). Celé to pôsobí tak nejak prázdne, bez náboja, s jalovým príbehom a so strojeným herectvom (čo ma u dvoch hlavných predstaviteľov dosť prekvapilo), takže tú veľkú vášeň som dvom hlavným hrdinom neuveril ani náhodou. Hudba (významný skladateľ Henry Mancini), nominovaná na Oscara, síce nie je zlá, ale ten dookola sa opakujúci hudobný motív ma ani nijak zvlášť neuchvátil, kamera (významný kameraman Giuseppe Rotunno) mi pripadá akási podivná, príliš sa mi nepáčila a rozprávanie príbehu sa mi zase zdalo nejaké chaotické. No a Sophia Loren tam mala ako mladá príšerný účes, ako len mohli znetvoriť tak krásnu ženu a spraviť z nej strigu? Najlepšia časť filmu (a pre mňa jediná zaujímavá) je tá odohrávajúca sa v Rusku (okrem tej naivity pri hľadaní Antonia), hlavne stretnutie Giovanny s Antoniovou novou ženou (výborná a aj krásna Ljudmila Saveljeva) a s Antoniom samotným. Na mojom celkovom zážitku sa podpísal aj slabší český dabing, občas až otravný (predstaviteľka Giovanny). (30.09.2022)

Film, který mě hluboce rozlítostnil. A který ve mně současně probudil hluboký obdiv k herectví Sophie Loren. Copak Mastroianni, toho již dávno považuji za svého nejoblíbenějšího herce vůbec, a tak mě nikterak nepřekvapí míra, s níž zde herecky exceluje - ovšem hlavní hvězdou je zde pro mě skutečně právě Sophie Loren. Vrcholná scéna filmu, kdy se bývalí manželé setkají v Sovětském svazu na vlakovém nádraží a jejich pohledy jsou všeříkající, mě zdrtila natolik, až jsem v pokušení se domnívat, že jsem snad neviděl působivější filmové zpracování námětu o tom, jak dva lidi rozdělila válka. Co na tom, že se mi požitek z tohoto filmu vydatně snažila zkazit ČT2, která film odvysílala v - byť obstojném - českém dabingu - hlas Jaroslavy Adamové k Sophii Loren je vážně výsměch, z něhož mě bude ještě dlouho bolet hlava. Jinak jsem ale zcela uchvácen humanistickým poselstvím, s nímž mě tento film doslova převálcoval, a uvrhl do stavu nejhlubší sklíčenosti - Vittorio De Sica byl vpravdě filmový velikán, a nezbývá než si lítostivě povzdechnout, že takové filmy už se dnes netočí. 5 hvězd je zcela nedostatečné hodnocení pro vystižení požitku z hereckého mistrovství, jehož jsem zde byl svědkem. (12.10.2014)

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)

Silný námět svým tragickým příběhem připomene Leanův epos Doktor Živago, ke kterému ale Slunečnici chybí formát. Výtečná hudba vypráví víc než (v druhém dabingu od Cinemaxu hrozné) dialogy, připomněla mi sérii filmů o Angelice i toho Živaga. Rozpitvávaný začátek neodpovídá svižnosti vyprávění v závěru a tahle dvourychlost způsobila, že mi tu buď něco přebývalo, nebo hodně chybělo. Chtěl bych to jednou vidět s původním dabingem (Dabingové studio ČST Praha 1974). (25.03.2012)