Slunečnice

Marcello předstírá šílenství, aby nemusel odejít od Sophie do války. Přesně si pamatuji ten moment, kdy lékaři odejdou z místnosti, kam vstoupí Sophia a netuše, že jsou sledováni špehýrkou, spolu spontánně blbnou. Marcello odmašíruje a za čas Sophia dostává zprávu, že zemřel. Teprve za léta se dozví víc ....... Hodně smutný, ale mooooc hezký. (23.01.2005)

Dôkaz, že aj melodramatický príbeh môže pôsobiť realisticky a doslova bolieť na plátne. Respektíve že aj na prvý pohľad cajdák o láske môže toho o bolesti života a lásky povedať tak veľa a úprimne. Slnečnice sú filmom pre trochu staršiu vekovú kategóriu, pre súčasných cynických dvadsiatnikov to môže byť neprekusnuteľné. Ale aj oni nakoniec na vlastnej koži zažijú, že život je jeden z najťažších, že nie vždy sme pánmi svojho osudu. Len dúfam, že nie na základe vojnových skúseností. Máloktorý pár filmovej histórie sa k sebe hodil tak, ako Marcello a Sophia, máloktorý režisér chápal oduševnelosť a otvorené srdce talianskych ľudí, ako Vittorio De Sica. Kúsok pod plným počtom, ale takto narýchlo ma nenapadá tak dojímavý film na úrovni, ktorý by som mohol odporučiť. (13.09.2014)

V tomto romantickom, silne melodramatickom titule, snáď oveľa romantickejšom, než bola predsa legendárna Casablanca, sa mimochodom  talianskemu režisérovi  De Sicovi, podarilo zachytiť viac, ako povedzme 10-ročné, trvajúce obdobie, a to rovno odohrávajúce sa od úvodného, neapolského Talianska až vari i po konečný, moskovský, Sovietsky zväz, a to konkrétne s celkovou vzdušnou vzdialenosťou v podobe cca 2372.1 km, tak zrovna asi približne toľko delí táto diaľka od seba hlavné postavy: Giovannu & Antonia, nakoľko jeho najprv povolali na „východný front”. • Presne tak, nachádzame sa takmer na konci II. svetovej vojny, no rovnako tiež podotýkam, že v roku 1944, zatiaľ ešte nie je nič skončené, akoby sme si mohli trebárs myslieť. Skrátka, „človek sa zaobíde bez človeka, a preto tak ľahko obetuje človeka vo vojne,” inými slovami povedané, že protagonista, prezývaný Anto, by sa v podstate už vôbec nemusel vrátiť z ruského frontu, ak by dajme tomu udrela i tuhá, ruská zima, tak by k tomu mohol ešte okrem iného aj zamrznúť? • Talianske herecké superhviezdy - par excellence, t.j. Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, stelesnili túto, ústrednú, zväčša od seba oddelenú, manželskú dvojicu, nachádzajúcu sa práve na akomsi „zlomovom rozhraní”, čomu vlastne zvyčajne i priamo napomáhal vskutku sentimentálny scenár, ktorý asi miestami príliš tlačil na pílu. • I napriek určitej "afektovanosti" zo strany celkového diania, je snímka z môjho pohľadu napokon hodne stráviteľnou, ak to avšak beriem, ako celok, ktorý určite podľa mňa stojí za pozornosť, možno aj za prispenia kvalitnej hudby, sa hneď vedľa hereckých prejavov, ďalej práce kamery a samotnej výpravy, jednalo o čosi naprosto pozoruhodného, čo si rozhodne zaslúži azda nielen moje videnie. (19.08.2023)

Sophia Loren a Marcello Mastroianni v nemilosrdné katarzi pravdy. S tebou i bez tebe. Dávno tomu jest. Byli láskou potřísněni, krátce svoji, úsměvy líbánek za slzy války vyměnili. Teď sama osamělá v ruce jeho fotografii svírá - mrtvý nebo živý, válka je rozdělila. Přiznání lásky v karafě touhy, kterou naplnili, byť jen na okamžik. Jejich rty již nebudou se líbat více, svou lásku odložili do truhlice, zůstala tam kdesi v dáli, stejně jako posetá pole, plně zalité, sličně zlatavé slunečnice. Máme důvod mlčet a sbohem dát, všechno před tím hezké si zachovat. Přemoci slzy přítomných myšlenek - již není čas. Na kolejích čeká smutné to loučení, smířit se s pohledem, se špetkou citu v srdci, který bude navždy v nás. Vzpomínky zůstanou, nevyblednou, nerozplynou se s ubíhající krajinou. (28.06.2015)

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)